Praha - Přestože má už všech osmatřicet Shakespearových her přeložených a mohl by si užívat důchodu, pracuje náš nejznámější překladatel Martin Hilský víc než kdykoli předtím. "Člověk alespoň stárne pomaleji, víte?"
Přednáší na dvou univerzitách, pořádá veřejné přednášky, stále překládá, píše vlastní knihy a v současnosti se také podílí na přípravě divadelních her v rámci Letních shakespearovských slavností.
"Všechno, co dělám, dělám dobrovolně a svým způsobem si to hrozně užívám. Překládám už jen věci, které mají alespoň pro mne velkou hodnotu, protože nic jiného už překládat nemusím. Takovou svobodu jsem totiž v životě neměl, vždycky jsem byl zaměstnán. Svoboda je ale vždycky riskantní, jak ta politická, tak ta vnitřní, takže to nesmím pokazit."
S Martinem Hilským jsme se sešli v jeho krásném hradčanském bytě plném knih.
Aktuálně.cz: Dívám se do vaší knihovny, kde máte spoustu titulů v několika verzích. Koukáte se do předchozích překladů, pokud tedy jsou, než začnete překládat?
Martin Hilský: Koukám se do nich, ale většinou až poté, co to přeložím, abych se nedal ovlivnit. Nevím, jestli by to zajímalo i někoho jiného než mě, ale skoro by mě lákalo napsat knihu z mé dílny, takové osobní vyznání, kde by byly různé překlady děl. Je hrozně zajímavé je srovnávat.
A.cz: Jste k předchozím překladům kritický, nebo naopak uznáváte, že jste některé pasáže mohl udělat jako ten před vámi?
To podle toho. Hrozně rád a vždycky uznám kvalitu překladu a mám z ní radost. Raduji se z úspěchu jiných, protože vím, jak je to těžké. Stane se mi, že i v překladu, s nímž v celkové koncepci nesouhlasím, vidím nádherné řešení. Jsou také některé už zaběhlé fráze, které není dobré měnit a musíte je opakovat. Navíc na "Být, nebo nebýt?" toho mnoho nevymyslíte. Text, obzvlášť Shakespearův a obzvlášť v Hamletovi, často sklouzne až k citátům. "Být připraven, toť vše." To by mohlo být ve slovníku citátů. Já jsem jeden takový udělal, takže tam to je. Někdy je to i zadáním překladu, aby tyto axiomy nebo přísloví zachovával.
A.cz: Říká se sice, že Shakespeare je nadčasový, ale mám pocit, že je to i díky tomu, že se jednou za čas přeloží znovu, i když v Anglii s tím mnoho nenadělají.
To říkáte přesně, i překlady stárnou. A v té Anglii by si opravdu žádný dobrý režisér nedovolil Shakespeara přepisovat do moderní angličtiny. Mluví se ale o tom, že při příležitosti třístého výročí Shakespeara, které bude v roce 2016, britští, američtí a kanadští spisovatelé na základě jeho her napíšou povídku či novelu. Čili to bude přepsané, nikoli jen přeložené do moderního jazyka. To je projekt legitimní a svým způsobem zajímavý.
A.cz: Ještě k té nadčasovosti, myslíte si, že kdyby žil v dnešní době, vybíral by si ta samá témata?
Určitě ne. Všimněte si, že jeho tradiční komedie vždycky končí svatbou. Kdo to dnes píše, že? Vždyť z toho si dělal legraci už Oscar Wilde. I když, změnila se sice doba, máme jiné problémy, ale lidé se nezměnili, a proto Shakespeare přežívá. Lidé se pořád mají rádi a nenávidí se, lžou si, klamou se, podvádějí, touží po moci. Ale co by dnes dělal, možná by vůbec nepsal divadelní hry, možná by psal seriál. To je velmi možné, protože on byl divadelní podnikatel, šlo mu o peníze. Samozřejmě. Komu nejde? Ale zároveň to byl umělec a to je úžasná symbióza. Na komerčním divadle není vůbec nic špatného, může být vynikající. A některé westendové hry skutečně jsou vynikající. Ta dělicí čára nevede mezi komercí a nekomercí, ale mezi kvalitou a nekvalitou. A právě proto, že ty hry musely vydělat peníze, musely zaujmout masu lidí. Například Hamlet je často považován za metafyzickou meditaci o posledních otázkách, o vyrovnání se s minulostí a spoustě dalších věcí, které tam nepochybně jsou, ale zároveň je to senzace, krvavý mord, který zaujme i negramotného člověka. Tehdy za jeho života na Shakespeara chodily statisíce diváků.
