V umělci, který žil v letech 1824 až 1884, se střetly podněty celé tehdejší Evropy, aby z něj vyzářily v jednom osobitém proudu. Ten přinesl takovou dávku energie, že z ní česká hudba do značné míry žije dodnes. Smetanova průkopnická výjimečnost z něj udělala jak modlu, tak zároveň snadný terč.
Když byla roku 1894 umístěna první busta do předsálí Národního divadla v Praze, jednalo se pochopitelně o podobiznu Bedřicha Smetany. Jeho první systematický vykladač a obhájce, estetik Otakar Hostinský, o něm při této příležitosti řečnil nejen s očekávanou láskou a úctou, ale také jako o mučedníkovi, který se obětoval pro národ.
Současný web projektu Smetana 200, zastřešujícího letošní uvádění skladatelových děl po celém Česku, už mučednictví naštěstí nezmiňuje. Stejně ale Smetanu řadí k lidem, kteří "svým talentem dokážou povznést vlastní národ a spolu s tím ovlivnit celý svět".
Podle předního současného dirigenta Tomáše Hanuse, hudebního ředitele Velšské národní opery, býval Smetana součástí všech oficialit. "Stal se něčím, co je muzeálně zaprášené a čemu je vzdávána povinná úcta," poznamenal v podcastu Valím na operu. Hanus letos v Brně uvedl novou inscenaci Smetanova tragického hudebního dramatu Dalibor a říká, že při interpretaci jeho hudby je vždy potřeba překonávat bariéry. U domácího publika to bývá ona úcta, která patří spíš pomníku než skutečnému autorovi. V zahraničí zase jde častěji o nedůvěru k jeho komplikovanějším dílům.
V čem byl výjimečný
Zní to zvláštně v souvislosti s tvůrcem, který se stal synonymem pro českou zpěvnost. Jeho dílo proniklo do běžného jazyka i popkultury. "Znám jednu dívku, ta má dukáty" z Prodané nevěsty si v kýčovité taneční skladbě zanotovali Maxim Turbulenc, stejně tak si ale mohou anglicky hovořící zazpívat "I know a honey with lots of money".
Hlavní téma symfonické básně Vltava s příšerným textem Jiřího Štaidla nazpíval česky i německy Karel Gott v roce 1971. Do tehdejšího západního Německa však nepřinášel žádnou novinku: Vltava, vlastně Die Moldau, už patřila k běžnému repertoáru světových orchestrů, s Berlínskými filharmoniky ji dávno předtím natočil mladý Herbert von Karajan.
Jedna opera a jedna symfonická báseň tvoří většinu Smetanovy reálné slávy ve světě a částečně i doma, zároveň však jeho obraz deformují. Ze skvěle napsané, ale přece jen poněkud laciné komedie a jedné klasicky plynoucí symfonické básně si nelze v dostatečné šíři odvodit, čím byl výjimečný a jaká je jeho hudba při komplexnějším vnímání: zdaleka ne tak posluchačsky bezproblémová a samozřejmá, jak by se mohlo zdát.
Kolem Smetany existuje národní mýtus, který jistě vyhovuje konzervativcům, ale zároveň jako by se nehodil do globalizovaného světa pracujícího s umělou inteligencí. Dnes je možná také obtížnější chápat, že ve Smetanově době patřilo vlastenectví k progresivním postojům i společenským povinnostem.
První opera Braniboři v Čechách přinesla skladateli velký úspěch, kromě strhující hudby za ní bylo ale také jasné odmítnutí německé dominance. Zcela logicky se hned po druhé světové válce vrátila na jeviště Národního divadla i dnešní Státní opery, kde se dokonce hrála na scéně s půdorysem hákového kříže. Otázka zní, co si s Branibory počít dnes, kdy Německo patří k největším obchodním partnerům České republiky.
Po slavnostním položení základního kamene Národního divadla roku 1868 se večer konalo první uvedení opery Dalibor. Smetana, který při poklepání na kámen pronesl větu "v hudbě život Čechů", však s temným hrdinským námětem narazil. Po glorifikaci českého živlu a pražské chudiny v Braniborech a jiskřivé, až operetní Prodané nevěstě vystavil publikum čemusi smrtelně vážnému bez šťastného vyústění.
