Během dvou podzimních měsíců v "Činoheráku" uvedli tři úspěšné premiéry. A na konci listopadu začal Finger zkoušet titulní postavu v Shakespearově Macbethovi v Sokolově režii. "Jsem jako kůň před závodem, který už má něco za sebou, takže jen tak rozvážně v té startovací kleci odfrkává, rozhlíží se kolem, mapuje terén a soupeře a cítí, že to ještě pořád může těm ostatním natřít," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Ocitl jste se v roli uměleckého šéfa nedlouho poté, co z ní byl po dvou letech odvolán váš přítel a kolega - to je dost pikantní situace. Jak to probíhalo?
Ředitel Vladimír Procházka si mě pozval na kobereček. V divadle to bylo špatné, nepěkná doba, krize, všechno trochu na nože. Říkal jsem si, co mi asi ředitel chce. Sám jsem zvažoval odchod z divadla. A já od něj dostal nabídku stát se uměleckým šéfem.
Ondřejovi jsem to hned řekl. Pro něho to taky nebylo snadné, byl ještě plný emocí. Bál jsem se, aby v divadle zůstal, aby vůči němu nezahořkl. Máme se rádi, máme společné vidění světa a hlavně divadla. On je navíc v Činoheráku déle než já. Docela dlouho z toho byl, mírně řečeno, v nepohodě. Mohl jsem se z různých indicií domnívat, že už sem nevkročí, že to zabalí. Ale teď jsme naštěstí tam, kde jsme. Zkoušíme spolu Macbetha.
Bylo těžké se rozhodnout, zda nabídku na šéfování přijmete?
Bylo. Ale nikdy jsem moc neuměl jet jen "na vlastní triko". Záleželo mi vždycky na inscenaci jako celku a na celém divadle. Hledím si své herecké role, ale není mi jedno, že něco nefunguje kolem. Tak teď se musím starat o celé divadlo.
Jaké bylo vstoupit do funkce v lockdownu?
Práce uvnitř divadla - a nemyslím jen zkoušení -, byť v omezeném módu, běžela dál. Ale samozřejmě to základní, co divadlo potřebuje, pospolitost diváků v hledišti a herců na jevišti, to nebylo. Ta zkušenost mi chyběla i při plánování další sezony, kdy jsem si myslel, že už budu chytřejší a budu moct se zkušenostmi z provozu a vůbec života divadla pracovat. Takhle jsme už druhou sezonu plánovali od prázdného stolu bez jakékoliv zpětné vazby.
Zastávám postoj, že co nemůžeš ovlivnit, to přijmi a pracuj s tím. Je to nástup do funkce s pandemií, tak jsem si říkal, no dobře, chceš to, máš to. A že sis to takhle nepředstavoval, nikoho nezajímá.
A chcete to?
Být šéfem? Chci, jinak bych to nedělal. Ale ne tak, že chci mít funkci, na to fakt nejsem. Je to další z výzev v mém životě a asi poslední v tomto rozměru. Rozmýšlel jsem se týden.
To není dlouho. Vzal jste si na triko divadlo se slavnou tradicí, kterému se navíc v posledních letech úplně nedařilo, to už musíte mít plán.
Za těch osm let, co v Činoherním klubu hraji, jsem viděl zevnitř, co nefunguje. A proč je tu pocit stojatých vod.
Můžete být konkrétní?
Než jsem sem přišel, měl jsem za sebou práci v Národním divadle i v ústeckém Činoherním studiu, ale hlavně v Divadle Komedie s režisérem Dušanem Pařízkem a spol. O hostováních v jiných věhlasných divadlech nemluvě. A tady v Činoheráku jsem viděl, že lidi často brblají, chodí sem jako do práce, která je do úžasu zas tolik nepřivádí, že v tom není žádný nerv, život. Nerozuměl jsem tomu. Jak to, že tak malé divadlo funguje jako velké Národní, že ti lidi k sobě mají tak daleko? Nechápal jsem, proč jsem se s některými herci nepotkal při práci. Byly tu tři diametrálně odlišné partičky kolem režisérů - Ladislava Smočka, Martina Čičváka a Ondřeje Sokola. Na to je ale to divadlo opravdu moc malé. Bylo zaběhlé v nějakém systému a kupodivu ta loď ještě pořád plula.
