Placeboworld
Kam vlastně zařadit Placebo? Nepatří tak docela mezi starou gardu typu Bowie, The Cure, The Smiths, potažmo Morrissey. Nepatří ani mezi ty mladé, unavené i svěží, pre-trendy i trendy (The Cokoli). Patří někam mezi, ale rozhodně ne k žábám a myškám z Blur a Oasis. Patří sami sobě.
Od eponymního debutu z roku 1996 se kousek po kousku vyvíjejí. Zvlášť na předloňském, doposud posledním řadovém albu Sleeping With Ghosts - jemuž předcházelo atmosférické, pro některé dodnes nepřekonané Black Market Music (2000) stavějící na základech druhé desky Whithout You I'm Nothing (1998) - se pro Placebo typické kytarové stěny vzdalují ve prospěch tendence k většímu zapojení elektroniky.
Ovšem po celou dobu mají svůj zvuk a mají svůj hlas. Muž, kterému onen vokál s barvou cirkulárky projíždějící polenem či formule míjející mikrofon televizní kamery patří, vytváří zároveň z velké části image Placeba. Nejde o znevážení role Stefana Olsdala nebo Steva Hewitta. Ale všichni dobře vědí, kdo je tváří kapely, všichni znají jménem bisexuála v černém, modrookou slečnu, homme fatal napříč orientací (na muže, na ženy, na něhu, na S/M). Všichni znají Briana Molka.
Neboj, neboj, to nic není
Vývoj vstříc elektronice nyní zarazil francouzský producent Dimitri Tikovoi, nicméně záměr vrátit Placebo na počátek kariéry se mu tak docela naplnit nepovedlo. Díky tomu (díkybohu) má novinka Meds trochu z každého okamžiku své desetileté poutě rockandrollovým světem (se vším, co k tomu patří).
Některých kroků se více či méně úspěšně snaží zříct, snad až na otřesný závěr Broken Promise zde rozhodně ubylo patosu/pózy. Jiné (ostatně jako vždy) opakují: Molko už svá glissanda neopustí a jiný postup při výstavbě melodií neuplatní.
Meds každopádně působí vyváženěji než předchozí alba, z nichž to nejlepší byly singly - což Placebo přiznali vydáním "bestofky" Once More With Feelings: Singles 1996 2004; zbytek možná ani nebylo třeba znát. Je víc silných míst v království léků než těch slabých.
Alison Mosshart z The Kills hostující v titulní skladbě znamená plus, Micheal Stipe z R.E.M. v Broken Promise zase zbytečné mínus. Toliko k hostům u mikrofonu, protože ti pouze pomohli, resp. ne-tak-docela-pomohli nastolit výslednou atmosféru celého alba.
A ta je návykově posmutnělá (Follow The Cops Back Home, In The Cold Light Of The Morning, Pierot The Clown), vtíravě sebereflexivní (Meds, Drag Behind), a přitom o ni nic míň úderně romantická (Infra-red, Post Blue) než kdykoli před tím.
...je to jenom vystřízlivění
Rozluštění hádanky o takřka metafyzické přitažlivosti Meds pak najdeme v textech. Aniž pozbyly pro Molka typické poetičnosti, zdá se, že s přihlédnutím k vývoji kapely mnohem víc než pseudobásníka (resp. prvoplánovitost) za nimi tentokrát můžeme vidět skutečného člověka (resp. hloubku a chladný dotek vystřízlivění).
Meds není průlomové album. Nijak podstatně nezměnilo zvuk a status Placeba, zásadně jej neposunulo ani vpřed, ani zpátky. Nicméně scelilo ho, vyčistilo, prohloubilo. Bole/stín gotické katedrály nahradilo v pravdě trefnou předjarní melancholií. A v tom je jeho význam, nezpochybnitelná kvalita i kouzlo.
Placebo: Meds. CD, 48:05 minut. Vydala firma EMI, 2006.