Britský režisér David Pountney v nedávné brněnské inscenaci převyprávěl tento příběh vzpurného rytíře z dob krále Vladislava Jagellonského dnešním jazykem. Místo drátěných košil a mečů obecenstvu předložil maskované uniformy, barety a samopaly teroristické jednotky, která stojí za svým velitelem. Ten sice bojuje proti totalitě, zároveň ale tak trochu vraždí.
Pountneymu se podařilo domyslet nelogičnosti v libretu a také akcentovat vliv Richarda Wagnera. V závěru se Dalibor - již po smrti - setkává s rovněž zemřelou Miladou, která se za něj obětovala, a společně se vydávají na cestu "k nebes výšinám". Podobnost s finále Wagnerovy opery Bludný Holanďan není náhodná.
Proti inscenaci přesazené do současnosti se ozvaly sice nepříliš početné, zároveň ale prudké výhrady již po zveřejnění fotografií ze zkoušek. Pravda je ovšem taková, že Pountneymu se povedlo najít klíč, jímž neporušil staré a komplikované dílo, a zároveň je nabídl v aktuálním inscenačním překladu.
Zrovna Dalibor přitom od počátku narážel na problém s překladem: libreto bylo napsáno německy a do češtiny ho převedl Ervín Špindler. Jeho šroubovaný text, v němž se zcela neironicky "ňadra dmou" a znějí "houslí čarozvuky", působil zastarale už v době vzniku a dnes je místy až směšný. Podobně dopadla Libuše, rovněž s původně německým libretem. Její úvodní fanfáry sice ohlašují příchod prezidenta republiky, v samotné opeře se ale slovutná dcera Kroka odvolává na desky právodatné a trucovitý Chrudoš přemýšlí, kde je jeho ujec.
Talent od dětství
Libuše, již Smetana označil za "slavné tabló", se navíc vzpírá inscenování, je to spíš scénické oratorium než opera. Národní divadlo moravskoslezské na letošek připravilo kompletní cyklus Smetanových oper, který v Ostravě uvede dvakrát mezi dny autorova narození a úmrtí - od 2. března do 12. května. Jediná Libuše je na programu nikoli ve formě divadla, ale jako scénická realizace ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií.
Jednotlivé inscenace ostravského cyklu vznikaly v průběhu deseti let a mimo jiné ukazují, jak by měla vypadat systematická příprava Roku české hudby. Název zastřešuje kulturní událost připomínající každých deset let významná výročí hudebních osobností.
K četnosti letošního uvádění Smetanových děl po Česku přispívá fakt, že na ně pořadatelé mohli čerpat podporu od ministerstva kultury právě v rámci Roku české hudby. Konkrétně program ke 200. výročí Smetanova narození však úřad vypsal až na základě usnesení vlády z loňského července. Za necelý rok se dá ve vážné hudbě a opeře něco leda narychlo spíchnout, ale ne seriózně připravit.
Smetana tak naráží na další překážky, jako by jich v hudbě samotné nebylo dost. To samozřejmě neznamená, že by byla špatná - je skvěle napsaná, plná nápadů a inteligentních konstrukcí. Rodák z Litomyšle nebyl žádný přírodní úkaz ani reproduktor na české lidové písničky.
Měl průkazný talent od dětství a dobré hudební vzdělání. V Praze už jako mladík slyšel tvorbu Franze Liszta a Hectora Berlioze, díky svému učiteli Josefu Prokschovi se také s oběma proroky novoromantismu osobně setkal. Ve městě mohl už v 50. letech 19. století poznat práce Richarda Wagnera: jeho opery Tannhäuser, Lohengrin a Bludný Holanďan uvedl ve Stavovském divadle František Škroup, čímž pro český hudební život patrně udělal víc než kompozicí zpěvohry Dráteník či písně Kde domov můj.