Slyšet na sebe
Co s tím budete dělat?
Na co mám nějakou empatii, je herecký soubor. Když jsem nastoupil, zjistil jsem si, kolik herců účinkuje ve stávajících inscenacích Činoherního klubu. Bylo jich 55. Naprostá většina byli hosté. Takhle soubor nemůže fungovat. Základ jsou lidi, kteří se opakovaně potkávají při práci, a to, že divadlo má víc než jednu až dvě premiéry za sezonu. Je třeba zařadit vyšší rychlost.
Teď po pandemické nesezoně to teprve začalo. Přišla konfrontace s realitou, s tím, jak věci, které si člověk naplánuje a připravuje, fungují a nefungují, jakým životem si žijí. Trávím také hodně času s techniky, osvětlovači, zvukaři, to jsou všechno zásadní lidé v divadle, bez nich to nejde. Aby náš organismus dobře fungoval, musí být propojený, musí mít nějakou vizi a radost z práce.
Měli jste rychle za sebou tři premiéry. Hru Mariuse von Mayenburga Ošklivec režíroval Braňo Holiček, který v Činoheráku dosud nepracoval. Text Petera Shaffera Equus inscenoval Martin Čičvák. A Ondřej Sokol v české premiéře představil novou hru Tracyho Lettse Linda Vista. Také někteří herci se na zdejší scéně objevili poprvé. Jako by se divadlo znovu nadechlo, diváci byli spokojení. Ale těžko se v té dramaturgii hledá nějaký směr, napadá mě jen něco jako generační pocit čtyřicátníků, krize středního věku…
Jestliže je potřeba jí dát nadpis, řekněme, že je to jeden z podnadpisů. Já při plánování této a příští sezony řešil naléhavější věc. Když jsem nastupoval v Činoherním studiu v Ústí nad Labem nebo v Komedii, jedna parta odešla a druhá generačně spřízněná přišla. To je úplně jiný princip, než když nastoupíte do Činoherního klubu, kde je ta historie nasáklá ve zdech, kde je tolik různorodých lidí různého věku. Cílem nebylo všechno rozprášit. Mojí snahou je budovat soubor z lidí, kteří na to mají a mají zájem zde něco budovat. To je pro mě ten hlavní plán na první dvě sezony.
Na základě toho také probíhal výběr titulů, které umožní těm lidem spolu zkoušet, řekněme, hodně vztahové věci. S tematicky pojmenovanou, deklarovanou dramaturgií do budoucna počítáme. Ale nechci, aby to byla jen slova. Vyřčení jednoho tématu zastřešujícího mnoho her může být někdy všeobecnou floskulí, do níž se vejde skoro všechno. Jednotlivé hry, které u nás máme v plánu, jsou samy o sobě kvalitní. Teď potřebujeme sehraný soubor, který na sebe slyší. Je to jako s hokejem, který jsem hrával. Když nasbíráte nejlepší hráče z různých klubů a tady zase herce z různých divadel, může se povést jeden zápas, jedna inscenace, ale taky to může být průšvih, protože nejsou sehraní. To je největší alchymie.
Teď zkoušíme Macbetha, což je opravdu velká celosouborovka. A je důležité, že i tady budou u nás někteří herci hrát úplně poprvé.
Například?