"Dnes by Shakespeare možná vůbec nepsal divadelní hry. Byl inovátor a podnikatel, a tak by možná psal seriál."
A.cz: Pokud byl Shakespeare podnikatel, asi se musel dostat do fáze, kdy psal jen na objednávku, nikoli s ambicí dělat umění pro vlastní potěšení…
Mohlo to tak být. Potvrzeno to není, ale je vysoce pravděpodobné, že psal na objednávku. Je jisté, že když si herecká společnost pronajala jiné divadlo, divadlo U černých bratří, které bylo soukromé a na rozdíl od veřejných divadel zastřešené, byly v něm divadelní komponenty jako kulisy, opony, různé kladky. A pro takové divadlo musel psát úplně jiné hry. Takové, jaké do té doby nepsal. Jsou to romance jako například Perikles, Zimní pohádka, ale hlavně Bouře.
A pak se říká, že psal na objednávku pro královnu. Veselé paničky windsorské prý vznikly pro ni, přestože to zní jako anekdota. Královna Alžběta měla ráda Falstaffa, což byl tlustý poživačný rytíř, tak požádala Shakespeara, aby jí napsal Falstaffa zamilovaného. Když se podíváte na jeho historické hry, tam zase mohla být objednávka politická. Nešel bych až tak daleko jako ti, kdo říkají, že objednávka byla naprosto konkrétní a že ty hry plnily propagační cíl, který měl podpořit tudorovskou dynastii.
Rozhodně nesouhlasím s tím, že jeho pozdní hry jsou úplně jiné, že v nich nejsou žádné velké postavy, jako je Lear nebo Hamlet, že jsou úpadkem a dílem stárnoucího dramatika, kterého to už přestalo bavit. Například Bouře je skvělá hra a říká se, že Bouří se rozloučil s velkými hrami. Když došlo k vyhoření divadla Globe, vrátil se Shakespeare do Stratfordu. Obchodoval s pozemky, ale už nic nenapsal. Zemřel tři roky poté.
A.cz: O Shakespearovi koluje spousta domněnek a mýtů. Říká se, že není autorem svých her, že byl homosexuál… Má smysl se těmito konspiračními teoriemi vůbec zabývat?
Jsem moc rád, že tu otázku kladete takhle. Právě proto, že jsou to tak trochu konspirační teorie, je to pro lidi strašně zajímavé, na to se ptají nejčastěji. A mě to zajímá také, nebudu vám lhát, ale tajemství Shakespeara vidím spíš v jeho hrách a básních. Já je dnes už docela dobře znám, takže to můžu říct. I když pokaždé v nich najdu ještě něco nového.
Včera jsem viděl Hamleta a seděl jsem vedle britského režiséra, který sem kvůli tomu přijel, a říkal mi: "Já jsem Hamleta viděl snad stokrát a pokaždé mě baví." A já o sobě můžu říct to samé. Ale k té otázce. Za Shakespearova života nikdo nepochyboval o autorství jeho her. O tom by se vědělo. Snaha dokázat alternativní autorství určitě byla motivována až rostoucí slávou. Je to logické a lidské. Když je někdo vysoko, je "dobré" ho sundat. Ale spousta důležitých lidí těm teoriím věřila. Například Mark Twain věřil, že to napsal Francis Bacon. Sigmund Freud se nechal přesvědčit, že autorem je 17. hrabě z Oxfordu Edward de Vere. Kromě toho nikdy nebyl dodán opravdový důkaz, takže bych zachoval presumpci neviny. Hezky to řekl Woody Allen, který má Shakespeara rád: "Dobře, pokud Shakespeara napsal Marlowe, tak kdo napsal Marlowa?"
Martin Hilský
- Narodil se v roce 1943 v Praze.
- Vystudoval angličtinu a španělštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
- Od té doby (1965) na fakultě také přednáší.
- Patří k našim předním překladatelům z angličtiny.
- Jeho první překlad Shakespeara vznikl v roce 1983, byla to komedie Sen noci svatojánské.
