Už úspěšné singly pětadvacetileté hudebnice naznačovaly, že ráda mění zvuk i nálady. Až letošní mixtape neboli její první ucelená kompilace písní však Biig Piig definitivně zapsal na mapu kvalitního alternativního popu.
I netradiční přezdívku si zvolila, aby mohla být "divoká i roztomilá". Mezi světy se pohybuje se samozřejmostí typickou pro velkou část generace Z. "Mé koncerty jsou jako emoční horská dráha, ať si každý najde, co zrovna potřebuje," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz před koncertem na pražském Metronomu, kde se představí ve čtvrtek večer před hlavními hvězdami Jamiroquai.
Vydala jste mnoho silných singlů, lednový mixtape Bubblegum je váš zatím nejucelenější projekt. Jaké bylo ho vyslat do světa a jak se mu daří?
Byl to velmi intimní a osamocený proces, měla jsem různá očekávání, jak se při tom budu cítit. Ale jakmile se projekt na svět narodí, dýchá sám za sebe. Dozrávat zase začne v momentě, kdy se spojí s lidmi v rámci živého vystoupení. Když dostanu možnost se propojit se svými texty a hudbou na pódiu, je to opravdu vzrušující. Většinu tracků z mixtape jsem vytvořila, aby zaznívaly na koncertech, v tu chvíli je jim nejlíp. Další věc je, že hned začínám tvořit něco jiného. Posledních několik měsíců zase intenzivně píšu, takže už jsem opět jinde.
Cítila jste po paletě vydaných singlů vnitřní pnutí, že už je potřeba vytvořit něco, co bude vyprávět komplexnější příběh?
Nebyl to záměr, prostě jsem tvořila a najednou z toho bylo sedm tracků, které spolu hovořily, přestože znějí velmi různorodě. Nebylo to album, na to bylo písniček málo, ale ani EP, na to jich bylo zase hodně. Takže mixtape. To, že jsem dokázala vytvořit něco, co spolu drží formu a vytváří příběh, mi dodalo sebevědomí. Příště to bude třeba zase větší projekt.
Hned několik recenzí v mezinárodních médiích zmiňuje, že na Bubblegum zásadně měníte hudební směr, proměňujete svou identitu. Souhlasíte?
Pořád měním zvuk a identitu. S každou tvorbou. Pokaždé, když vejdu do studia, říkám si - vůbec netuším, jak to dopadne. Když to porovnám se svým dřívějším "bedroom popem", cítím, že získávám větší a větší hloubku, vím, že dnes tvořím nejlépe, jak umím. Momentálně zase přemýšlím nad novými formami - ptám se sama sebe, jak udělat ještě lepší, ještě hmatatelnější a skutečnější hudbu.
Bubblegum ve mně vyvolává celou škálu emocí - nostalgii, radost, smutek, melancholii, štěstí. Jak se to propisuje do koncertů?
Připomínají oblouk emocí. Začátek je příjemná, radostná melancholie, střed sdružuje těžší emoce, něco tíživého, na co chcete zapomenout. Vše zakončí energická party, která oslavuje, že se z toho nepříjemného člověk dostal ven. Mé koncerty jsou jako emoční horská dráha, ať si každý najde, co zrovna potřebuje.
V roce 2020 jste se z Londýna na čas přestěhovala do Los Angeles. Ve skladbách zaznamenáváte pocit vykořenění, ztráty identity na místě, kde vás nikdo nezná. Představuji si, že je to úlevné i děsivé zároveň?
Přesně tak jsem to cítila, jako kombinaci obojího. Odejít někam, přetvořit se, změnit - je to dvojsečná zbraň. Je v tom hluboký smutek, protože opouštíte vše, co jste vytvořili na místě, které nazýváte domov. Je v tom ale i hluboká radost, protože objevujete sám sebe v novém prostředí, v nových rozměrech. Opět - štěstí i smutek. Ta dualita je ve mně bytostně zapsaná.
Jak jste se v Los Angeles cítila? Lidé často hovoří až o děsivých kontrastech: okouzlující život celebrit a luxus na straně jedné, chudoba a nedostatek na straně druhé.
