reklama
 
 

Recenze: Sólová deska Kurta Cobaina je podivná voyeurská nekrofilie

Aktualizováno 16. 11. 2015 23:12
Popové hvězdy nikdy neumírají, po smrti musí tancovat, jak pískají majitelé autorských práv na jejich pozůstalost. Frontman Nirvany Kurt Cobain se vyhnul remixům, na Montage of Heck: The Home Recordings zní jeho podomácku nahraná dema a nedodělky z nově objevených pásek. "Nabízí se otázka, zda jsme nezašli v odkrývání Cobainovy osobnosti příliš daleko. Co etika celého projektu? Není tohle voyeurství smíchané s nekrofilií už za hranou?" Více v recenzi Karla Veselého.

Recenze – I když v dubnu 1994 spáchal sebevraždu, pro hudební průmysl Kurt Cobain vlastně nikdy oficiálně nezemřel. Jeho domovská Nirvana se stala následující dvě dekády objektem důsledného vyškrabávání archívů a z tria desek vydaných za sedm let aktivní existence se jejich diskografie péčí vydavatelů pořádně rozrostla.

Studiové desky se dočkaly luxusních reedicí s bonusovými disky rarit, další archiválie posbíraly tři boxsety, hity dvě best-of kompilace a koncertní nahrávky dvě živé desky. Ze ždímání odkazu Nirvany se stal jakýsi pravidelný vánoční rituál, nicméně dvacet let po Cobainově odchodu už se pomalu zdálo, že vyšlo úplně všechno, na co kdy sáhl. Co dalšího vymyslet? Kde dál brát a nekrást? 

Na scénu přichází dokumentarista Brett Morgen, kterému Courtney Love před lety propůjčila kompletní uměleckou pozůstalost jejího manžela. Původně měla sloužit jen jako podklady pro natáčení dokumentu v produkci HBO. Filmař ale v krabicích mezi deníky, skicami a sešity s náčrtky narazil také na stovku magnetofonových kazet a na nich na hodiny a hodiny Cobainových soukromých nahrávek – fragmentů písní, vyprávění nebo koláže.

Většina z nich vznikala kolem roku 1988, kdy nezaměstnaný Cobain žil se svojí tehdejší přítelkyní Tracy Marander, a když odešla do práce, krátil si čas s kytarou a kazeťákem. Některé záznamy použil Morgen v dokumentu Montage of Heck, který od květnové premiéry sbírá velmi pozitivní ohlasy. Zajímavého materiálu ale bylo tolik, že se zrodil nápad sestavit z něho celé regulérní album. „První Cobainovo sólové album, říkáte? To tady ještě nebylo!“ zamnuli si ruce v nahrávací společnosti Universal a po dokumentu a knize stejného jména tak přichází i album Montage of Heck. Právě včas na vánoční trh.

Morganův dokument dokázal velmi věrohodně zobrazit Cobaina jako člověka, a ne jako vzývanou rockovou hvězdu, kterou z něho chtěla mít média. Intimní portrét se dostal generační ikoně pořádně pod kůži – do ložnice (chaotické záběry z domácí kamery) a díky zaznamenaným monologům i do hlavy. Když Cobain v dokumentu vypráví syrový příběh své podivné první sexuální zkušenosti s mentálně postiženou dívkou, jež vedla k prvnímu pokusu o sebevraždu, mrazí z toho.

Jeden má ale také trochu pocit, že poslouchá něco, co by vlastně ani slyšet neměl. Nemá nám být vlastně trochu trapně z toho, že voyeursky sledujeme myšlenkové pochody přecitlivělého dvacátníka, které víceméně náhodou nahrál na kazeťák? Podobné „rosení čela“ přichází i po setkání s albem Montage of Heck, podivným slepencem demoverzí později rozpracovaných písní, mluveného slova a excentrických pasáží, které Cobain nejspíše nenahrával úplně střízlivý.

Kurt Cobain - Sappy (Audio) | Video: YouTube

Voyeurství bez etiky

Hned v úvodní písni The Yodel Song Cobain nejdříve jódluje a pak z rozladěné kytary vykouzlí riff, ze kterého se mohlo později zrodit třeba Rape Me. Raná akustická verze Been A Son ještě nemá většinu textu, The Happy Guitar je bluesová miniatura, zatímco v Reverb Experiment si zkouší kytarový efekt, který si nejspíš zamiloval z desek Melvins. V You Can’t Change Me / Burn My Britches / Something In The Way (Early Demo) se z chaosu rodí skladba, která uzavírá slavnou desku Nevermind a Scoff je pokusem zpívat trochu jiným hlasem než obvykle (a slepou uličkou, dodávám). Standardní verzi desky čítající třináct položek ukončuje špinavá verze skladby She Only Lies, dosud neznámého nedodělku, který je asi největším objevem z nalezených kazet.

Pokud ale máte k dispozici sedmdesátiminutovou verzi Montage of Heck: The Home Recodings (Deluxe Soundtrack), dostanete mezi jednatřiceti skladbami i zmíněnou sebevražednou vzpomínku Aberdeen, afektované výkřiky (Scream) nebo sebedestruktivní desetiminutové pásmo Do Re Mi (Medley), které Cobain končí bolestným skřekem.