- Od té doby přeložil všech 38 Shakespearových her i jeho sonety.
- V roce 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v České republice a za jeho shakespearovské překlady královna Alžběta II. jmenovala čestným členem Řádu Britského impéria.
- Za své překlady dostal řadu dalších prestižních ocenění a v roce 2011 ho prezident Václav Klaus vyznamenal medailí Za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství.
- Napsal několik desítek studií a esejů o anglické a americké literatuře, množství předmluv či doslovů k prozaickým knihám anglo-amerických autorů.
A.cz: Říkal jste, že Hamlet vás baví, i když jste ho viděl stokrát. Máte to tak s každou Shakespearovou hrou? Já to mám totiž naopak. V divadle mě Shakespeare baví málokdy, mnohem větší požitek mám z knížky.
I z téhle otázky mám radost. Určitě to tak nemám s každou hrou. Často vidím představení, které je odbyté, příliš vulgarizuje a aktualizuje. To je pro mě velký smutek a dokážu z toho být dost dlouho špatný. Na druhou stranu když se to povede, je to úžasné. Shakespeare psal pro divadlo a o knižní publikace se nestaral. I kvůli tomu, že v té době spousta lidí neuměla číst. Ale mně jako překladateli o ně velmi jde. Přitom téměř všechny moje překlady vznikaly pro divadlo a má to tak být. Ale kniha má jednu velkou výhodu - dá vám obrovskou svobodu, čtení je tvůrčí záležitost.
Na divadle už máte názor režiséra, podílí se na něm scénograf i každý herec v sebemenší roli. Při čtení si to režírujete sama. Ale není to snadné čtení, imaginace musí být větší, než když čtete třeba román. Takže já jsem zastáncem symbiózy. Knihy mají ten smysl, že když zhlédnete nějakou hru, můžete se k ní pomocí knihy vrátit. Přesto daleko víc lidí chodí na Shakespeara do divadla, než že by ho četli. Ale ta menšina, která ho čte, je velice důležitá.
A.cz: Vzpomínáte si na svoje úplně první "setkání" se Shakespearem?
To bylo určitě někdy v dětství, ale konkrétně si vzpomínám na okamžik, kdy mě Shakespeare poprvé hodně oslovil. Bylo to v roce 1964, mně bylo jednadvacet let, byl to Hamlet v režii Jaromíra Pleskota a Hamleta hrál Radovan Lukavský. Šel jsem tam jako student anglistiky s nějakým americkým profesorem, protože jsem byl požádán, abych ho provázel po Praze a vzal ho do divadla. Vůbec nevím, jestli by se mi to představení líbilo i dnes, ale tehdy jsem tam prožil takové až mrazení. Byl jsem ve věku, kdy to člověk hodně prožívá, to je prostě hamletovský věk, ve kterém všechny hamletovské otázky naprosto platí. Být, nebo nebýt, dnes už to pro mě není tak důležitá otázka, protože já už jsem byl celkem dost. Vím, že jsem z toho divadla odešel jiný, než jsem tam přišel. A správné divadlo má tohle dokázat.
A.cz: Začal jste Shakespeara překládat, až když vám bylo čtyřicet. Předtím jste se o něj nezajímal nějak výrazněji než o jiné autory?
Přiznám se, že ne. Studoval jsem ho asi jako každý. A ve snu by mě nenapadlo, že bych ho měl překládat. Nebyl důvod, vždyť už byl přeložený. Překládal jsem úplně jiné věci, psal doslovy, což byla velmi titěrná a velmi namáhavá práce, ale mě bavila. Nejprve jsem se věnoval moderní próze, mojí první divadelní hrou byly Kennedyho děti Roberta Patricka ze šedesátých let. Myslím, že je dobré, když se k Shakespearovi dostanete teprve poté, co máte nějakou profesní zkušenost. Tu první hru, Sen noci svatojánské, jsem přeložil na objednávku. A nebýt jí, je velmi možné, že by celý můj pracovní život byl úplně jiný.
A.cz: Teď už musíte Shakespeara, jeho život a postoje znát hodně dobře. Změnil vás v něčem? Co vám dal nebo vás naučil?