Viktor Zavadil a Kryštof Bartoš, Oskar Hes a také nynější studenti DAMU. Jsou to hráči, které jsme s Ondřejem oslovili, protože je známe odjinud a tušíme, že alespoň někteří z nich by mohli být platnými členy pevného jádra souboru. Musí to být osobnosti, individuality, ale zároveň musí být oddaní společné věci. Chci, aby byli rádi, že hrají spolu, a neřešili, co jsem od odchodu z Národního divadla už kolem sebe naštěstí nevídal - patlání se v tom, kdo právě hraje velkou roli a kdo malou. Chci, aby si nezáviděli, ale aby si přáli a navzájem se inspirovali. Dobré obsazení je víc než polovina úspěchu. A od každého v týmu očekáváte a potřebujete trochu jiné věci. Chce to čas, skládá se to pomalu, postupně.
Být Macbethem
Proč jste se ze všech Shakespearových her rozhodli inscenovat zrovna Macbetha?
Ondřej Sokol měl dlouho v hlavě Čechova, měl rozmyšlené, jak by ho chtěl dělat. Ale jak se měnil on i svět kolem něj, tak najednou po pár letech řekl: "Hele, když se bavíme o té klasice, já si tím Čechovem teď nejsem jistej. Uděláme Shakespeara." A pak zas nějakou dobu trvalo, než se přes Richardy a další hry dopracoval k Macbethovi. Do toho já mu příliš nemluvím.
O čem se teď na zkouškách bavíme asi nejvíc, je téma zla. Esence zla, o tom tato skotská hra je.
Ještěže si nevybral Othella. To byste možná měli problém se ztvárněním "mouřenína". Jak se vůbec jako umělecký šéf díváte na podmínku Martina McDonagha, autora Ujeté ruky, že roli Tobyho v inscenaci, kterou Činoherák uvádí už deset let, nesmí hrát na černocha nalíčený Ondřej Sokol, ale jen skutečný potomek afrických nebo karibských černochů?
Tohle je téma, které mě vůbec nenechává chladným. Beru to jen jako začátek něčeho vážnějšího, čeho se ještě ve světě a teď už i u nás můžeme dočkat. Od chvíle, kdy tato informace byla zveřejněná, se rozhořela debata, ze které se dá vyčíst, že lidé jsou v názorech rozdělení, tak jako teď celá společnost. Nechci se přidávat k hordám zveřejňovaných názorů, protože by to zabralo hodně času, než bych zodpovědně sdělil vše, co mám na srdci. Taky to neudělám vzhledem k tomu, že Činoherní klub chystá na jaře konkurz na roli Tobyho. Tady ale nejde jen o kauzu naší inscenace, ten problém je hlubší. Jde o pokoušení naší svobody. A nejen té umělecké! Jde o diskriminaci naruby. Jako už tolikrát v dějinách se z bohulibých pohnutek stává jejich opak. Novodobí hyperkorektní cenzoři a diktátoři se opájejí svou jedinou zjednodušenou pravdou a mocí.
Macbeth je první velká shakespearovská figura, kterou hrajete?
Velká čili v dané hře ta největší, to ano. Se Shakespearem jsem se setkal naposledy v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, předtím třikrát v Národním divadle a na škole, jinak ne. Měli jsme debaty o Shakespearovi s Dušanem Pařízkem v Komedii a asi bychom tam nějakého udělali, kdybychom neskončili.
Neměl jsem nikdy vysněnou Shakespearovskou roli ani žádnou jinou. Možná Leara, až budu starej, bych si zahrál, říkal jsem si asi dvakrát v životě. A teď přišlo tohle. Co se mi může lepšího stát než Macbeth s Ondrou Sokolem v Činoherním klubu a s Luckou Žáčkovou jako Lady Macbeth? Vím, že pro mě zase po nějaké době půjde herecká práce až na dřeň, bude to bolet a doma se mnou zase nebude řeč. Je to taková radostně těžká práce.
Zkoušíte Macbetha teprve krátce a premiéra bude až na začátku března, přesto - co je pro vás na té postavě nejpřitažlivější?
