O nové desce Halywůd jste prohlásil, že americký Hollywood je o snech, ten ostravský o těch, které se možná nikdy nevyplní, ale je důležité je mít. Jaký je váš ostravský sen?
Popravdě nemám. Naopak v té osobní rovině naplnění mnoha z nich netrpělivě očekávám. Pokud má člověk pokoru, ale zároveň i vize a cíle, nic není nemožné. Po pracovní stránce jsem si toho už hodně splnil, teď jsou na řadě ty sny osobní.
To moje prohlášení má spíše generační význam. Mám pocit, že lidé dneska více existují ve virtuálu, než aby žili v realitě. A že jim to dokonce stačí. A pozoruju to jak na těch starších, kteří už na to buď nemají sílu, nebo říkají, že to prostě nejde, tak i u těch mladších, kteří jsou zas schovaní v digitálním světě. Svoje holky nebo kluky mají na Instagramu a na Snapchatu a někdy je ani nemají potřebu potkat. A když už se tak stane, jsou překvapení, že jsou vlastně jiní, než si mysleli.
A o tom je i ta píseň Halywůd. Člověk je spokojený s tím, že žije v kleci svých představ, a říká si "možná, že jednou, až odhodím ten stud, všechno bude, ale nevím, jestli to vůbec potřebuju. Možná je to takhle fajn a stačí to".
Proč je potom důležité mít podobné sny, když lidem stačí ke spokojenosti "žít v kleci"?
Podle mě do jisté míry určují kvalitu života, jeho náplň, smysl a směr. Ten "sen" může být jakýkoliv. Může být, že se stanete slavným fotbalistou nebo youtuberem, klenotníkem, skvělým truhlářem nebo ajťákem. Jenomže když si nevezmete ten míč, kleštičky, klávesnici, ani tu kameru a nezačnete vytvářet jakýkoliv obsah, pokud budete jen schovaný a pasivně konzumovat a vše si jen představovat, tak nikdy neotevřete ty dvířka a zůstanete lapený uvnitř fantazie. Můžete cestovat jen prstem po mapě nebo mít klidně byt v Dubaji, dům na Krétě a chajdu v Thajsku nebo Krkonoších. Vše záleží na vás.
A jaké sny mají lidé v Ostravě?
Já se poněkud bojím, že tam stále panuje skepse. Kdykoliv do Ostravy přijedu, často slyším neustálé narážky na lidi z Prahy a jejich možnosti. Moc tomu nerozumím. Furt je někde jinde líp, a proto se oni mají špatně. Ale to si právě vůbec nemyslím. A když mi to někdo takhle řekne, odpovím mu, ať se sebere a jde za svým štěstím sám. Že je třeba hned za rohem. Všichni máme stejnou příležitost, tak běž a ukaž, že si svůj "Halywůd" zasloužíš.
Deska Halywůd je i částečně výletem do vaší puberty. Co byl pro vás Halywůd tehdy a co je pro vás teď?
Když jsem byl malý, tak pro mě Halywůd byl fotbal. Nic jiného neexistovalo, to byl jediný svět, který jsem měl. Mé hvězdy na nebi se jmenovaly Maradona, Marco Van Basten, Lothar Matthäus, Gary Lineker.
Pak přišla puberta a pro mě se tím "blyštivým světem" staly třeba Depeche Mode srazy a koncerty Oceánu. A v televizi Beatles, kdy jsem přes řev fanynek pořádně ani neslyšel, co na pódiu zpívají, a zíral na to s pusou dokořán. A dnes? Mám pocit, že všude kolem sebe Halywůd mám. Vše, co jsem kolem sebe vybudoval, mě neuvěřitelně těší a užívám si toho plnými doušky.
A není to album spíše nostalgickou vzpomínkou na Ostravu?
Neřekl bych, je to spíš velká bujará oslava života. Album vznikalo z většiny v koronavirové krizi, a jak se lidé v té době sesypávali, já to měl naopak. Potřeboval jsem si strašně rychle uvědomit, že žiju a že chci žít a užívat si každý okamžik, i když budu klidně zavřený doma. A prožívat všechny ty "párty" s mou rodinou a vědět, že tohle není žádný konec, že ta média, která nás tady masakrují šílenými zprávami, si nesmím pouštět k tělu.
Ale najdete na desce i vzdor. V textech písní Chci žít nebo Šampióni je ukryta moje obava před nástupem názorové totality, kdy jakýkoliv opačný pohled je označen za "fake", děsí mě diktát "pravd" a novodobé lynčování těch, kteří nesmýšlí jako masmédia. Hra na svobodu s cenzurními nástroji v ruce.