Rozumět Shakespearovi je už dar sám o sobě. A když ho překládáte, je to velké poznání. I když tvrdě vykoupené, jde to velmi pomalu, přemýšlíte o každém slově a jeho významech. Sen mi trval dva roky. Když už se naučíte to řemeslo, můžete stihnout i dvě hry ročně. Naučil jsem se dělat blankvers, vytvářet rýmy tam, kde je má Shakespeare. Na druhou stranu samotného Shakespeara z jeho her nepoznáte. Nejsou autobiografické, on není zpovědní typ. Dokázal stvořit duše úplně jiné, než byla ta jeho.
Kvůli překladům jsem také musel poznat tu dobu. Nejenom reálie, ale i způsob tehdejšího myšlení. Souběžně s překládáním jsem tedy musel opravdu hodně číst. Ovlivnil mě také svými postoji, svým způsobem myšlení a svým neschematickým a nezjednodušeným viděním světa. Jeho pohled na život nikdy nemá jednoduché obrysy. Spousta věcí mi ho připomínala a připomíná. Například Puk, který má koště a zametá. Když jsem vídal metaře na Petříně, měl jsem představu, že jsou to takoví Pukové.
A.cz: Co právě čtete?
Několik věcí souběžně. Pracovně čtu Marlowa, protože s ním budu mít nějakou práci. Neustále čtu české básně, některé opakovaně. Ale bohužel čtu většinou pracovně. Píšu nějakou knihu a kvůli ní musím přečíst několik desítek jiných knih. Samozřejmě s velkou radostí. Nebudete tomu věřit, ale jedna z těch knih je o kosmetice a je to neuvěřitelně zajímavé. Vztahuje se to k Shakespearovi, tehdy se líčily ženy i pánové a v jeho hrách se o tom píše, dokonce to prostupuje do metafor. Slovo "paint", tedy líčit nebo barvit, totiž může označovat i přetvářku.
Shakespeare šminky nesnášel, vyznával přirozenou krásu. Mám ale také spoustu dluhů v knihách, které bych si chtěl přečíst jen tak pro radost a už jsem je několikrát musel odložit. Přitom jsem po sedmdesátce, v takzvaném důchodovém věku, ale pořád pracuju a zajímá mě příliš mnoho věcí, na které bohužel nemám tolik času. Píšu knihu, teď jsem přeložil jednu velkou Eliotovu báseň.
A.cz: Pravidelně se účastníte setkání vědců zabývajících se Shakespearem. Dá se o něm a jeho díle ještě i po tolika letech zjistit něco nového?
Vím, že knih o něm jsou plné knihovny, a já sám jsem se dopustil toho hříchu, že jsem jednu velkou a několik menších do té knihovny přidal. Je jasné, že se ty knihy opakují, ale zároveň je jich tolik opravdu dobrých, že na jejich přečtení by vám nestačil celý život. Na ta setkání ve Stratfordu za námi chodí i herci a režiséři, to je vždycky obohacující. Například americký vědec James Shapiro tam jednou představil svou knihu s neobvyklým názvem 1599, která se zabývá tím důležitým rokem v Shakespearově životě. Je opravdu nesmírně zajímavá a svým způsobem objevná.
A.cz: Překladatelství je taková skrytá práce, ale o vás lidé vědí, znají vás. Je to tím, že překládáte Shakespeara?
Určitě. Jsem si vědom, že na mě padá odlesk tohoto velkého světla. Uvědomuji si také, že to nemusí být fér, že spousta skvělých překladatelů zůstává v anonymním polostínu. Ale to mi tak zařídil život, já jsem o to nikdy neusiloval. Navíc je to divadlo a to je vždycky mediálně exponovanější než třeba román. Umocněno je to možná i tím, že kromě toho také píšu knihy a mám přednášky.
A.cz: Přednášíte na dvou univerzitách. Pozorujete, že se generace studentů mění?
Mění se. Po revoluci, kdy přestaly být potřeba kádrové posudky a studenti se vybírají jen podle znalostí a předpokladů, je méně průměrných studentů a více těch talentovaných. Ale studenti anglistiky byli nesmírně zajímaví vždycky, nejde jim jen o to, získat lukrativní zaměstnání, ale mají také zájem o poznání. Kvůli nim tam jsem. Učení jsem vždycky bral jako poslání. Je pro mě důležité být užitečný lidem.
