Recenze - Psát o filmech řeckého režiséra Yorgose Lanthimose není vůbec jednoduché. Řecký tvůrce totiž maximální pozornost věnuje až patologickému podivínství. Na rozdíl od Zelenkových Knoflíkářů, kteří myšlenku, že každý má nějakou tu svou drobnou úchylku, podávají se shovívavou smířlivostí, jsou perverze postav Lanthimosových filmů zásadně odpudivé a ve větší či menší míře děsivé.
Druhý Lanthimosův film Špičák, který uvedly loni Karlovy Vary, mohl působit dojmem prvoplánové výstřednosti a šokantnosti. Novinka Alpy, jíž karlovarský program zahrnuje letos, už mnohem méně spoléhá na sexuální a násilnické scény a nakonec i na groteskní humor. Je mnohem tlumenější, soustředěnější a v důsledku nakonec podvratnější.
Téma Lanthimosových filmů by se dalo popsat s odvoláním na filosofickou teorii řečových her od Ludwiga Wittgensteina. Chápání řeči jako důležitého nástroje přinášejícího ani ne tak porozumění světu, jako spíš pravidla a kontexty chování, je důležité pro Lanthimosovy filmy, jejichž postavy zkrátka a dobře vymýšlejí a hrají řečové hry, které žádní diváci skutečného světa neznají a nerozumí jim.
Záliba v katalogickém vyjmenovávání, vršení absurdních informací (v Alpách oblíbení herci postav) a nahodile vyznívajících detailech v Alpách najednou dostávají hlubší smysl. Snímek o přísně organizované skupině, jejíž členové sehrávají pro pozůstalé role jejich mrtvých blízkých, ukazuje rozhodující moc řeči a podružností v plné síle. Hrdinům stačí několik naučených replik a pár nahodilých podobností (např. stejné brýle či úprava vlasů) k tomu, aby byli identifikováni s mrtvými blízkými.
Snímek zároveň ještě ukočírovaněji než Špičák rozehrává téma vynucování a zachovávání pravidel. Přísně hierarchická struktura organizace Alpy nepřipouští žádnou odchylku od navyklých pravidel (jejichž smysl může divák nanejvýš odtušovat) a každý prohřešek brutálně trestá. Z "jiných" pravidel vychází i touhy a motivace postav jako touha tancovat na pop.
Lanthimosův film je nakonec pozoruhodná studie o lidech mluvících "jiným" jazykem (byť používajícím známou gramatiku i slovní zásobu) a v důsledku toho vyznávajících neznámé hodnoty i způsoby chování. Největší sílu pak dosahují scény, kde postavy projevují zdánlivě základní lidské emoce jako je smích nebo usedavý pláč, avšak nerozumíme-li tomu, co a proč postavy dělají, ztrácejí pro nás i tyto elementární výrazy citových hnutí význam.
Možná není až tak překvapivé, že tento snímek vznikl v zemi, která se stala jednou z obětí abstraktní hry jménem ekonomická krize.
