V krátké autobiografické próze nazvané Žít rychle, jež předloni získala nejprestižnější francouzskou literární Goncourtovu cenu a nedávno ji v českém překladu Alexandry Pflimpflové vydalo nakladatelství Odeon, se spisovatelka snaží pochopit, co manželovu smrt způsobilo. Co k ní vedlo. A zda jí nešlo zabránit.
Ten den si znovu přehrává v hlavě. Vrší okolnosti a fakta, v nichž hledá skrytou logiku nebo význam. Spisovatelka uvažuje nad všemi možnými "kdyby", bez nichž by věci bývaly byly jinak: kdybychom se předtím nestěhovali do nového domu. Kdyby toho dne pršelo. Kdyby manžel nevyzvedával dítě ze školy a tak dále.
Z útržků čtenář poznává, jaký život dvojice vedla. Oba se narodili v Alžírsku, ale dospívali na předměstí Lyonu. Ona měla ještě částečný úvazek v kanceláři, ale už se začínala živit psaním. Možná se cítila trochu izolovaná od pařížské literární scény. On pracoval v knihovně, psal o rockové hudbě a jezdil na motorce. Společně vychovávali malého syna. A právě se přestěhovali do většího domu. Manžel si ho ještě stihl projít, ale nikdy už v něm nebydlel. Ona tam strávila následující dvě dekády.
Na začátku knihy Brigitte Giraud dům prodává, což se stává záminkou k poslední rekapitulaci nehody. "Naposledy projdu celou tu záležitost, jako když člověk projde vlastním domem, než zavře nadobro dveře," deklaruje.
Manžela i sebe zpětně popisuje jako příslušníky generace, která kvůli vazbě na Alžírsko - tehdy zmítané občanskou válkou - a skromným poměrům na předměstí toužila o to silněji zakořenit ve Francii. Mít vlastní dům v dobré čtvrti symbolizovalo úspěch. Fakt, že našla a vybrala právě tenhle konkrétní, autorka zvažuje jako jednu z množných příčin tragédie. Obává se, že "aniž bych to věděla, připravila jsem podmínky k tomu, aby se stala ta nehoda".
Jinde mezi řádky kritizuje systém povzbuzující člověka, aby vždy chtěl víc: ještě větší dům, ještě rychlejší motorku. Za oběma úvahami je však cítit především obyčejné zoufalství, hledání viníka tam, kde možná žádný není.
Obvinit sebe sama ze smrti milované osoby je v podobných případech stejně obtížné jako to neudělat, protože kdo si může být jist, kde jeho rozhodnutí začínají a kde končí, uvažuje v doslovu k českému vydání Josefína Formanová. A jednoznačnou odpověď dodnes nezná ani spisovatelka. "Nehoda neměla zřejmou příčinu, nikdy se žádná nenašla," řekla v loňském rozhovoru pro brněnský časopis Host.
I proto Brigitte Giraud uvažuje nad tolika spekulativními "co kdyby". Každému věnuje několik z celkových jen 160 stran knihy. Ten rozlet představivosti je osvěžující, ale ne převratný: na podobných kondicionálech si dokonce celé alternativní životy svých literárních postav jen v poslední dekádě vysnili americký spisovatel Paul Auster v románu 4321 nebo Angličanka Kate Atkinson v próze Život za životem.
Žít rychle má oproti nim jednu přednost: lze ho označit za autofikci, jak se módně říká textům spojujícím autobiografii s postupy umělecké literatury. Tak jako knihy mladšího Francouze Édouarda Louise či laureátky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernaux je i tahle osobní. Spisovatelce se to opravdu přihodilo. Možná díky tomu se na její prožitek některý čtenář snáze citově napojí.
