Pilník přitlačený na rozmlácenou tvář možná nebyl největší bolestí, jakou do svých osmnácti let zakusila Ema Černá.
Skutečný příběh dívky, která v době totality prošla dětským domovem, pěstounskou péčí a navrch pasťákem, nabyl jevištní podoby. Pod názvem Amerikánka jej ode dneška uvádí pražské divadlo Jatka 78.
Režisér Viktor Tauš si pro své drama vybral dvojici mladých a populárních hereček: devětadvacetiletou Terezu Voříškovou a o rok mladší Eliškou Křenkovou. Při predpremiéře bylo patrné, jak hluboko pod kůži se oběma herečkám dostala postava Emy, o jejíž vnitřní dialogy se dělí. Při vřelé děkovačce měly dívky co dělat, aby opanovaly emoce.
"Při mně vždycky stálo štěstí. Anebo jsem tomu jenom věřila a ono se nakonec objevilo," říká na závěr hrdinka, jejíž dospělost je na dosah, a s ní také vyhlídka na dvojí svobodu: nejenže ji už za pár týdnů pustí z pasťáku.
Navíc začal státní převrat, probíhá sametová revoluce, otevírají se hranice. A tak se protagonistce možná splní sen, že odjede za otcem, který na ni čeká za mořem. O tom Ema nepochybuje - i když závěrečná pointa naznačuje něco jiného.
Právě víra, že někde ve svobodné Americe čeká tatínek, pomohla malé holce, která se v děcáku počůrávala, vydržet všechna nepochopení, šikanu a různé podoby krutosti, které ji potkávaly v nových "domovech". Dokonce se v pasťáku stala tou, která má hlavní slovo a chrání druhé.
Drsný příběh Emy Černé by mohl být psychicky náročnou podívanou, režisér a herečky jej naštěstí naplnili také humorem. Jemným, situačním i dětsky naivním.
Voříšková a Křenková si Emu přivlastnily, každá po svém ji oživuje kuráží, drzostí i křehkostí.
Scénu tvoří pětadvacet metrů hluboká černá dekorace, jakási víceúrovňová tribuna, po které představitelky šplhají jako myši v kleci.
Na hrbolatých zdech, jež nesou stopy někdejšího průmyslového provozu, se občas promítají autentické fotografie z osmdesátých let a na rampě umístěné při zadní stěně divadelního sálu v jednu chvíli vystoupí zpěvák ve zlatém obleku s kytarou. Je to hudebník, někdejší člen skupiny Sto zvířat Petr Ostrouchov. Jeho píseň dokonale vystihuje sladkou, sentimentální touhu po něčem vzdáleném - po Americe, zemi svobodě zaslíbené.
Režisér Viktor Tauš se s Emou Černou, či spíše s jejím předobrazem, seznámil před necelými dvaceti lety v době, kdy žila na ulici. Rozhovor s ní mu scenáristka Evita Naušová pomohla upravit do podoby filmového scénáře, za který v roce 2014 získali v Cannes cenu za nejlepší nerealizovaný východoevropský scénář.
Voříšková a Křenková si Emu přivlastnily, každá po svém ji oživuje kuráží, drzostí i křehkostí.
Amerikánka ale Tauše přitahovala dál, proto požádal dramatika a režiséra Davida Jařaba, aby text upravil pro divadlo.
"Na přání Viktora Tauše jsem se pokusil najít klíč, jak tento silný příběh převést do divadelního jazyka," říká Jařab, který se prý snažil zachovat atmosféru a zároveň příběh posunout do trochu metafyzičtější roviny, kterou podle něj divadlo vyžaduje.
"Z desítek postav tak nakonec zůstaly jen dvě podoby hlavní hrdinky, které spolu vedou vnitřní dialog a suplují veškeré vnější elementy světa i postavy, jež Emu Černou v jejím nesmírně složitém životním příběhu obklopují a atakují," popisuje dramatik proměnu textu.
Amerikánka
Režie: Viktor Tauš
Autoři: David Jařab, Evita Naušová
Jatka 78, Praha, premiéra 13. září, nejbližší reprízy 14. září, 27. a 28. listopadu a dále 26. až 28. února 2019
Příběh je pro Jařaba cenný tím, že ukazuje sílu víry. "Pokud člověk cítí naději, byť třeba falešnou, dokáže překonat opravdu mnohé. Je to portrét stinných momentů dětí z problematických rodin v době totality, ale zároveň příběh, který by se v určitých obměnách mohl stát kdykoliv. Nejsme imunní vůči lhostejnosti k jiným, ať máme demokracii a žijeme v relativním blahobytu," dodává Jařab.
Režisér Tauš ale ani po divadelním uvedení s Amerikánkou nekončí. Na podzim 2019 prý začne vznikat ještě filmová verze a také stejnojmenná kniha.