Zažil jste tohle lynčování masmédii za nějaké vaše vyjádření?
Já ne, ale já se radši už několik let k ničemu nevyjadřuju. Doma mám naštěstí parťáka, se kterým můžu všechno probírat, a je to pro mě dostačující. Navíc se nechci řadit mezi ty pseudomesiáše a spasitele či kazatele ve virtuálním světě, kteří atakují své fanoušky a followery a snaží se je přetáhnout na nějakou stranu - eko, homo, gender, politicko-virovou. Myslím, že každý člověk si v tomhle vesmíru musí najít svou cestičku.
Ostravský "handicap"
Jak se Ostrava od vaší puberty změnila a v čem se nikdy nezmění?
Myslím, že se změnila hodně změnou průmyslu.
K dobrému?
Těžko říct, ty hutě a doly byly určitou jistotou pro celý náš kraj. Dneska se to snažíme házet do pytle, že to bylo něco špatného, špinavého. Jenže lidem, kteří tam žili, to poskytovalo jistotu zázemí. Když vše zmizelo, lidé byli samozřejmě frustrovaní, nevěděli, co budou dělat a kde budou pracovat, jestli vůbec dosáhnou na nějaké finance.
Vidím to tak, že celou oblast trápí jakási nejistota. Mladí lidé se můžou sebrat a jít. Jenže ti starší tohle často udělat nemůžou. Byli zvyklí na manuální a často těžkou práci, mají hluboce zapuštěné kořeny a bohužel si myslím, že jim kraj či stát neposkytl náhradu ani oporu. Řekl bych, že se Ostravsko bude vždy cítit "postižené". Avšak přichází nová generace, která rozhodne o tom, jaké to tu bude.
Co má Ostrava, ale nemá to Praha, a chybí vám to tady?
Ostrava má dravost. Když už má člověk tu sílu a odhodlání a nadchne se pro svůj sen, tak mám pocit, že má mnohem větší elán a zaujetí než lidé odjinud, protože ho žene ten "handicap".
Nepřemýšlel jste, že byste se do Ostravy vrátil?
Ze začátku ano, ale po příchodu do Prahy jsem si tady založil rodinu, přišly děti a tím pádem to pro mě už není tak snadné.
Alternativu jsem našel v Podkrkonoší. Máme tam stavení, kam se přistěhovala celá moje rodina ze severní Moravy, abych ji měl blíž. Kdybych měl utíkat z Prahy, což, jakmile děti vyrostou, nastane, tak budu směřovat právě tam. Ale to neznamená, že Ostravsko pro mě není domovinou, vždy se tam člověk rád vrací a srdce zde tepe o trochu rychleji. A mám tady kapelu.
Na nové desce v písni Vohul basy zpíváte: "A proto dík za každé další ráno i za sny po kapsách, zvuky starých magneťáků, díky za vzpomínky, co mi v hlavě nikdy nezestárnou." Jaké vzpomínky to jsou?
Tohle je jedna ze zásadních písní na desce, mám ji snad nejradši, protože to je pro mě jakási rekapitulace toho, co jsem prožil a za co jsem vděčný - to, jak jsem jezdil na fotbal, jak jsme ho hrávali po dvorcích, jsou tam i ty pneumatiky zakopané do země, na kterých jsme seděli a bušili na španělky, jak jsme pak založili Kryštofa, jak mi moje máma pomáhala a půjčila mi na první kytaru a já si jel pro první kombo do Orlové, vzpomínám tam na náš pokojík s bráchou, na kazeťák od babičky.
V jednom rozhovoru jste prohlásil, že jste boomer, ačkoliv jste aktivní na Instagramu nebo TikToku. Jak pohlížíte na dnešní zoomery, tedy mladou generaci?
Mám děti, vidím, jak to funguje, a snažím se jim pomoct v tom všem nějak zorientovat, hlídat je, chránit. Jestli to k něčemu bude, to ukáže čas, mají nějaké limity a snažíme se jim ukazovat, že ten reálný život je hezčí.
Zároveň ale ony učí mě, spoustu z těch věcí nestíhám a už ani nechci. Trošku se o ně bojím, aby se v tom digitálním světě i přes naše snahy neztratily. Ale to je na nich, týká se to celé generace a každá doba s sebou nese výhody i nevýhody.
Takže na sociální sítě vás přivedly děti?