Z toho je také patrné, že Smetana nebyl jediným vlastencem, který netrpěl averzí ke všemu německému. Zakladatel české národní opery měl díky pražskému prostředí na čem stavět a mohl by přitakat strůjci druhé vídeňské školy Arnoldu Schönbergovi, jenž svou originalitu stavěl na schopnosti okamžitě napodobit vše dobré, co uviděl.
Smetanu lze rozebírat na malé kousky a ukazovat tu Wagnerovo drama, tam bezprostřední veselí Jacquese Offenbacha, jinde Lisztovo a Berliozovo hudební básnění nebo stavbu pěveckého čísla podle Gioachina Rossiniho. Celek však tvoří hudbu napsanou osobitým, rozeznatelným jazykem. Jen na celkové docenění pořád čeká.
Obrat k lepšímu
Veselá nebo klasičtěji vystavěná díla, která pro Smetanu nejsou jednoznačně typická, si místo na slunci již vydobyla. Mnohá další ale ještě zůstávají ve stínu.
Dirigent Tomáš Hanus zmiňuje, s jakou nedůvěrou se v zahraničí setkávají symfonické básně Tábor a Blaník, uzavírající cyklus Má vlast. Hrávají se obvykle bez pauzy, přinášejí zadržovanou předzvěst těžkých bojů a přírodní idylu, pod níž dřímá svatováclavské vojsko. Chybí jim však prvoplánově srozumitelná rovina čtyř předcházejících básní. Nezpívají za doprovodu harf o dávné slávě Vyšehradu, neplynou s elegancí Vltavy, nemají divokou energii Šárky ani dramatickou krásu českých luhů a hájů.
Podobné je to se Smetanovými dvěma smyčcovými kvartety: první nazvaný Z mého života patří k nejoblíbenějším a nejhranějším komorním skladbám, zatímco rozdrobená struktura druhého jako by se dívala daleko do budoucnosti a vyžadovala značnou dávku aktivní posluchačské spoluúčasti.
Dlouhodobé zkušenosti ukazují, že pokud se má libovolná hudba uplatnit ve světě, je potřeba ji pevně usadit nejen doma, ale také ve sledovaných kulturních centrech. Antonínu Dvořákovi se to povedlo ještě za života v Londýně a New Yorku, přičemž jeho symfonická díla už se v cizině hrát nepřestala. Impulz k průniku opery Rusalka do repertoáru mnoha zahraničních divadel však přineslo až uvedení roku 1986 v Londýně, kde ji režíroval David Pountney, a především o 16 let později pařížská inscenace režírovaná Robertem Carsenem. Nádhernou titulní roli navíc přijala za svou hvězdná americká sopranistka Renée Fleming.
Leoš Janáček získal mezinárodní slávu až v posledním desetiletí života a po dalším půlstoletí jej do centra pozornosti vrátili dirigent Charles Mackerras s muzikologem Johnem Tyrrellem - přelomovým projektem byl cyklus pěti oper natočených Vídeňskými filharmoniky pro firmu Decca v 70. a 80. letech minulého století.
Do nutnosti prorazit skrze sledovanou metropoli nakonec zapadá i Prodaná nevěsta, která se vydala do světa po úspěchu ve Vídni roku 1892. Kromě ní však žádnou ze Smetanových oper podobný úspěch nepotkal, ačkoli se je snažil prosadit i Gustav Mahler - s Daliborem ani se Dvěma vdovami se mu to nicméně nepodařilo.
Zatím se zdá, že Smetana stále čeká na větší průlom, i když jisté posuny jsou přece jen patrné. Především v posledních letech bývá v zahraničí častěji uváděna celá Má vlast. S Vídeňskými filharmoniky ji roku 2017 nastudoval Daniel Barenboim, letos ji s Berlínskými filharmoniky připravuje současný šéfdirigent Kirill Petrenko. Oběma poskytl impulz festival Pražské jaro, ale oba ji provedli či provedou i jinde než v Česku.
Nároky na zpěv
Smetanovy opery se do světa dál dostávají jen stěží. Prodaná nevěsta sice už roku 1909 pronikla i do newyorské Met a později také velkých divadel v Mnichově či Vídni. Další díla ale zůstávají skoro výhradně českému publiku - jednu ze současných výjimek představuje "birminghamská" verze komedie Dvě vdovy, která se hraje v angličtině a letos ji uvidí také publikum v Litomyšli, Praze a Lvově.
