Snímek inspirovaný dívkou, kterou režisér poznal během své drogové závislosti, vypráví o těžkém osudu v dětském domově za minulého režimu. Je to zároveň příběh desítek tisíc dětí. A natočený je tak jako nic jiného v současné české kinematografii.
Taušovy projekty, doposud především ty televizní, často atakují hranice toho, co samotné médium dovolí. Jeho seriály Modré stíny, Vodník či Zrádci překvapily diváky radikální formální stránkou, nebály se expresivní a symbolické práce s barvami či nezvyklého snímání. Často ruční kamera rámovala obraz leckdy tak, že to podstatné se dělo kdesi na jeho okrajích.
Už v krimi Vodník vyprávěl Viktor Tauš o střetu světa dospělých s rozjitřenou myslí náctiletých neteří. Svět balad Karla Jaromíra Erbena tu narážel na realitu 80. let, to vše v lyrických červeno-zelených "vodnických" odstínech.
Tuto snahu prolnout bolestivou skutečnost s enormně stylizovaným fantazijním světem teď režisér dovedl do krajnosti v Amerikánce, kterou od čtvrtka promítají kina. Osud dívky Emy uprostřed normalizačního "děcáku" je čistě emoční jízda, pásmo esteticky - kompozičně i barevně - do detailu promyšlených scén. Znějí k tomu chytlavé evropské popové hity jako Perdono či Non ho l’eta, plátno se dělí na více částí. Někdy scenérií bloudí odpoutaná ruční kamera, jindy jde o přesně vycentrované kompozice jako z puntičkářských snímků režisérů Wese Andersona či Tarsema Singha. Trudný osud dětských hrdinek žijících v jakémsi obraném fantazijním štítu připomene Krajinu přílivu od Terryho Gilliama.
Dlouze bychom mohli hledat výčty příměrů a stejně tak lze jistě detailně rozebírat promyšlenou kompozici scén. Ty záměrně střídají tiché pasáže souznění a chvilkového bezpečí s řevem, týráním, traumaty z pomočování i toho, že matka je bůhvíkde a otec boxer - coby přízračná idylizovaná figura - žije daleko v Americe.
Všechny emoce tu hrají na maximum, tak jako kulisy upomínají na estetiku původně divadelního projektu, i herectví působí přepjatě jako na jevišti. Vlastně vše je v Taušově snímku maximálně intenzivní. Jako by se bolestivý osud nedal zachytit jinak než ho vykřičet z plných plic.
To je ovšem také zásadní potíž. Tauš s pomocí scénáře Davida Jařaba či scénografie Jana Kadlece, která postavy často "instaluje" doprostřed uměleckých artefaktů, vytvořil kinematografické dílo, jaké v českém kontextu nemá obdoby. Jako houba požírá všemožné vlivy - od divadla přes surrealistickou obraznost a logiku až po videoklipy, od úhledných idealizovaných kompozic po syrové, byť stále silně stylizované výjevy, které na diváky útočí a hrozí knockoutem.
Někdy doslova, když hrdinka často boxuje přímo do kamery. Jenže tohle přetížení smyslů a synapsí jako by občas zapomínalo, že silně osobní látky nemusí na druhé automaticky fungovat tak silně jako na ty, kdo si je prožili.
Tauš proměňuje dětský domov v jakousi "trestaneckou" kolonii z dystopického světa, jehož středobod tvoří práce s pískem. Ten nápad v sobě naštěstí má zvláštní přitažlivost a hravost. Autorovi se rozhodně daří pracovat s dětskou optikou vynalézavěji než mnohým jeho kolegům, včetně těch, jejichž filmy aktuálně běží v kinech. Beata Parkanová ve Světýlkách a stejně tak Bohdan Sláma v Konci světa spoléhají na nefunkční, dnes už spíš klišovité lyrické pohledy na vířící prach proti světlu za pomoci barevných sklíček.
Naopak Amerikánka se opravdu snaží zhmotnit to, co se odehrává v dětském nitru. A co posléze přefiltrovává dospělý mozek, v němž vedle traumat z dětství kolují rozmanité návykové substance.
Byť tyto okolnosti částečně ospravedlňují extrémně intenzivní, až manickou estetiku, samotná formální ekvilibristika se rychle přejí. A neustále na maximum našponované emoce se rychle mohou překlopit do opačného efektu.
Podobně jako ve filmu Requiem pro panenku od Filipa Renče může dobrý úmysl - vyobrazit mladou mysl trpící v ústavu, jenž ke svým svěřencům přistupuje ne zrovna ideálně - u někoho vyvolat dojem, zda tvůrci téma nevyužívají až příliš.
Amerikánka mnohé z potenciálních výtek rozptyluje vynalézavostí, neustále nabízí novou potravu pro oči a uši, stále divákům připomíná, jak radikálně odlišná chce být. Zároveň ale platí pochyby, nakolik je tato postmoderní estetika dnes životaschopná.
Protagonisté obývají staré vlaky či prostory, jimž dominuje nezvykle fialová barva, případně se válí po hromadách kazet VHS. Už samotný fakt, že barvy mají vyprávět a odrážet různé emoce, je přitom trochu přežitek.
Když podobně expresivní postupy využívá například americký režisér Todd Haynes, dává to smysl, protože oživuje či spíše revitalizuje svět starých hollywoodských melodramat, k nimž podobná vypravěčská poloha patří. Viktor Tauš se někdy až příliš přibližuje k samoúčelné experimentální manýře.
"Jsem útes, jsem skála," šeptá si hrdinka Amerikánky v krizových situacích. A Taušovi se daří zachytit v některých momentech její zvláštní nezdolnost. Jenže pak přijde scéna, která hraničí s nesnesitelností.
Tyto filmové surrealistické maelströmy nápadů, emocí a představ jsou často křehké útvary. Snadno mohou nadchnout, snadno odpuzovat. Amerikánce nechybí odvaha. Možná jí ale chybí více křehkosti, aby ta neustálá touha vykřičet vše do světa měla i potřebný kontrapunkt.
Film
Amerikánka
Režie: Viktor Tauš
Bioscop, v kinech od 26. září.
