Racka na stejném místě v 90. letech minulého století nastudoval dnes již nežijící Petr Lébl. Ten na profesionální scénu vtrhl v době, kdy byl jevištní postmodernismus na začátku, a proto záhy ohromil či naopak pobouřil nejen divadelní veřejnost. Prolínání žánrů, rozkládání předlohy a bezbřehá ironie i fantazie zválcovaly seriózně smýšlející realistické tvůrce, kterým nakonec "znesvětily" i adorovaného Čechova. Lébl se chopil několika jeho textů včetně Racka, za nějž roku 1994 dostal Cenu Alfréda Radoka.

Dnes je synkretismus neboli spojování nespojitelného běžným principem, jaký vyznává leckterý tvůrce, aniž by se cítil být postmodernistou. O to těžší je najít pro Čechova novou formu, po níž přímo v Rackovi, hře s uměleckou tematikou, volá i postava mladého dramatika, "ruského Hamleta" Konstantina Trepleva. Jeho osud představuje hlavní osu příběhu.

Zobrazit 12 fotografií

Racek z roku 1895 se odehrává na ruském venkově. Několik postav se vypořádává se zklamáním ze života, nenaplněnými sny či neopětovanou láskou. Vzájemně si vyčítají, co se dá, ztrpčují si existenci a upadají do čím dál větší apatie. Na začátku se uměleckými ambicemi sžíraný Treplev snaží zaujmout svou matku, slavnou herečku Arkadinovou, a získat lásku statkářovy dcery Niny Zarečné, kterou obsadil do domácího představení své divadelní prvotiny.

Uvedení Racka zrovna Na zábradlí je mnohonásobným závazkem. Text sám obsahuje téma scénické rutiny a omšelých konvencí, vše násobí dlouhá inscenační tradice hry a právě Léblova verze z 90. let. Snad i proto vedení novinku svěřilo Jiřímu Havelkovi, třiačtyřicetiletému představiteli generace nultých let spojenému převážně s autorským divadlem a experimentem. Herce, režiséra i moderátora zná veřejnost z projektů divadla Vosto5 nebo jako autora filmů Vlastníci a Mimořádná událost. S moderním dramatem, fixními postavami či replikami se setkává dost možná poprvé.

Na zábradlí dlouhodobě šetří slovem, v autorské tvorbě před obsáhlými promluvami upřednostňují útržkovité obrazy s tu a tam pronesenou hláškou. Tendence se projevuje také v Rackovi, kterého dramaturgyně Dora Štědroňová zredukovala na nezbytné minimum. Z původních třinácti postav zachovala pouze sedm. Zkratka je však nosná a spolu s obrazovými předěly mezi dějstvími, které reprezentují Čechovovy pověstné významotvorné pauzy a zámlky, působí i interpretačně logicky.

Johana Matoušková hraje statkářovu dceru Ninu Zarečnou. | Foto: KIVA

V Havelkově verzi nejenže spolu postavy po vzoru autora moc nemluví, jako by ani nebyly duchem přítomné nebo byly dokonale asociální. Nejvýrazněji se rys profiluje u dramatika Trepleva, kterého s velkou přesností ztvárnil Vojtěch Vondráček jako osobu připomínající autistu.

Také u ostatních došlo k jistým posunům. Treplevova matka, do sebe zahleděná herečka Arkadinová, je v nepatetickém podání Jany Plodkové spíš civilní studií ženy procházející krizí středního věku než afektovanou heroinou. Její milenec, zavedený spisovatel Trigorin hraný Jiřím Vyorálkem, působí jako dokonalý podpantoflák bez vlastního názoru. Figury jsou v situacích myšlenkově nepřítomné, což paradoxně umocňuje fakt, že prakticky neopouští scénu - a to zase posiluje celkový silně groteskní ráz.

Všichni byli natěsnáni do extrémně malé místnosti, do posledního detailu zařízené v duchu realismu 19. století. Kromě obrázků na stěnách, krajkových záclon a porcelánu za sklem dojde i na zavěšení pušky, kterou Treplev zastřelí racka. Pověstná zbraň, z níž dle realistických zákonitostí na konci musí padnout sebevražedný výstřel, však Na zábradlí tentokrát zůstane netknuta. Závěr obstará rozbouřená mořská hladina.

Racek, o němž ve hře Nina vypráví Trigorinovi, je pták vyskytující se poblíž vody. Z toho vychází i scéna Dády Němečka: byť vypadá jako salon venkovské usedlosti, nabývá podobu horní paluby postupně se potápějící lodi. S každým předělem se o něco více zvedá plošina, až musí herci doslova balancovat svoji vertikální polohu. Pokud se hnou, po šikmém jevišti tragikomicky sklouzávají spolu s dalšími předměty na scéně.

Stejný nezůstává ani přírodní koutek, který zpočátku slouží jako kulisa Treplevova divadelního představení. Idylické zákoutí z břízek a travin líně povlávajících ve větru se postupně mění ve vyčerpanou a vybledlou krajinu jako metafora destrukce osobních plánů dvou mladých hrdinů, Trepleva a Zarečné, stejně jako celé civilizace ničící Zemi a přibližující se tak nicotě.

Související

Kafka se bojí sněhu i výletu na zámek. Divadlo Na zábradlí poprvé hraje pro děti

Ekologický tón obsahují všechny Čechovovy hry, ne všichni režiséři však hozenou rukavici zdvihají.

Právě přes nejprve drobné změny ročních období tvůrci naznačují změny mezi dějstvími. Přestože předěly se obejdou beze slov, díky působivým obrazům vzbuzují největší podíl emocí v celé inscenaci.

Divadlo Na zábradlí uchopilo Racka s jasným klíčem, jakkoli jej mnozí budou rozporovat s argumentem již mnohokrát použitého. Koneckonců šikmou plochu použil Petr Lébl, když dialog postav Jeleny a Doktora Astrova v inscenaci jiné Čechovovy hry Strýček Váňa situoval na střechu domu.

Jiří Havelka se pokouší o revizi modernity, kterou provádí ve zprvu vnějších kulisách Čechovovy reality, nabourává ji však zestručněním dialogů, scénickou intervencí, a hlavně zcela odlišným herectvím od toho z přelomu 19. a 20. století.