Bývá zvykem, že na koncertech klasické hudby se za jediný večer prostřídá několik uměleckých epoch a jednotlivé položky programu od sebe dělí desítky, ne-li stovky let.
V případě trojice abonentních večerů, které odehrál od čtvrtka do soboty v pražském Rudolfinu, se nicméně první český orchestr zaměřil na relativně úzký výsek dějin: rozmezí třiceti let na přelomu 18. a 19. století.
Výběr má pravděpodobně co do činění s devětapadesátiletým Giovannim Antoninim, který Českou filharmonii vedl. Italský dirigent a hráč na zobcovou flétnu zasvětil život takzvané historicky poučené interpretaci hudby období baroka, a především klasicismu. Výsledky lze slyšet na nahrávkách s jeho vlastním barokním ansámblem Il Giardino Armonico. Vášeň pro klasicismus zase podtrhuje projektem Haydn2032, v jehož rámci už deset let s Basilejským komorním orchestrem nahrává všech 107 symfonií rakouského skladatele Josepha Haydna. Od jeho narození v roce 2032 uplyne 300 let.
Haydn, Beethoven a Mozart, tedy nejslavnější zástupci hudebního klasicismu, nechyběli ani na programu Antoniniho koncertů s Českou filharmonií, které v přímém přenosu vysílaly televize Mezzo Live a Medici.tv. Slavnou vídeňskou trojku doplnil český skladatel z 18. století Josef Mysliveček, jenž ovlivnil Mozarta. Obnovený zájem o jeho tvorbu akceleroval hraný film Il Boemo režiséra Petra Václava z roku 2022.
Od Myslivečka po Haydna
Právě předehra k Myslivečkově opeře Olympiáda koncert otevřela a dovolila orchestru i publiku, aby se rozehřáli. Následující bouřlivá árie Che non mi disse un dì, v překladu Co všechno mi kdysi sliboval, proměnila modře podsvícené Rudolfinum v italské operní jeviště 18. století. Rychlé tempo, divoký vztek, esenci rozhořčení a pocit zrady, to vše Magdalena Kožená virtuózně přetavila do dynamické árie. V 18. století se hudebníci silných emocí nebáli, rozhodně ne v opeře.
Česká filharmonie se nespecializuje na historicky poučenou interpretaci tohoto období. Na to máme jiné ansámbly, třeba Collegium 1704. O to větší obdiv orchestr i Antonini zaslouží za to, že během několika zkoušek dokázali "přepnout" na toto pojetí.
Největší pozornost pochopitelně vzbuzovala mezzosopranistka Kožená, světově asi nejznámější žijící česká pěvkyně. Ať už se pustí do baroka nebo soudobé hudby, na pódium kromě profesionality vždy přináší i osobitý přátelský šarm. Ve svém oficiálním životopisu vyzdvihuje, že jako malá chodila do brněnského sboru Kantiléna a jak ji později v uměleckém vyjádření pomohlo mateřství. Skromně a sympaticky se vzpírá představám o operních divách.
Široké pěvecké rozpětí převedla také v Rudolfinu, kde kromě Myslivečka zpívala Mozartovy a Haydnovy árie. Zvláště přitažlivé byly momenty, ve kterých demonstrovala syté spodní polohy. Krásně zvládnutý hluboký operní rejstřík v sobě zkrátka má něco neodolatelného.
První polovina koncertu se vyznačovala funkční dramaturgií: árie a recitativy neboli části, ve kterých pěvec napodobuje rytmus běžné řeči, střídaly instrumentální předehry. V nich se Kožená vzdálila a publikum se mohlo mentálně přemístit z jednoho operního afektu do dalšího.
Navzdory tomu něco zůstalo nevyřčeno a potenciál se zdál ne zcela vyčerpán. Kožená už s Antoninim spolupracovala, roku 2006 absolvovali turné se souborem Il Giardino Armonico. Je znát, že si rozumí, ale také že jsou schopni nabídnout ještě více podmanivých hudebních momentů. Když dozněly poslední tóny Haydnovy koncertní árie Scena di Berenice, protagonistčina slova Non partir, bell’idol mio, tedy Neodcházej, nejmilejší, se dala aplikovat také na situaci v Rudolfinu.
V nejlepším přestat, říká se - jenže v tomto případě to nejlepší teprve mělo přijít.
Když se Beethoven nemračí
Co člověka napadne jako první, když se řekne Ludwig van Beethoven? Dost možná malba vznešeně zamračeného chlapíka a osudové klepání jedné z nejslavnějších skladeb na světě, jeho Páté symfonie. Za asociaci se svraštěným obličejem a blesky šlehajícími z očí lze vinit především Josepha Karla Stielera, autora nejznámějšího skladatelova portrétu a s tím související popkulturní představy o Beethovenovi jako revolucionáři a vznětlivém géniovi.
Méně známým detailem potemnělého obrazu je fakt, že hudebník sedí mezi zelení, v levém horním rohu prosvítá les. Stieler tím odkazuje na jeho inspiraci přírodou, zejména na Šestou symfonii s přízviskem Pastorální, která tvořila náplň druhé části koncertu.
Mračení je v ní pomálu, kromě krátkého oddílu pojmenovaného Bouře střídá radostné, poetické a bukolické momenty. V tom vězí určité nebezpečí: tolik líbezné hudby, plynoucí bez vášnivějších zvratů, může v podání méně zdatného orchestru nudit.
Toho se zrovna od České filharmonie nikdo obávat nemusel, přesto její výkon překročil veškerá očekávání. Občas se stává, že slavná symfonie ve druhé půlce večera - v té, kde už nefiguruje hlavní hvězda, v tomto případě Kožená - sklouzne k určitě profesionální rutině. Je to skvělé, všechno hraje, jak má, a přesto ve vzduchu visí nevyjádřené vědomí, že to nejdůležitější už proběhlo.
Jenže Česká filharmonie a Giovanni Antonini si vzájemně porozuměli zřejmě mimořádně hluboce. Jejich provedení Pastorální symfonie bylo důležité, něco znamenalo, byla v něm radost i zápal. Dirigent z partitury delikátně vynášel doprovodné figury a protihlasy, filharmonici hráli tu něžně, tam furiantsky, a člověk se těšil na každé další sólo hráčů na dechové nástroje. Nádherný fagot v druhé větě, hoboj ve třetí.
Je vzácné, krásné i trochu bizarní, když hudba produkovaná čtyřiceti muzikanty evokuje láskyplné pohlazení. Snad je to jeden z důvodů, proč k nám tvorba stará více než 200 let stále promlouvá. V Rudolfinu to byla vskutku pamětihodná rozprava. Navíc s nečekanou pointou. Mnozí zřejmě přišli na Magdalenu Koženou - a dle potlesku vestoje byli velmi spokojení. Odcházeli ale s myšlenkami na Beethovenovu symfonii, jejíž provedení se stalo vrcholem večera.
Koncert
Magdalena Kožená - mezzosoprán
Giovanni Antonini - dirigent
Česká filharmonie
Rudolfinum, Praha, 17., 18. a 19. října.