Možná toto vědomí zapůsobilo i na hodnotitele Goncourtovy ceny, kteří ostatně Brigitte Giraud vyznamenali až za tento titul, a nikoliv za dřívější knihy Teď nebo Cizokrajný rok z let 2001 a 2009, kde manželovu nehodu zpracovala beletrističtěji. Na druhou stranu ani na kvalitách Žít rychle se porotci neshodli jednoznačně a jeden, marocký prozaik Tahar Ben Jelloun, se od volby Brigitte Giraud dokonce veřejně distancoval. "Nic proti ní, ale je to malá kniha, žádná velká literatura," sdělil deníku Le Figaro. Podle listu nebyli nadšení ani francouzští knihkupci, neboť Žít rychle se prodalo méně než předešlých vítězů Goncourtovy ceny.
Možná že osobitost nejlépe ukáže srovnání. I český čtenář si před lety mohl přečíst Víc než další den, což je kniha z roku 2005 od dnes již nežijící americké esejistky Joan Didion. Styčných bodů s Brigitte Giraud najdeme hned několik. Obě jsou uznávané spisovatelky, kterým okolo přelomu tisíciletí náhle zemřeli manželé. Obě o tom napsaly osobně laděné knihy. Obě za ně dostaly ocenění - v případě Joan Didion to byla Národní knižní cena v USA.
Američanka ve svém o něco delším textu rovněž rekonstruuje poslední dny předtím, než jí zesnul manžel, v tomto případě na infarkt při přípravě večeře. Také Joan Didion se ptá, zda tomu mohla předejít. Na rozdíl od Francouzky však detailně líčí následující týdny a měsíce: manželův pohřeb, probírání šatníku, jak se učí sama večeřet a vůbec žít v doteď společném domě.
Coby esejistka cituje vše od Eurípida přes Sigmunda Freuda až po odbornou literaturu. Detailně rozebírá svůj psychický stav. A protože ve stejné době má vážně nemocnou dceru, velkou část knihy s ní tráví ve špitále. Neustále se ptá "proč", ale skoro nikdy "co kdyby". Američanka hovoří víc o sobě, zatímco Francouzka letmo nastiňuje společenské souvislosti 90. let minulého století a jednu kratičkou kapitolu věnuje i výrobci motorky, na níž její muž zemřel.
Joan Didion nicméně psala bezprostředně po manželově skonu, zatímco Brigitte Giraud vypráví s dvacetiletým odstupem. Tím spíš jsou po mnoha úplně obyčejných pasážích Žít rychle působivé ty, v nichž si vybavuje nebožtíka. Třeba jak rád vestoje před kuchyňskou linkou jedl čokoládu Côte d’Or.
V jednu chvíli popisuje jeho poslední den, ale ve fantazii k němu přidává déšť, který manžela přiměje nechat motorku doma. A v jednu chvíli Brigitte Giraud všechny odbočky i kondicionály dojdou. Zbývá už jen nehoda. Když si manžela představuje na těch posledních semaforech, píše mu: nerozjížděj se. Nehraj tu povinnou hru na červenou a zelenou. Zůstaň stát. Nehýbej se.
Dokud člověk žije, nahradit se dá vše. Tragédie smrti spočívá v tom, že přeměňuje život v osud a po ní se už nedá nahradit nic, napsal v jednom románu francouzský spisovatel André Malraux. Tragédie člověka spočívá v tom, že zůstává nerozsouzen, dodává teď v doslovu k Žít rychle Josefína Formanová.
Poslední strany skutečně nepřinášejí rozsouzení. Tohle není příběh, kde manželova smrt vyústí v začátek něčeho nového, završila před lety svou knihu Joan Didion. Také Brigitte Giraud jako by na konci říkala, že žádný význam nenašla.
Žít rychle ale zbytečné nebylo. O něčem přece svědčí. On je dvacet let po smrti, a ona mu věnovala celou knihu. Nepřestala ho milovat. Protože okamžik smrti zastavit nejde a tak jako odešel on, odejdou postupně všichni, kdo ho znali. Jednou zmizí i ten poslední, kdo mohl vzpomínat. Jediný význam, který se v tom dá najít, je, že přetrvá láska. Ta jediná tomu celému dává smysl.
Kniha
Brigitte Giraud: Žít rychle
(Přeložila Alexandra Pflimpflová)
Nakladatelství Odeon 2023, 329 korun, 160 stran
