Tajemství patří mezi ta Smetanova díla, která nikdo moc nezná. Ke své škodě. V jeho hudbě je ohromná živočišná síla, energie valící se v proudech dopředu, prohnětená vědomou a tvrdou prací toho času čtyřiapadesátiletého skladatele, který měl v době komponování Tajemství na kontě už všechny opery, podle nichž si dnes o něm tvoříme obrázek.
Možná právě nekomplikovanost, se kterou režisér Ondřej Havelka přistoupil k vyprávění o sporech, malostech a vášních dvou znepřátelených rodů i několika dalších postaviček z okolí Bezdězu, představuje dobrou přístupovou cestu k úžasné partituře. K úspěchu páteční premiéry ale přispělo také vysoce kvalitní uchopení dirigentem Robertem Jindrou a výborné pěvecké obsazení.
Děj je jednoduchý. Dva členové městské rady stojí za každou cenu proti sobě, stejně tak jejich kumpáni. Malina je bohatý, Kalina naopak a navíc trpí tím, že před lety kvůli prázdným kapsám nedostal za ženu Malinovu sestru Rózu. Při své uražené ješitnosti zanesené prachem dvaceti let zapomíná, že o Rózu vlastně ani moc nebojoval. Oba muži mají dospělé děti: Víta a Blaženku, kterým naopak odvaha neschází a za svou zamilovaností si stojí také v momentě, kdy na jejich tajný vztah přijde celá vesnice.
K závěrečnému usmíření dovede oba rody jednak posmrtný vzkaz kněze, který měl rád pivo a podporoval partnerskou lásku, jednak fakt, že kapacita každého trucování se jednou s Boží pomocí vyčerpá. V neposlední řadě hraje roli i motto opery, podle nějž stará láska nerezaví.
Ondřej Havelka před premiérou zdůraznil skutečnost zřejmou každému, kdo si nadělí něco přes dvě hodiny času, otevře partituru s libretem a poslechne si v klidu celou operu.
Libreto je úsměvné, protože je dobové a naivní. Nelze se nepozastavit nad povzdechem chvátající hostinské "Ach, jsou to trudy! Kam jenom dřív? Já nevím kudy!", nad posměškem Malinových kumpánů "Ten je nic, kdo zdědil po svém tatíku jen vítr v prázdném pytlíku!" nebo nad Blaženčiným vyznáním "Když slyším jen tvého rohu pění, tvé pušky jen ránu, již z dálky znám, neb tvého jen koně podkovy znění?"
Jistě, není každý Shakespeare a některá díla stárnou. Aktuálnost sdělení a přímá komunikace s dnešním divákem však nepředstavuje jedinou hodnotu, kterou lze měřit. I ideově nebo časově vzdálené obsahy přece stojí za to poznávat a přibližovat se naopak může divák k nim.
Jak toho docílit v tomto případě? Přiznat slabiny a udělat z nich přednost. Ondřej Havelka navedl zpěváky k záměrně klišovitému, ilustrativnímu herectví. Ve spolupráci se scénografem Martinem Černým a kostýmní výtvarnicí Barborou Maleninskou vytvořil dobovou inscenaci v duchu divadelních společností 19. století se všemi nedokonalostmi i kouzlem.
Zapomenutý text a horečná komunikace s nápovědkou, rádoby akční scénický efekt padajícího prkna nebo přehnaná komika podzemních pidimužíků - nejen tyto prvky inscenace obsahuje nad rámec libreta.
Kromě nich spočívá její síla v jednoduché, z drobností vyrůstající hravosti a nadhledu, v přesném pochopení režijního záměru ze strany zpěváků i citlivého vnímání tenké hranice mezi naivním humorem na straně jedné a banálním na té druhé.
Nejde o vtipy za každou cenu. Lyrické pasáže, árie a duety mají svůj klid a v popředí vždy zůstává partitura, nesnadná pro orchestr, zpěváky i sbor. Aby z propracovaného přediva hlasů v ansámblových pasážích, kterých je opera plná, vyrůstala pulzující živočišná materie, museli se muzikanti během zkoušek propracovat k absolutní rytmické přesnosti a potom také k nadhledu, který v divákovi vytvoří dojem, že se vlastně tak moc neděje.
To se na páteční premiéře dařilo téměř bezchybně a přispěli k tomu všichni, kdo se podíleli na hudebním nastudování, od Zdeňka Klaudy po dirigenta Roberta Jindru. Pod jeho rukama byl orchestr svižný i plnokrevný, sebevědomý i podpůrný pro zpěváky.
Hlavní postavu nabroušeného a zatvrzelého Kaliny skvěle hraje a zpívá Adam Plachetka, který do smetanovských rolí krásně dozrává. V každé frázi srozumitelný, plný a kultivovaný vokál ubezpečuje posluchače, že věci jsou v pořádku.
Mladý milostný pár ztělesnili Jana Sibera a Aleš Briscein, oba ostřílení pěvci se schopností vyklenout kantilénu, dodat frázi život a postavám jiskru. Výrazný jevištní element propůjčil vysloužilému vojákovi Bonifácovi Jan Martiník, který svůj typicky sametový, tvárný vokál někdy rozvolnil až příliš mimo předepsanou délku not.
František Zahradníček vystavěl Malinu jako ramenatého, bohorovného chlápka. Pěvecky byl tradičně jistý, stejně jako Jana Kurucová v roli Rózy. Menší rolí, ale nemalým potěšením z ní obdařil diváky Jiří Hájek coby zednický mistr, zpěváka Skřivánka se dobře zhostil Martin Šrejma a zásadní podíl na podařeném provedení měl kvalitně připravený sbor vedený Lukášem Kozubíkem.
Poznat opravdu dobře Smetanovo Tajemství znamená proposlouchat se jím. S největší pravděpodobností člověka nezahalí oblakem euforie při prvním setkání, ale čím víc času s ním stráví, tím opravdověji se mu dostane pod kůži. Pražská inscenace by přesně tohle mohla nabídnout. Je jednou z těch, na které se s potěšením chodí opakovaně.
Opera
Bedřich Smetana: Tajemství
Režie: Ondřej Havelka
Hudební nastudování: Robert Jindra
Národní divadlo, Praha, premiéry 24. a 26. května, nejbližší reprízy 1. a 16. června.
