Inflace spojená s energetickou krizí dopadla na celou kulturu včetně divadel. Zatímco ta placená z rozpočtů státu, měst nebo krajů mají alespoň nějakou jistotu, nezávislá scéna vždy existovala především díky nadšení či sebeobětování tvůrců. Právě tady jsou problémy vidět nejvíc.
Vloni po 13 letech skončil multižánrový festival Luhovaný Vincent, který vnášel nezávislou kulturu do lázeňských Luhačovic na jihovýchodě země. "Práce na festivalu je pro nás každým rokem čím dál víc vyčerpávající," přiznali pořadatelé. Za rozhodující důvody označili rostoucí náklady, stagnující podporu od města a kraje nebo stres způsobený finanční nejistotou.
Z každoroční akce do formátu bienále přechází mezinárodní přehlídka nového cirkusu Cirkopolis, která se koná v Praze a letos oslavila 11 let. "Já si festival potřebuji užít, a jestli mě nebude bavit kvůli extrémní zátěži, nemůže bavit ani úzký tým a už vůbec diváky," zdůvodnila umělecká ředitelka Šárka Maršíková, která v rozhovoru pro server Taneční zóna mluvila také o potřebě hledat nové zdroje financování.
Ze stejných důvodů vloni radikální odchod z oboru oznámil přední režisér Jan Frič, držitel Cen divadelní kritiky za inscenace Vassa Železnovová a Bakchantky. Obě nastudoval v pražském Národním divadle, spolupracoval ale také se spolkem Masopust. "Divadlem se na volné noze za současné výše honorářů nelze uživit. Musel bych dělat trojnásobek práce, než jaká se vejde do jednoho roku," objasnil v Českém rozhlasu.
Začátkem roku pak konec oznámil i spolek Masopust. Jeho spoluzakladatelka a dramaturgyně Tereza Marečková mluví o únavě z provizorních podmínek a neochotě dělat práci nadále v omezených podmínkách jako něco vedlejšího. "Například mě dlouhodobě mrzí, že vytváříme zajímavé premiéry, ale nedaří se nám další péče o vzniklé inscenace, ať už z finančních, produkčních, nebo dalších důvodů," zmínila pro server iDnes.cz.
Tato nezávislá divadelní společnost vznikla roku 2008 z okruhu studentů nebo čerstvých absolventů pražské DAMU pod vedením režiséra Štěpána Pácla a právě Terezy Marečkové. Zpočátku působil Masopust v provizorních podmínkách, než před osmi lety obsadil podkroví pražského Divadla Na zábradlí, takzvanou Eliadovu knihovnu. Ta nenabízí prostor k závratné scénografii, soubor však stavěl na síle slova. Celou dobu existence se přidržoval motta "dramaturgická archeologie v současné režii".
Znovuobjevoval a zpracovával texty, na něž běžná dramaturgie z různých důvodů zapomíná nebo pro ně nenachází prostor. A nešlo jen o dramatickou látku, Masopust uvedl třeba adaptaci románu Orlando od Virginie Woolfové nebo oceňovanou inscenaci Deník zloděje, kombinující zápisky francouzského básníka Jeana Geneta s barokní sbírkou poezie Co Bůh? Člověk? od jezuity Bedřicha Bridela.
Kromě specifické dramaturgie se spolek profiloval výraznými hereckými výkony. To bylo dáno počáteční šťastnou skladbou týmu mladých talentů jako Miloslava Königa, kteří během 16 let dozráli ve vyzrálé jevištní osobnosti. K nim se přidávali další vesměs reprezentanti jejich generace.
Jako svůj poslední projekt Masopust nyní připravil kombinaci happeningu a scénického čtení nazvanou Vyškrtaný Bůh. Vychází z předpokladu, že když současní dramaturgové aktualizují staré hry, brání se jakýmkoli zmínkám o Bohu či narážkám na věčnost. Mnoho replik tak zůstává bez užitku, aniž by zazněly na scéně.
Masopust, který dlouhodobě rehabilitoval pozapomenuté, v lecčem možná archaické texty, na ně nyní upozorňuje formou asociativní koláže. Jako by snad dával na srozuměnou, že podobný osud jako repliky končící v zapomnění čeká i na něho samotného. Avšak brání se přitom patosu a nostalgii - to díky režii Jiřího Adámka Austerlitze.
Sedmačtyřicetiletý tvůrce, který už také pracoval například v pražském Národním divadle, se profiluje jako umný vazač nahodilých slov do nových významů nebo jen absurdních výkřiků směřovaných do nekonečna. Tento projekt pojal tak, že herci Pavla Beretová, Jana Pidrmanová a Miloslav König se pohybují na jevišti v každodenním oděvu, jako by přišli na běžnou zkoušku. Často s texty v ruce přehrávají nebo jen stroze čtou vyškrtané repliky.
Tyto božské povzdechy komentuje a odstup od nich vytváří jedna z dramaturgyň Kateřina Součková. Z útrob hlediště do mikrofonu předčítá útržky mailové korespondence týkající se proseb o zaslání vyškrtaných replik. Veskrze humornou, místy skoro dadaistickou náladu věcně shazuje ještě Tereza Marečková. Ta na jevišti usilovně čistí linoleum s motivem ryb, v křesťanské symbolice představujících Krista, přičemž cituje výseky z žádostí o grant, které Masopust v minulosti podával.
Herci celou dobu přistupují k divákům jako ke starým známým. Už při vstupu do Eliadovy knihovny je zdraví hornickým zvoláním Zdař Bůh. Společná necelá hodinka v podkroví Divadla Na zábradlí tak má spíš ráz přátelského setkání.
Publiku, které si za ty roky vybojoval a se kterým ho pojí jisté spiklenectví, bude Masopust zajisté chybět nejvíc. Jeho zánik je však závažnou a bolavou okolností pro celé české divadlo. To ztrácí specifický, zejména dramaturgický přístup k současnému inscenování. Konec Masopustu ještě více zesiluje otázku, zda je divadelní provoz v současné podobě dlouhodobě udržitelný.
Divadlo
Vyškrtaný Bůh
Režie: Jiří Adámek Austerlitz
Eliadova knihovna, Divadlo Na zábradlí, premiéra 15. září, reprízy 13. listopadu a 13. prosince.
