Platí za jednu z nejvýznamnějších britských kapel od druhé poloviny devadesátých let až po dnešek. Jenomže jak moc jsou vlastně britští? Zvukem? Ten je natolik specifický, že jen těžko vystopovat přímou inspirační linii jeho geneze. Složením? Ani tím ne...
Zpěvák Brian Molko v sobě sice má polovinu skotských genů a část dětství ve Spojeném království strávil, nicméně druhá polovina jeho genotypu pochází ze Spojených států. Basák a klávesák (a Molkův dávný kamarád ze studií v Lucembursku) Stefan Olsdal je zase čistokrevný Švéd.
Jediným echt Britem z trojice tvořící Placebo tak zůstává Steve Hewitt - a ten se sice pohyboval i u zrodu skupiny roku 1994, nicméně například na debutovém, eponymním albu z roku 1996 si nezabubnoval, protože tehdy ještě dával přednost své domovské skupině Breed. Bicí na Placebu obsluhoval Robert Schultzberg - další Švéd.
Infobox
Ale budiž, ať už jsou odkudkoli, vždyť na tom nezáleží. Nic to nezmění na faktu, že jejich kariéra začala zprudka a náhle.
A to hlavně díky jejich jedinečnému stylu kombinujícímu dravost grunge, hlučnost noisu a la Smashing Pumpkins a svým způsobem - zejména díky projevu a vizáži frontmana Molka - i nablýskanost glam rocku. Tenhle vzorec úspěšně aplikují po celou dobu své existence, jen s drobnými úpravami, příměsemi.
Ovšem není to jen kytarový hluk, vysoko posazený, z glissanda do glissanda přecházející Molkův vokál či melodie, které je někdy snadno zaměnit, ale zase díky nim Placebo bezpečně poznáte, co dělá z téhle kapely originál.
Velkou měrou se na tom podílejí také texty, které sice jsou o sexu, drogách a rock and rollu, nicméně vystříhávají se klišé a oplývají tklivou poetikou. Ne-zas-tak-otevřená výpověď člověka hledající svou (nejen) sexuální identitu. Ústřední postavou je opět Brian Molko, jak jinak...
Zpět k historii: debutové album vystoupalo v hitparádách do nebývalých výšin a fanoušci Placebo se začali rekrutovat z VIP vrstev. Není se asi čemu divit, že kapelu si oblíbil David Bowie a pozval si ji Madison Square Garden na oslavu svých padesátých narozenin. A když se něco líbí Bowiemu...
V letech 1998 a 2000 pak vycházejí další dvě desky: Without You I´m Nothing a Black Market Music. Na nich lehce oslabuje rocková přímočarost a Placebo začíná ve větší míře využívat elektroniku a vůbec modernější postupy (skladba Blue American z Black Market Music a její hiphopová vložka).
Sleeping With Ghosts z roku 2003 v podstatě jen potvrdilo předchozí tendence a statut Placeba jakožto stylových hitmakerů, jejichž fanouškem se může stát jak drsný rocker, tak jemná slečna, snažící se vypadat jako Molko.
Nejnovější album Meds, které spatřilo světlo světa letos, je z části považováno za návrat ke kořenům: producent Dimitri Tikovoi se snažil omezit tíhnutí kapely k elektronice. Ale hlavně je to svou kvalitou a vyzrálostí konečný corpus delicti faktu, že Placebo jsou hodni své slávy.
Přestože jsou jen tři, jejich vystoupení bývají hlučná a omračující. V Praze jsme je mohli vidět před třemi lety v Malé sportovní hale. A teď se vracejí s další dávkou, která vás jistojistě totálně omámí, přestože to bude jenom Placebo...