Strach a zvědavost, co v sobě objevím, probudím k životu. Láká mě také tajemství kolem všech těch věcí mezi nebem a zemí, na které nikdy nebude jasná odpověď a na které se rozhodně nedá odpovědět pouze s racionálním přístupem. Natěšení na tohle zkoušení mám opravdu veliké. Jsem jako kůň před závodem, který už má něco za sebou, takže jen tak rozvážně v té startovací kleci odfrkává, rozhlíží se kolem, mapuje terén a soupeře a cítí, že to ještě pořád může těm ostatním natřít.
Inspirujete se některými současnými "vládci"?
Ano. A nemusíme chodit daleko do světa. Doma máme také zkušené harcovníky v tomto oboru. A nejde jen o vládce. Jejich pomahači a přisluhovači jsou taky velmi inspirativní.
Sokol a ti druzí
Stálým režisérem Činoherního klubu bude tedy i nadále Ondřej Sokol, který tu první úspěchy sklízel s Osiřelým západem skoro před dvaceti lety?
Určitě. Když končila Pařízkova Komedie, říkal jsem si: a teď už asi budu jen různě hostovat, někde budu spokojený a jinde naštvaný, že to nefunguje tak, jak jsem si navyknul. Znovupotkání se s Ondřejem po těch letech v Činoheráku je zázrak a asi i něco, v co jsme oba trochu doufali poté, co jsme šli kus cesty odděleně. Zkoušení s ním mě extrémně baví a mám pocit, že dělám něco smysluplného. Navíc jeho režie tradici tohoto divadla rozvíjejí. A když na nějaké napnelismy mezi námi dojde, opravdu vzácně, necháváme si je pro sebe. To je vesmír. Máme mezi sebou takový vztah, že hádat se by bylo zbytečné. Člověk chce věc vyřešit.
Potkal jsem za svůj život hodně režisérů, ale triumvirát Jiří Pokorný, Dušan Pařízek a Ondřej Sokol mě ovlivnil nejvíc. V těsném závěsu za nimi ještě samozřejmě několik skvělých osobností je, třeba Honza Nebeský nebo David Jařab. I když jsou ti tři zmínění na první pohled jiní, mají pro mě jedno společné. Pracují s jinou dramaturgií, scénografií a vůbec asi skoro se vším, ale jsou velmi podobní v usilování o to, aby jednání a bytí herce na scéně bylo konkrétní, osobité a dokázalo divákovi něco říct.
Uvažujete, že se někdo z těch dalších dvou režisérů v Činoheráku objeví?
Jiří Pokorný se tu už byl podívat na Ošklivci. Mluvíme o tom.
Váš tým tvoří i dvě mladé dramaturgyně. Jak jste si je vybíral?
Markétu Kočí Machačíkovou přivedl do divadla před časem Ondřej. S ní jsme měli kvůli postu druhého dramaturga několik pohovorů s potenciálními kolegy. A po rozhovoru s Kateřinou Popiolkovou, mladinkou to slečnou, jsme na sebe s Markétou kývli, že je to ona. Je to holka z Ostravy, ta se jen tak nedá. Povídala hezky o věcech, které ji baví. A také vyslovila jméno Hrabal. Mě by totiž do budoucna zajímalo podívat se na to, co napsal, jeho průvodcovským pohledem, prizmatem jeho vlastního osudu, se znalostí jeho uzavřeného života, toho, jak skončil. Zatím jsou to takové střípky, ale cítím, že by to v Činoherním klubu mohlo fungovat.
Kromě jednoty a hesla dramaturgie bývá v divadlech také lákavé uvést něco, co ještě nikdo neměl. Pro mě to teď z hlediska výběru titulů nebylo prioritní, i když jednu českou premiéru Lindy Visty už máme za sebou. Po Macbethovi bude Martin Čičvák režírovat Kočku na rozpálené střeše od Tennesseeho Williamse, kde velké příležitosti budou mít Honza Hájek s Aničkou Fialovou, ale třeba také Naďa Konvalinková a Vladimír Kratina.