Zdá se, jako by Smetanovy opery potřebovaly o to silnější proud zahraničního pohledu nespoutaného tradicí a nábožnou úctou, čím pevněji jsou usazené v základech českého kánonu. Snad dnes narážejí i tím, že bývají založeny více na zápletkách a postojích postav než na psychologii, která se ukrývá spíš ve druhém až třetím plánu.
Dvě vdovy mají eleganci filmů pro pamětníky a není problém si v titulní mužské roli představit Oldřicha Nového. Prostředí bohatých statků by však místo únikové komedie mohlo jít směrem k předpovědi dominance agrární strany mezi světovými válkami - nebo do prostředí dnešních agropodnikatelů.
Na důkladnější zpracování čeká i emancipační téma Hubičky, v níž Lukáš ukázal Vendulce, že muž chce milující ženě jen vládnout - dokud se veřejně neomluvil. V opeře Tajemství dosud nesehrál svou roli českého Fausta konšel Kalina, který po marné honbě za štěstím nalezne smysl života. Na současnější chápání čeká i Čertova stěna, jejíž téma snadné zaměnitelnosti dobra a zla - nebo snad bílé a černé magie - se zdá být více než aktuální.
Prakticky u všech Smetanových oper se těžko hledá univerzální přesah mimo úzce vymezené prostředí, v němž se obvykle odehrávají. Že ho přesto najít lze, ukázal David Pountney nejen letošním brněnským Daliborem, ale už inscenací Čertovy stěny v Národním divadle roku 2001.
Kromě toho Bedřich Smetana klade velké nároky na zpěv a jeho perfektní technické zvládnutí kombinované s hudebním cítěním. Každý - ať už v sólových rolích, nebo ve sboru - se s požadavky musí tak trochu poprat a naučit se je zvládat. Odměna sice bývá fantastická, ale snadno se k ní nedozpívá.
Obtížností vzdorují častějšímu uvádění i mužské sbory. Rozsáhlá Píseň na moři je přitom úchvatným obrazem romantického a divokého okouzlení nekonečností moře i nebe. Hrdinové sboru Tři jezdci nesou z Kostnice zprávu o smrti Jana Husa s bouřlivou energií Prstenových přízraků z Pána prstenů. Obě skladby v den skladatelových narozenin zazní v pražském Obecním domě na koncertě, kde je provede příležitostné společenství sborových těles z celé republiky.
Průvan v hlavách
Hudba Bedřicha Smetany je nejen krásná, ale těžká pro interpretaci a mnohdy i posluchače. Snad nějakou cestu pomůže najít výzva Smetana 200, sice pozdě vypsaná, ale zato tříletá, a tak by mohla posunout vnímání autorovy hudby a snad i nastartovat trend.
Pokud se však mají Smetanovy opery více hrát, měly by vzniknout i jejich moderní notové edice, na jaké jsou současní dirigenti zvyklí a vyžadují je. Podobně jako existují kritické edice oper Leoše Janáčka, Dvořákovy Rusalky z minulého roku či průběžně vytvářený komplet díla Bohuslava Martinů.
Rok české hudby se koná vždy jednou za deset let. První impulz poskytl sám Smetana, který do něj zapadá datem narození i úmrtí. V ideálním případě by však jeho letošní dvoustovka neměla udělat průvan v čerpání ministerských dotací, ale především v hlavách kulturní veřejnosti.
Každý si může pustit do mysli osvěžující proud čerstvého vzduchu a zkusit si poslechnout Smetanovu hudbu bez povinné úcty či vypěstované nedůvěry k národnímu světci a mučedníkovi. Objeví energickou a sebevědomou osobnost, která neztratila tvůrčí sílu ani po ztrátě sluchu a přemohla ji až těžká psychická nemoc. Nalezne skladatele, jenž dokázal zacházet s intelektuálskými konstrukcemi tak mistrovsky, že nebrzdí hudební výpověď ani na zlomek sekundy. A ještě při tom člověk pozná kořeny moderní české hudby.
