Vystoupením umělce, který několikrát rozezpíval a mnohokrát dojal vyprodanou Dvořákovu síň pražského Rudolfina, tuto středu začal další ročník festivalu Prague Sounds. Akce dříve známá jako Struny podzimu potrvá v sálech a klubech hlavního města do 18. listopadu.
Dnes čtyřiatřicetiletý pianista a zpěvák má za sebou nejen tři výjimečná alba, ale také příběh filmových parametrů. Hlavní role v něm hrály deprese, hudba a nepřeslechnutelný talent.
Benjamin Clementine vyrůstal v přísně katolické rodině na severu Londýna, o rodné čtvrti Edmonton mluví jako o vesnici. Na rodiče bylo pět dětí nejspíš moc, tak chlapce vystěhovali k babičce. Nikdy se jich nestačil zeptat proč. Když babička zemřela, vrátil se k otci a matce, kteří ho vychovávali přísnou rukou, mimo jiné mu zakazovali poslouchat hudbu.
Vrstevníků se stranil, dívkám nerozuměl, utíkal ke knihám, roky potají hrál na klavír a podle rádia napodoboval francouzské skladatele Erika Satieho či Clauda Debussyho. Druhého jmenovaného označuje za inspiraci asi nejčastěji, i když zároveň dodává, že dnes už hudbu prakticky neposlouchá. Možná i proto jeho tvorba působí jako z jiného světa, byť kritici jej často připodobňují k Nině Simone, americké jazzové zpěvačce a klavíristce, jež žila v letech 1933 až 2003.
Když bylo Clementineovi 19 let, došly mu v Londýně peníze a nezvládl dál platit nájem u kamaráda. Rozhodl se zkusit život ve městě, které neznal, a vydal se do Paříže, někdejšího domova svých oblíbených skladatelů. V kuchyni vydržel pracovat jen pár dnů. Když začal s kytarou buskovat a hrát coververze slavných písní kolemjdoucím, dařilo se mu lépe. Přesto na ulici nejen koncertoval, ale často také spal.
Múzy v Paříži nehledal, našly si ho samy. Po pár letech si našetřil na piano a začal skládat vlastní kompozice. Až tehdy se stal profesionálním muzikantem, říká dnes s odstupem času. Právě k rokům stráveným v Paříži odkazuje scéna z God Save the Jungle během pražského koncertu.
Jeho talentu si kolemjdoucí všímali. Vyčníval nejen pronikavým tenorem, ale také charismatem a výškou 193 centimetrů. Čas od času mu někdo nabídl kšeft na svatbě nebo narozeninové oslavě. Jeden večer zpíval v opulentním paláci plném hostů v drahých oblecích, druhý den stál zase na peronu pařížského metra, před sebou klobouk na peníze.
Krátce po návratu do Londýna nahrál v roce 2014 debut At Least for Now, za nějž získal Mercury Prize. Prestižní ocenění udělované profesionály za nejlepší britské či irské album roku proměnilo donedávna bezdomovce v zázračný talent poučený klasickou hudbou, který dokáže promlouvat současným jazykem. Středeční vystoupení v Rudolfinu dokázalo, že to platí stále.
Až příliš lásky
Na pódium vchází sám, typicky bos, oděn do bělavé košile a kalhot. Místo klavírní židle se opře o vysokou barovou stoličku, skloní hlavu nad klaviaturou a pokládá na ni ruce. "Tolik způsobů, tolik způsobů milovat / Až příliš lásky pro jedno srdce," začíná úvodní píseň Atonement o tom, že vše, co člověku zbývá, je odpuštění.
Následně přichází baskytarista Seye Adelekan, oblečený jako rocková hvězda a občas hrající na akustickou kytaru, bubenice Romarna Campbell a české smyčcové těleso Unique Quartet, jejž tvoří houslisté Anton Čonka a Marek Blaha, violista Vladan Malinjak a violoncellista Šimon Marek.
