V textu, který německý dramatik napsal před více než stovkou let, režie Michala Vajdičky objevila silný současný příběh. Odkazem na osud krále Leara vrcholí drama zámožného sedmdesátníka, kterého vlastní děti zbavily majetku i společenského postavení. Hraje ho Martin Huba.
Hra Před západem slunce patřila k titulům, jejichž prostřednictvím pronikal na německá jeviště naturalismus, toužící zobrazit syrovost života bez ohledů na konvence. Otevřenost, s jakou Hauptmannův text ukázal bezohledné rodinné vztahy a tabuizované milostné pouto, vyvolala skandál.
Vysoce postavený sedmdesátník Mattias Clausen v představení čelí špatně skrývanému sobectví i dravosti vlastních dětí a po smrti své ženy se pokouší překonat osobní krizi upřímným vztahem s dívkou o půlstoletí mladší.
Dnes příběh přišel o provokativnost, ale díky skvěle napsaným a psychologicky přesvědčivým postavám neztrácí sílu. Michal Vajdička tak mohl inscenovat text prakticky bez jakýchkoliv vnějších aktualizací, jako by se odehrával v současnosti.
Obdélníkové jeviště umístil scénograf Pavol Andraško mezi diváky sedící po obou jeho delších stranách. Ty kratší ukončil chladnými designovými "betonovými" stěnami, na nichž visí portréty všech čtyř Clausenových dětí a zemřelé manželky. S rozkladem rodinných vztahů se stěny rozpadají.
Nic víc kromě několika židlí, stolu a pár rekvizit skvěle typově obsazení herci nepotřebují.
Režisérovi se daří oživovat vnitřní napětí hry. Pomáhá mu i humor. Odlehčuje vážné téma a do temného obrazu domácnosti Clausenových i příbytku Mattiasovy milované mladičké Inken vnáší trochu světla.
Vajdička měl skvělý nápad obsadit do role sluhy Wintera talentovaného herce Michala Nogu, handicapovaného trpasličím vzrůstem. Bezeslovné komické komentáře této absurdní figury pomáhají současnému vnímání textu.
Podobně záškodnicky režisér vpustil na scénu i místní pěvecký sbor, který vede Inken. Jeho toporné nástupy a odchody, přerušování zkoušky na cigaretku, na oběd a nakonec odeslání zpěváků domů jsou hezkým odlehčením dialogů, ze kterých přece jen čouhají dráty dobové konvence.
Trumfem inscenace je přirozeně obsazení Martina Huby. Pro charismatického herce excentrických gest i velké vnitřní autenticity jako by role Mattiase Clausena byla stvořená. Málokomu bychom uvěřili, že může citově oslovit tak mladou dívku, jako jemu.
Clausen je v Hubově podání bezohledně ironický i sebeironický. A také sebestředný. Jako střihem se střídají jeho manické a depresivní stavy, v okamžiku se mění z milujícího rodiče v pohrdajícího a trestajícího otce.
Na konci stojí jako král Lear, bičovaný bouří, v dešti na prahu domu milované Inken. Monumentálním způsobem a bez jediného přešlapu završí Huba jeho příběh obrazem jasnozřivého šílenství.
Inken, kterou hraje Mária Schumerová, vypadá ještě skoro jako dítě. Je půvabná, ale bez stínu vyzývavosti. Pevná, energická, ale většinu doby klidná a úsporná v gestech. Scéna sblížení s Mattiasem vyráží dech bezprostředností.
Schumerová je talentovanou studentkou Emílie Vášáryové, která v inscenaci ztvárnila její matku. Na malém prostoru dramaticky "služebné" postavy herečka vystavěla přesný charakter opatrné, protože životem drsně vyučené ženy. Paní Petersová má svoji hrdost i svérázný humor, jímž čelí dotěrným otázkám, na které nechce odpovědět.
Před západem slunce je inscenace vzácně herecky vyrovnaná, v níž i menší role dokonale zapadají do neúprosného dramatického soukolí.
Je třeba zábavné pozorovat k nepoznání proměněnou Táňu Pauhofovou, jak se jako staropanenská Clausenova dcera Bettina s nesnesitelnou úslužností domáhá otcovy pozornosti. Do detailu propracované směšné tiky, ale především postupně zveřejňované vnitřní motivace proměňují její postavu v odpudivé monstrum.
Právě schopnost přesně analyzovat a vystihnout vnitřní svět postav, jejich myšlení a pohnutky, a to způsobem, který se nás citově dotýká a ke všemu je napínavý i zábavný, patří k velkým přednostem umění slovenských herců.
Málokdy má konstatování, že se někde hraje 40 let stejně, pozitivní souvislosti. Činohra Slovenského národného divadla je v tomto směru výjimkou. Špičkové psychologické herectví, k němuž tamní činoherní soubor dospěl v osmdesátých letech minulého století, reprezentovala rovněž jména Martina Huby, Emílie Vášáryové nebo Emila Horvátha.
Pamětníci včera mohli mít pocit, že se čas zastavil. Režisér všechny tři herce obsadil do Hauptmannova dramatu a oni své role odehráli ve stejně vrcholné formě jako před desítkami let. Důsledně vyložené, s noblesou, humorem a živě rezonující v hledišti. O tom, že svou "školu" i zkušenost předávají dál, svědčily výkony mladších kolegů, především precizně ztělesněné postavy Márii Schumerové nebo Táni Pauhofové.
Je tu ještě jedna "náhoda". V osmdesátých letech byli Vášáryová a Huba hvězdami slavných inscenací jako Měsíc na vsi nebo Nepřítel lidu, které tehdy režíroval Ľubomír Vajdička, otec Michala Vajdičky. Uvedení Hauptmannovy hry tak od režiséra vyznívá i jako sympatický výraz respektu k hereckému a inscenačnímu stylu Slovenského národného divadla, který jeho otec spoluutvářel.