To ne. Facebook jsme jako kapela měli jedni z prvních tady, Instagram jsem si založil asi před osmi lety, děti mě přivedly jen k TikToku. Ten mi pomohl v koronakrizi, když jsem tam mohl ventilovat své herecké blbůstky, udělat si ze sebe srandu. Teď už se tomu ale moc nevěnuju. Asi jsem ve stadiu, že kdybych ty sítě nemusel mít, tak je ani nemám. Instagram a hlavně Facebook jsou pro mě primárně marketingové nástroje.
Možná že nakonec dospěju do stadia, kdy se mi o sociální sítě bude někdo starat, občas tam něco hodí a já si mezitím pofrčím na tlačítkové Nokii. Je fajn se někdy na chvíli odstřihnout a vnímat ten svět jinak.
Když říkáte, že jste herectví během koronakrize přesunul na TikTok, tak to skoro zní, že vám v té době divadelní prkna scházela.
Tak bych to neřekl, já herectví posunul do pozadí mnoho let zpátky kvůli prioritám, teď už je to spíše koníček. Ale ten exhibicionismus v člověku zůstává. V divadle už totiž hraju jenom Deštivé dny v Ungeltu. Vím, že mi unikla spousta krásných příležitostí, ale časově jsem to nezvládal.
Jenomže lidé mě na druhou stranu znají hlavně jako shakespearovského herce tragických rolí, hrál jsem Hamlety, Richardy, Merkucie. Tu komiku, kterou jsem neměl možnost nikdy ukázat, jsem pustil na tom TikToku. Trošku jsem se těm fanouškům otevřel v jiném světle, dalo mi to nový prostor. Takže coby koření je herectví fajn, když je čas tak si k němu odskočím, jako třeba do filmu Přání Ježíškovi, který půjde teď na podzim do kin, ale už to pro mě není prioritní činnost.
Spolupráce s Agrofertem? Neřešil jsem to, nikomu to nevadilo
V Českém rozhlasu o vás před 10 lety moderátor prohlásil, že jste člověk, který má cestu ujasněnou a hodnoty pevně poskládané. Řekl byste s tím časovým odstupem, že vaše cesta je pořád stejná?
Měl pravdu, a ta cesta pořád vede dál, akorát ty zastávky, které jsem měl vytyčené, jsou kupříkladu malinko jiné, občas se posunou, nebo si je odškrtnu, protože jsem si je splnil.
A vidíte cíl téhle cesty?
Nevidím. Vidím jen ty zastávky, které by mě po cestě bavily. Užívám si tu jízdu a tak se mi objevují další a další. Život nabízí neuvěřitelnou paletu možností.
Mnozí vám vyčítali, že si kapela Kryštof nechala svoje kempy sponzorovat Agrofertem. Cítil jste, že vám to v očích některých příznivců uškodilo?
Já to upřímně moc neřešil. S Agrofertem jsem začal jednat v roce 2011, v roce 2012 nás začal sponzorovat a ve stejném roce na Inzerát Tour to nikomu nevadilo, ani hudebním publicistům, ani kolegům, ani jiným novinářům. To, co se z toho vyvinulo potom, jsem se snažil házet za hlavu a nepřipouštět si to.
Měli jsme podepsaný mnohaletý kontrakt, který v určitou chvíli vypršel a v podstatě jsme se domluvili, že v tom nebudeme pokračovat. Za tu zkušenost jsem ale velmi rád. Kolem mě se odkopala spousta lidí a ukázali se ve světle, ve kterém jsem je nikdy předtím neviděl. Občas jako by se z beránka stal fanatický zaslepený psychopat neschopný normální konverzace. Bylo to naopak svým způsobem přínosem.
Na Facebooku existuje skupina Skládáme texty kapele Kryštof. Lidé tam tvoří texty pro vaši kapelu, naráží na jejich "nelogiku", kritizují, že jim nedávají smysl a nenalézají v nich pointu. Znáte ji?
Mám pocit, že jsem na ni už narazil dříve, takže nevím, jestli pořád existuje. Ale pokud někdo nerozumí mým textům, je to spíše jeho problém, ne můj. Tak nějak to asi vnímám.
Na druhou stranu, naše kapela je fenomén. Ať už v dobrém, nebo ve špatném slova smyslu, baví mě, že jsme něco, co tady víří, nenecháváme lidi klidnými. Bylo by horší, kdyby to bylo naopak. A pokud to vezmu do morku kostí, děláme to, co nás baví, skvěle nás to živí a jsou tisíce a tisíce fanoušků, kteří na nás chodí. Jestli je k tomu i ta druhá strana mince, tak to pořád nic neubírá na tom skvělém životě, který s hudbou máme.