Měla jsem docela štěstí na skvělé sousedy. Byli velice nehollywoodští a dodávali mi pocit lidskosti. Los Angeles jinak může působit jako život v simulaci nebo jako apokalypsa. Další věc je ale nádherná příroda, která ho obklopuje. Bylo až neuvěřitelné, jak moc lidé vědí, proč tam přišli. Jsou extrémně motivovaní, pokud jde o umění, mají jasnou představu, jdou si za ní a neznají v tom hranic. Docela ráda jsem tím načichla, ale chyběl mi Londýn. Chybělo mi jen tak chodit po městě, chyběla mi undergroundová scéna i historie. Los Angeles je skvělé, magické. Ale v Londýně jsem to víc já.
Mixujete rap s popem. Chtěla byste se víc etablovat právě jako raperka?
Vlastně ne. Cítím, že je to opravdu velká věc, říct o sobě, že jsem raperka. Miluju freestyle s přáteli, ráda do své hudby implementuji rap, ale nedělám čistý žánr, není to můj dominantní směr.
Máte pocit, že je rap zcela přístupný umělkyním? Vedeme o tom v Česku už roky debatu, jestli se to prostředí dost otevřelo ženám. Je to v anglosaském světě ještě vůbec téma?
Ženy byly v rapu odnepaměti, teď ale konečně dostávají prostor. Je tolik skvělých raperek v první linii, že už to snad nikdo nezpochybňuje. Navíc cítím, že oproti minulosti teď ženy v rapu spolupracují, vědí, že na výsluní už je místo pro víc než pár vybraných. V Americe to platí dlouho, ale i v Anglii už vidíme víc a víc takových spoluprací. Dělá mi to obrovskou radost.
Kromě mixu Anglie s Los Angeles a popu s rapem spojujete na mixtapu Bubblegum coby bilingvní umělkyně angličtinu a španělštinu. Vyjadřujete ve španělštině některé emoce snáze než v angličtině? Přijde mi ještě o kus emotivnější.
Konkrétní slova, konkrétní emoce už ke mně přicházejí v jazyce, ve kterém mají. Ve španělštině víc vyjadřuji své nejtišší myšlenky, používám ji jako svůj deník.
V tracku Kerosene vytváříte až taneční atmosféru, rave. Měla jste pocit, že po covidu jsou lidé zase připraveni spolu sdílet parket? Chtěla jste ten pocit zaznamenat i ve své hudbě?
Rozhodně, cítím, jak se život do klubů vrací, a chtěla jsem toho být součástí. Miluji klubovou scénu, to, jak díky ní nejrůznější lidé objevují sami sebe. Parket je nejlepší místo na světě.
Biig Piig (25)
Irská zpěvačka a raperka, vlastním jménem Jessica Smyth, vyrůstala částečně ve Španělsku. Zpívá v angličtině i španělštině.
V roce 2016 začala nahrávat své skladby na server Soundcloud, od té doby vydala několik singlů i EP. Jejím zatím největším projektem je mixtape Bubblegum, který vydala v lednu. Tento čtvrtek 22. června ho představí na pražském festivalu Metronome.
Hudební média vás přirovnávají k mixu hudebnic Charli XCX a PinkPantheress. Jak se stavíte k takovým nálepkám? Je vůbec možné se v hudbě porovnávat?
Asi bych se tak sama nepojmenovala, ale vlastně je cool, že by mě někdo dal do stejného playlistu. Obě umělkyně respektuji, ale myslím, že je krátkozraké se jakkoliv škatulkovat.
Byla jste v širších nominacích prestižní ankety BBC Sound of za rok 2023. Jak moc důležitá je pro vás pochvala, uznání vaší práce?
Je to příjemné, určitě motivující, ale není to důvod, proč to dělám. Tím je láska k hudbě a naděje, že se dostane tam, kam má. Občas je mi trochu smutno, když slyším mladé umělce a umělkyně, kteří se tolik bojí, jak bude jejich tvorba přijatá. Chápu to, ale nemůže to tak stát. Je to jako vyslat své dítě na univerzitu a tolik se obávat, co bude s jeho budoucností. Třeba to nevyjde, ale tak co? Pořád to bude vaše dítě. S hudbou je to podobné.
Jste také součástí nezávislého londýnského hudebního kolektivu Nine8, deník Guardian vás popsal jako radikální pop. Jak vypadá radikální pop?
Ha ha, upřímně vůbec nevím, ale asi ho děláme.