S rýmovačkou Underground Celebritism, reklamou na koncert 1988 Capitol Lake Jam Commercial nebo koláží Montage Of Kurt II se už pomalu dostáváme do sféry outsider artu, kde umělci posedlí nutkáním tvořit a zároveň zbavení zábran sebekritiky natáčí všechno, co jim přijde pod ruku.

Cobain si rád hrál s kazeťákem, ostatně dokument i album nesou jméno koláže/mixtape, kterou Cobain natočil v roce 1988 s čtyřstopým magnetofonem a která je jako bootleg k nalezení na internetových úložištích, komerčnímu vydání ale brání autorská práva majitelů původních tracků.

Podobné hrátky si Cobain nahrával jen tak pro radost, s oficiálním vydáním vstupuje jeho nezávazné brblání a drnkání do úplně jiného světa. Opravdu bude chtít někdo vlastnit na vinylu šumící vybrnkávanou instrumentálku Letters To Frances nebo opakovaně poslouchat Cobainovo blábolení o mořských opicích a Paule Abdul (Sea Monkeys)? Tady už se otevírá otázka, zda jsme nezašli v odkrývání Cobainovy osobnosti příliš daleko. Ekonomové nejspíš řeknou, že i v popu rozhoduje ruka trhu a že si album nejspíše koupí dost lidí posedlých nostalgií po devadesátkách. Co ale etika celého projektu? Není tohle voyeurství smíchané s nekrofilií už za hranou?

Škodlivá posedlost minulostí

Cobain je v tom celém samozřejmě nevinně. Kdyby se dožil spokojeného stáří, možná by kazety z krabice po čtyřicítce vyndal, pár by si jich poslechl a pak by je zase s úsměvem strčil pod postel, kde by nejspíš zůstaly navěky.

Anebo by je rovnou vyhodil. Kurátor Morgan ospravedlňuje zveřejnění archiválií „vhledem do kreativity génia“, v tom případě by jim ale možná mnohem více slušela kompletní edice někde na webu, kde by si každý mohl proklikávat Cobainovými archívy. Jenže žijeme v době, kdy jsou fanoušci posedlí minulostí, a odkaz poslední velké rockové hvězdy nepřestává vzrušovat, takže se od ní prodá v podstatě cokoliv. A klidně i sběratelská edice desky na vinylu.

Dalo by se namítnout, že géniové typu Johna Lennona, Boba Dylana nebo Milese Davise mají detailně zmapované své veškeré studiové nahrávky a ty jsou dostupné i v opulentních box setech, které nadšenci pitvají skrz naskrz. Jenže všichni zmiňovaní přicházeli z trochu jiné éry, kdy hranice mezi nahrávacím studiem a domácím brnkáním na kytaru byla ještě zcela jasná. Cobainovy kazetové záznamy tak mnohem více připomínají jeho zápisky do deníků, které vyšly v roce 2002 v knize Journals.

S jedním podstatným rozdílem. Zatímco básničky a malůvky do sešitů byly spíše na odreagování, hudbu bral Cobain extrémně vážně a s maximální seriózností přistupoval i ke všemu, co Nirvana vydávala. Celý život navíc zatvrzele bojoval se způsobem, jakým o něm referovala média. Jenž byl v kontrastu s tím, kým on sám chtěl být. Když se dvacet jedna let po své smrti dočkal své první „sólové“ desky, je to tak trochu vztyčený prostředníček jeho odkazu umělce, který byl na všechny svoje nahrávky absolutně přísný a nikdy nepustil ven nic, s čím by nebyl spokojený. Montage of Heck: The Home Recordings je od Courtney a spol. tak trochu zrada cobainovských ideálů.

Jistě, mohlo to dopadnout ještě mnohem hůře. Duchové Elvise a Freddieho Mercury by mohli vyprávět o tom, jak byli posmrtně vsazeni do šílených tanečních remixů, raper Tupac Shakur povstal z věčného odpočinku jako hologram a Michael Jackson z nebe smutně sleduje, jak mu kazí diskografii kolekcemi nedopečených skladeb, které za života smetl ze stolu.

Cobain alespoň po smrti dostal šanci být sám za sebe, byť v ne úplně hotové verzi. Někdy je ale lepší hledat na věcech to pozitivní a Montage of Heck přes všemožné podivné neposlouchatelné haraburdí obsahuje i hrstku momentů, kdy jeden zalituje, že tenhle výjimečný talent odešel ze světa předčasně. Jedním z těch nejdojemnějších je něžná coververze beatlesovské klasiky I Love Her, která vychází také na samostatném vinylovém singlu. V necelých dvou minutách připomene, proč se stal hlasem devadesátkové generace, která nebyla schopná vidět světlo na konci tunelu.

Škoda že se k diamantům musí posluchač prokopat přes tuny podivné hlušiny.

Hodnocení: 30 %

autor: Karel Veselý | 16. 11. 2015 8:31

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama