Premiéru, naplánovanou na 14. června, chystá stejné autorské duo, které připravilo Medu: autorkou předlohy a producentkou je Daniela Sodomová, režisérkou Adéla Stodolová Laštovková. Za představitele titulní postavy si vybraly Vojtěcha Kotka a Václava Koptu. Každý ztvární Jana Wericha v jiné životní etapě. Mladý a starý komik přitom budou vystupovat současně.
"Celou inscenací prochází jejich rozhovor, jsou to takové nebeské forbíny," popisuje Sodomová, která se pokusila napsat dialogy v duchu Werichova humoru.
"To už jsem někdy říkal?" zarazí se starý Werich, když ústy Václava Kopty při čtené zkoušce prohlásí, že jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem. "Říkal," odtuší Vojtěch Kotek.
V inscenaci vystoupí i další postavy z komikova života - jeho kolega Jiří Voskovec, skladatel Jaroslav Ježek, žena Zdeňka, dcera Jana nebo například Charlie Chaplin. Podobu jim vdechnou herci Jan Nedbal, Jiří Maryško, Pavla Beretová, Berenika Kohoutová, Vanda Chaloupková nebo Tereza Marečková.
Neměli co ztratit
"Mladý Werich by některé věci udělal jinak než jeho zralejší protějšek, kterému se spousta věcí nepovedla, něco udělal jen napůl. Mladý to ale vnímá jinak, je zakotvený v první republice a pro pozdější dobu nemá pochopení," přibližuje jeden z motivů hry autorka Sodomová.
Rozdělením postavy Jana Wericha chce dát vyniknout rozdílnosti tvorby - meziválečné éry dvojice Jiří Voskovec plus Jan Werich a poválečného působení Jana Wericha, který se na rozdíl od Voskovce rozhodl zůstat ve vlasti, tedy v komunistické kleci, s omezenými možnostmi cestování i svobodného vyjadřování.
"Před válkou udělali nejvíc práce," hodnotí jejich odkaz režisérka Adéla Stodolová Laštovková. "Bylo to spontánní, jak říká pan Werich, neměli co ztratit. Riskovali, mohli si to dovolit, nikdo je neznal, nikdo je nehodnotil."
Werichova poválečná tvorba však vzbuzuje mnoho otázek. "Například jestli se nechal strhnout, jestli byl poplatný režimu - na to se ho ptá představitel Werichova mládí," říká režisérka a otázky nemyslí jen v politické rovině. Podobné dilema zažívá sama.
"I když ještě nejsem stará, je mi po čtyřicítce, také si říkám, jestli jsem sama sebe nezradila, jestli jdu ve své tvorbě tím správným směrem. Jestli jsem někde nezlenivěla a nepřestala hledat," uvažuje Stodolová Laštovková, která začínala jako tanečnice a choreografka. Studovala pod vedením Ctibora Turby na katedře nonverbálního a komediálního divadla pražské HAMU. "Tím největším kritikem jsme si my sami," myslí si.
Na rozdíl od autorky hry Sodomové, která přečetla asi 50 knih o Werichovi a zhlédla všechny dokumenty, se režisérka snažila nenechat se příliš ovlivnit jinými výklady. Zajímaly ji prý jen výpovědi pamětníků. "Všichni říkají víceméně to samé - že je pan Werich ovlivnil, byl inspirativní. Od žen navíc slyším, že s ním někdy bylo těžké vyjít. Tuhle linku jsme tam ale nechtěli. Důležitý je dialog," prozrazuje režisérka.
Správné metafory
Sodomová i Stodolová Laštovková se rozhodly jít jinou cestou, než aby divadelně zprostředkovaly Werichův životopis, který je známý a na jevišti několikrát zpracovaný.
"Mým úkolem je najít správné obrazy a metafory, při nichž se lidé dotknou Werichovy duše," shrnuje režisérka, pro kterou je přirozené pracovat s pohybem i abstrakcí. Jakkoli je těžké představit si Jana Wericha jako tanečníka, Stodolová Laštovková chce pohyb co nejvíc propojit s herectvím.
Právě z tohoto spojení vzniká komika, kterou režisérka pobavila diváky už v inscenaci Meda. "Bude to takový mužský pohybový projev, založený na detailech a originalitě pohybů, které nebudou nikdy dokonalé. To mě vždy nejvíc baví," těší se na práci, která ji čeká v příštích týdnech.
Choreografické nápady hodlá rozvíjet také ve scénách se sbory Osvobozeného divadla. A důvod k pohybové vynalézavosti či komice přinese i postava Charlieho Chaplina, kterého dvojice Voskovec-Werich obdivovala, stejně jako klaunské trio Fratellini. Podle nich si Werich s Voskovcem vytvořili masky. "Čímkoli jde nahradit slovo, to já uvítám. Pohyb se vždycky dotkne srdce, je to rychlý kontakt," míní režisérka.
Představení Werich nepřinese kopie písní z Osvobozeného divadla, ty budou znít jen v pozadí, aby z povědomí vytáhly vzpomínku. Autorky se snaží o vlastní, moderní pohled. Zásadním zůstane dialog starého s mladým Werichem, který se ptá, jestli je spokojený s tím, kam došel, jestli chtěl být ikonou národa nebo jestli si stojí za citáty, které zlidověly.
Stejný tvůrčí tým připravil už inscenaci Meda, která měla premiéru v roce 2019. Loni se kvůli opatřením spojeným s epidemií koronaviru uskutečnilo jen 33 představení pro maximální počet 500 diváků. "Téměř všechna byla vyprodaná. Doufáme, že i letos se to podaří alespoň takto. Kdyby se náhodou 14. června nemohlo hrát, premiéru posuneme a budeme hrát nejbližší možný termín," doufá Sodomová.
Novinka o Werichovi tak na jevišti Musea Kampa doplní inscenaci Meda. Představení o vášnivé a ambiciózní sběratelce má mít deset repríz od konce srpna do začátku září 2021.
