Divadlo na téma česko-romského soužití často zatěžují klišé a stereotypy, stejně jako vztahy mezi gadžovskou většinou a cikánskou minoritou. Co k těm nevykořenitelným předsudkům - bolavým a nevyřešeným, ale už tolikrát přežvýkaným v médiích i filmových dokumentech - ještě říct z jeviště nového, natož zábavného? A jakou formou?
Pochybnosti v inscenaci ostatně natvrdo zazní od jednoho z účinkujících: "Jako když se parta mladejch, bílejch, liberálních divadelníků rozhodne dělat představení o diskriminaci, segregaci, rasismu a xenofobii, a přitom z lidí polezou ty stejné s*ačky jako obvykle."
Režisér Jiří Havelka šťastně vsadil na stand-up: žánr sólových komediálních výstupů s angloamerickými kořeny, k němuž patří také reflexe společenských či rasových stereotypů, přímé oslovení publika, hodně nekorektní humor i balancování mezi osobní výpovědí a rolí. Formu, při které opravdu nehrozí moralizování a poučování, ale když člověku mezi smíchem zatrne, stojí to za to.
"Rasistické" standupové show to na dvoře Divadla Husa na provázku, kde se zatím hraje, sluší. Herecké výstupy doplňuje hudební linka, ponejvíc jazzová, ale dojde i na gottovský hit Sním o vánocích. Jak jinak než bílých. V podání romsko-české kapely.
Moje polovina stolu
Začátek je osobní. Herci se představují a jeden po druhém před mikrofonem líčí pocity z první společné zkoušky. Provázkovská hvězda Dominik Teleky natvrdo a vtipně vypráví o své drsné dětské zkušenosti rodilého východňára s Romy z osady. Jeho výstupem se jako refrén vinou slova "smrad" a "strach".
Tereza Volánková vystoupí jako "otevřená liberální pravdoláskařka", ale když popisuje občerstvení v průběhu zkoušky, opakovaně zmíní "svou" a "jejich" polovinu stolu. Dušan Hřebíček se s houslemi v rukou zapáleně vyznává z obdivu k romské autenticitě, hudbě a magickým schopnostem. Jeho "romantický rasismus", jak poznamenává cynický kolega, je docela směšný.
Dalibor Buš nastolí jedno z témat, která budou ve vzduchu viset celý večer. Výškou, velikostí bot i penisu je průměrný, prostě normální heterosexuální bílý muž.
Kristina Richterová, Romka adoptovaná jako dítě, vypovídá o potížích s identitou: cítí se jako bílá, tak přece je bílá, proč po ní chtějí zazpívat tradiční romskou? Úspěšná zpěvačka Pavlína Matiová i herec a aktivista David Tišer působí sebevědomě, a když vypovídají o svých pocitech z většinových spoluobčanů, slušně dávají najevo, že si o těch na druhé straně myslí své.
Jak dokonale integrovat Roma do české společnosti? Tišer vystoupí s rychlokurzem. Ironicky vypočítává stereotypy chování a rodinného života většinové české populace, počínaje dětmi vrženými do mašinerie vzdělávacích institucí či kroužků a konče rodiči odloženými v eldéence. Mluví romsky, ostatní tlumočí.
Slyšet romštinu z jeviště je zvláštní zážitek, stejně jako ji vidět, pro leckoho poprvé v životě, vytištěnou v programu a pokoušet se jí porozumět, protože některé pasáže nemají český překlad. Situace, kterou ve škole některé děti naopak zažívají s češtinou.
Průměrný bílý muž
S postupujícím večerem se standupy víc proměňují v role. Herci před mikrofon předstupují jako typičtí reprezentanti každodenního rasismu. Sledovat, jak daleko lze dojít v logice běžně akceptované argumentace, je zábavné, až mrazí.
Obyčejná ženská to myslí dobře, když spolužáka svého prvňáčka, co ostatní jen zdržuje, navrhuje přeřadit do "jeho" školy. Normálnímu člověku s politickými ambicemi nic neleží na srdci víc, než aby v téhle zemi platilo, že "dva a dva je čtyři". A tak táhne do vlastenecké války proti jinakosti s husitským chorálem na rtech a kápí na hlavě.
Na začátku výstupů před námi stojí tuctová paní, bezbarvý chlápek v kvádru nebo bodrý Moravák s koštýřem - katolík, co vyjde s každým, vždyť i ženu nechává nakupovat u "ťamanů". Na konci jsou z nich obyčejní náckové.
Kolikrát už jsme podobnou argumentaci slyšeli, včetně blbých a oplzlých vtipů o cikánech, jež ze scény chrlí Dalibor Buš jako bavič nápadně připomínající Felixe Holzmanna. Možná nás i něco podobného napadlo, možná jsme to dokonce vyslovili nebo se tomu aspoň zasmáli.
Zahrajeme si na Matiční
Jiří Havelka dokonale rozumí myšlení živočicha, jemuž se někdy přezdívá "malý český člověk". Před časem o tom přesvědčil inscenací Dechovka, věnovanou brutální vraždě několika Němců při živelném poválečném odsunu, naposledy ve filmové komedii Vlastníci, kde v průběhu jedné domovní schůze obnažil bizarně zvrácenou mentalitu obyvatel činžáku.
Standupový kabaret Gadžové jdou do nebe je jen zdánlivě méně naléhavý. Baví a přitom nenápadně zkoumá hranici, na které se osvobozující smích láme ve výsměch, občas i čistou hrůzu.
Jako divadelní tvar působí standupový kabaret uvolněně a bezprostředně, při čtení textu ale s překvapením vidíme, jak promyšleně, důvtipně a s respektem k osobnostem performerů zacházejí režisér a dramaturg s tématem.
Hezky funguje i hra s inverzí, která obrací naruby stereotypní představy. Rom David Tišer na pozadí státní hymny přednáší inaugurační prezidentský projev, nápadně připomínající myšlenky Václava Havla nebo Zuzany Čaputové. Pavlína Matiová jako herečka děkuje za Oscara a Kristina Richterová s cigaretou v ruce je Maryšou bratří Mrštíků.
Režisér převrátil i "hru na Matiční". Ve variaci na počítačovou střílečku na Romy, která vznikla po kauze s výstavbou zdi mezi bytovkami s "nepřizpůsobivými" a "slušnou" čtvrtí v Ústí nad Labem, poslal do nebe gadži.
Jiří Havelka a kolektiv: Gadžové jdou do nebe
Režie: Jiří Havelka
Divadlo Husa na provázku, Brno, premiéra 29. května, nejbližší reprízy 11. a 12. června a znovu 3. a 4. září.
