Dvaaosmdesátiletá autorka nadnesla, že první věta je vždy nejtěžší, ať už při psaní románu, nebo slavnostní řeči, a pak vypálila krédo, které si zaznamenala o šest dekád dříve: "Budu psát, abych pomstila své plémě."
Annie Ernaux tehdy bylo dvaadvacet, studovala na filozofické fakultě v provinčním Rouenu a snila, že se stane spisovatelkou. Plémě, které chtěla pomstít, představovala nižší třída, ze které na rozdíl od spolužáků pocházela. "Domnívala jsem se v iluzi, kterou do mě spolu s mými studijními úspěchy zasel školský systém, že individuální vítězství může smazat stovky let poroby a chudoby," vybavuje si.
Dnes je klasička. Neudiví, že se na ni odvolává o dvě generace mladší hvězda současné francouzské literatury Édouard Louis. Také on má dělnické zázemí, i on za prostředek boje proti sociální nespravedlnosti zvolil něco tak na první pohled neprůrazného a neprůkazného, jako je autobiografie. Oba z ní učinili místo společenské kritiky a emancipace současně.
Právě prózy čerpající z vlastního života, někdy nazývané autofikce, tvoří základ díla Annie Ernaux. Je tím typem autorky, která jako by celý život psala jeden román. Loni česky vyšly zásadní Roky, na Velký knižní čtvrtek teď nakladatelství Host vydává útlou Paměť dívky. V ní se autorka vrací do doby, kdy si poznamenala i krédo vzpomínané na nobelovském banketu.
Neustále odkládaný text
Je léto 1958 a osmnáctiletá Annie odjíždí na tábor dělat vedoucí. "To léto se nevyznačovalo výjimečným počasím, k moci se vrátil generál de Gaulle, frank výrazně posílil, vznikla nová pátá republika, Pelé zvítězil na fotbalovém mistrovství světa, Charly Gaul na Tour de France a hrála se písnička od Dalidy Můj příběh je příběhem lásky," vyjmenovává.
Kdo četl Roky, hned pozná rukopis: osobní je i zde zatavené do společenského, kontext proniká hluboko do textu. A stejně tak sebereflexe - záhy se dozvíme, že o létě 1958 se autorka pokoušela psát už vícekrát, byl to pro ni "neustále odkládaný text", "nepojmenovatelná mezera". Zaplnit se ji podařilo až v roce 2016, kdy vyšel francouzský originál.
Na rozdíl od epických Roků se Paměť dívky točí kolem jediné události: domnělé ztráty panenství, ke které údajně došlo s dalším táborovým vedoucím. Přestože se do něj osmnáctiletá Annie po první noci zamilovala, k romantice to mělo daleko. Vedoucí si okamžitě našel přitažlivější plavovlásku, takže celá věc byla hlavně zdrojem studu, žárlivosti a posměchu. Tím spíš, že Annie na vedoucího dál myslela, zcela vážně mu říkala archanděl a dělala všechno pro to, aby se do jeho postele ještě jednou vrátila.
Jako zápletka to zní banálně, ale o zápletku tu vůbec nejde. Podobně jako v Rocích jsou také zde v centru zájmu otázky paměti a identity.
Annie Ernaux se snaží spatřit tvář naivní a zneužité dívky, k níž se záhy sama otočila zády. "Obsáhlá paměť studu je podrobnější a neodbytnější než jakákoli jiná," píše a snaží se s dívkou z osmapadesátého opět navázat kontakt, vstřebat ji do těla ženy na opačném konci života.
Ta osmnáctiletá byla možná hloupá a naivní, ale její zklamání, zmatek a zmar stojí na počátku všeho dalšího, včetně touhy psát. Ostatně plémě, které dnes ve svých knihách mstí, není jen nižší třída, jsou to také ženy, po většinu dějin považované za nižší třídu svého druhu.
Pátrat v minulosti po vlastním reliéfu zasypaném pískem je obtížný úkol. Annie Ernaux povolává na pomoc nejen paměť, ale také deníky, fotografie a dopisy z té doby. Jenže já, které se v nich zjevuje, nabývá mnoha podob a někdy vyvádí psí kusy: "Čím déle se na dívku na fotografii dívám, tím silnější mám pocit, že ona sleduje mne. Je ta dívka mnou? Jsem já jí?" píše. Odpovědět bude stejně obtížné jako rozhodnout, zda večerní plamen svíce je stále ten stejný i ráno, anebo se během noci stokrát proměnil.
Paměť dívky přináší příběh o dospívání v ženském podání. Neboť ženy dospívají jinak než muži, tvrdí Annie Ernaux, pro niž je zachycení této zkušenosti klíčovým tématem. Přesvědčit se o tom lze i ve filmu Událost, natočeném podle další její knihy, která vyjde na začátku listopadu, v jednom svazku ještě s novelou Mladík. Zdařilé sociální drama, jež loni uvedla také česká kina, ukazuje, jak složité bylo podstoupit na začátku 60. let potrat.
Osobnější výhled
Přestože Paměť dívky vysloveně nezklame, působí hlavně jako post scriptum k obsáhlejším a komplexnějším Rokům. Ty vyprávějí nejen příběh ženské emancipace či zrazovaných nadějí francouzské levice, věnují se také proměně rodinných vztahů, nástupu konzumní společnosti nebo novým technologiím. Plátno široké šest desetiletí autorce umožnilo sledovat všechny ty prudké změny, které se hned zítra stávají samozřejmostí a pozítří nás začínají utlačovat.
Paměť dívky má užší časový záběr. A přestože spisovatelka využívá stejných formálních prostředků, výhled je zde daleko osobnější. V Rocích ji z vlastního života zajímalo právě jen to, čím se do něj otiskla společnost. Proto obsáhle líčila, co se poslouchalo a četlo, jak se o věcech uvažovalo či mluvilo. Právě toto neosobní "se", které není nic jiného než společnost, totiž naše životy utváří víc, než si obvykle připouštíme. Bez ohledu na to, zda se považujeme za konzervativní, nebo progresivní.
Tato až sociologická perspektiva však v Paměti dívky téměř zcela chybí. Některé pasáže sice rámují širší společenské události, ale jen v rovině pomyslného filmového týdeníku, než začne hlavní program.
Třeba také říct, že některá tvrzení působí odbytě nebo jako příliš velké zkratky. Například když se Annie Ernaux ocitne v nové škole mezi studenty z jiných společenských tříd a pomůže si snadným přirovnáním, že je cizinkou jako v románu Alberta Camuse - jenže jeho Meursault byl cizincem ve zcela jiném smyslu. Nebo když od studentských sociálních výhod přejde k prohlášení, stejně nadbytečnému jako překvapivému, že "díky vzpomínce na příjemné, plánované všestranné zajištění jsem dokázala pochopit povahu sovětského systému i nostalgii Rusů po něm".
Ve srovnání se suverénními Roky, které byly jednou z událostí loňské překladové literatury, Paměť dívky zanechává trochu rozpačité pocity. Jako by to vnímala i autorka, když ke konci uvádí: "Už pomalu zase zapomínám to, co jsem napsala. Nevím, čím vlastně je tento text. Rozplynulo se i to, čím jsem se při psaní řídila."
Snad to může být znamením, že dívka z osmapadesátého se znovu stala součástí ženy na druhé straně života. Pro čtenáře to však kdovíjaká pointa není.
Autor je spisovatel a šéfredaktor časopisu Host.
Kniha
Annie Ernaux: Paměť dívky
(Přeložil Tomáš Havel)
Nakladatelství Host 2023, 160 stran, 349 korun.