V červnu bude mít David Šiktanc premiéru hry Matta Charmana Večer na psích dostizích. Je to text z ranku těch, co v Činoherním klubu dělává Ondra Sokol, nejblíž je asi ke hrám Martina McDonagha. Při výběru této hry mi šlo nejvíc o to, ukázat, jak moc je souhra na jevišti důležitá. Budeme v tom hrát s Martinem Pechlátem, Romanem Zachem a Ondrou Malým, z mladých kolegů je obsazený Šimon Krupa. Doufám, že se to napojení z Komedie mezi mnou, Martinem a Romanem po těch letech někam nevytratilo.
To musí být hrozně lákavé, když je herec uměleckým šéfem, že si může plnit na jevišti taková setkání, o nichž dopředu ví, že ta herecká chemie tam asi pořád bude a že by se jinde s kolegy třeba nepotkal.
Jde vždy o domluvu s režisérem. Říkám jim, že buduji soubor a chci konkrétní herce a herečky, ale mají prostor, aby si přivedli i někoho svého. Já sám jsem zatím v nových inscenacích hrát nechtěl, abych měl čas na šéfování, a hlavně určitý odstup. Drát se někam jako herec a chtít ve všem být normálně nemám v povaze, ale napadlo mě samozřejmě, že by někdo mé účinkování na prknech Činoherního klubu mohl vnímat tak, že si sám přihrávám role. Není to tak. Ale pak od režisérů často slyším: a co kdybys v tom hrál ty? No a tahle sezona z různých důvodů nakonec dopadla tak, že jsem nazkoušel roli v Ošklivci, zkouším Macbetha a budu hrát v Psích dostizích. Dlouho jsem v jedné sezoně nedělal tolik divadla. Takže v příští sezoně zkoušet opravdu nebudu.
Pro ni jsme se dohodli s Ondřejem Sokolem, že i on bude mít režisérskou pauzu, protože teď dělá dvě věci za sebou, a chci, aby ho to pořád bavilo. Ale dohodli jsme, že nazkouší jednu věc coby herec. Z režisérů počítám s hostováním Eduarda Kudláče, Šimona Dominika a znovu Braňa Holička. Zase tři chlapi, ale už rozbíhám vážná jednání i s dámami. Naše dramaturgyně mi připomněla, že tady nikdy režisérka nepracovala, což jsem ani netušil.
Činoherák byl vždycky takový pánský klub.
Vyvážit se mi to asi nepodaří, ale nehraju na tabulky, chci ten ženský element.
Martin Finger (51)
Pochází ze Šumperka. Uvažoval o studiu kriminalistiky, ale zároveň hrál s kamarádem Ondřejem Sokolem autorské divadlo. Nakonec si podal přihlášku na pražskou DAMU, kde absolvoval v roce 1997. Během studia ho nejvíc ovlivnil Ivan Vyskočil a jeho koncept autorského herectví.
Následovalo angažmá v Národním divadle a Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Od roku 2002 do roku 2012 byl členem souboru Divadla Komedie, který vedl režisér Dušan D. Pařízek. V té době Finger získal dvě Ceny Alfréda Radoka, a to za titulní roli ve hře Thomase Bernharda Světanápravce a za Josefa K. v Kafkově Procesu.
Do pražského Činoherního klubu vstoupil před deseti lety rolí recepčního Mervyna v McDonaghově Ujeté ruce v režii Ondřeje Sokola. Hraje zde v inscenacích K.Š.E.F.T., Kati, Americký bizon, Bratři Karamazovi a Zrada. Od sezóny 2020/21 je uměleckým šéfem Činoherního klubu.
Kromě divadla se Finger věnuje také filmu, televizi a rozhlasu, načítá audioknihy. Cenu české filmové kritiky za rok 2014 získal za herecký výkon ve filmu Krásno. Režíroval ho Ondřej Sokol, odehrává se v rodném Šumperku a Finger se na něm se podílel i jako scénarista.