Všichni naráz však v Praze hrají jen výjimečně. Clementine umí vrstevnaté a intenzivní skladby přednést jen za minimalistického doprovodu, přičemž často nepotřebuje ani ten. Do Prahy přijel poprvé, před sedmi lety už ho ale viděli diváci festivalu Colours of Ostrava.
Nejvíc písní, které v průběhu téměř dvouhodinového večera v Rudolfinu zařazuje, pochází z loňského alba And I Have Been. Jde o první část zamýšleného triptychu a zároveň jeho nejuvolněnější desku. Druhou část nahraje v prosinci a vydá na jaře. Podle umělcových slov půjde o jeho nejtemnější počin.
Základ show tvoří hutné klavírní balady na pomezí klasické hudby a avantgardního písničkářství, pocitově oscilující mezi pádem do propasti a dotekem oblak. Jejich leitmotivem je pocit, že na světě stále existuje naděje.
Nenávidím děti
Hvězda večera v průběhu koncertu položí tři otázky. Nejdřív se ptá lidí, zda mají rádi děti. Většina to považuje za vtip, jenže Clementine do rozpačitého ticha přizná: "Protože já děti nenávidím. Jsou sobecké, ďábelské a neustále lžou." Když kdosi z ochozu namítne, že on děti rád má, hudebník jen pobaveně mávne rukou. "Mě nezajímá, co si myslíte," řekne otec pětiletého syna a čtyřleté dcery.
Pak za doprovodu akustické kytary vypráví, jak před potomky utíká do jiných místností, aby je neslyšel a mohl v klidu zpívat i psát. "Třeba tuhle," uvádí skladbu Auxiliary, která se z jeho tvorby lecčím vymyká. Náladou je vzletná, refrén zní jako říkanka. Není jasné, nakolik si z žánru dětské písně utahuje a nakolik je myšlená vážně.
"Potřebujeme koho? Potřebujeme co? / Potřebujeme tebe a mě, abychom rozesmáli tohle dítko," zpívá Clementine do poťouchlého zvuku akustické kytary a za smíchu publika přednes prokládá poznámkami ze života.
Lehkost, s níž rozmařilou skladbu předvádí, napovídá, že kdyby chtěl, mohl by psát a zpívat široce populární hity. Benjamin Clementine si ale vybral náročnější, nebo přinejmenším méně výdělečnou cestu.
V Rudolfinu se střetává několik světů. Jeho hudba je složitá technicky, kompozičně i na poslech. Mezi písněmi - občas také v jejich průběhu - ale vystupuje jako bavič. Když hrával na ulici, musel upoutat pozornost, aby kolemjdoucí zaujal. I dnes se jinak introvert Clementine chvílemi otáčí na všechny strany a mluví s lidmi v prvních řadách i na balkoně.
Dokáže zareagovat i na kýchnutí v publiku a lidský zvuk proměnit v popěvek, který zakomponuje do svého projevu. To všechno se děje v největším sále novorenesanční budovy z roku 1881, kde lidé zpravidla jen mlčky pozorují respektovaná tělesa.
Clementine tu s publikem navázal mnohem důvěrnější vztah. A udržoval ho až do hitu London, v němž navzdory názvu opět vzpomínal na krušné časy v Paříži. "Londýn tě volá / Na co čekáš? Co ještě hledáš?" zpíval a dodal: "Londýn už je v tobě / Už si to konečně připusť". Snová atmosféra se znovu potkala se syrovou životní zkušeností.
Skutečné finále přichází ještě později. "Sním a usmívám se / Chodím a pláču," nechává zpívat publikum do ticha a tmy Dvořákovy síně. Verš z písně I Won't Complain lidé jednohlasně opakují několik minut, zatímco hlavní hvězda večera jen stojí na kraji pódia a sleduje to. Jako by jim v tu chvíli Benjamin Clementine předal nejen svůj příběh, ale také kus nadpozemského talentu.
Koncert
Benjamin Clementine
(Pořádal festival Prague Sounds)
Rudolfinum, Praha, 1. listopadu.
