Chodila jste na střední škole do tanečních?
Několikrát jsem tam byla, a jednou mě odtamtud dokonce vyhodili za nevhodný oděv. Měla jsem zrovna svou punkovou éru a nosila jsem zásadně kanady se šněrováním až pod kolena, což se učitelům úplně nelíbilo. Kvůli svému outfitu jsem přišla o několik lekcí a dnes ty mezery dost pociťuju. Spoustu věcí si nepamatuju a musím se je učit od znova.
Coby účastnice letošní řady StarDance máte za sebou prvních několik tréninků se svým tanečním partnerem Martinem Prágrem. Jak se vám zatím daří ty mezery z tanečních dohnat?
Prvních pár hodin bylo těžkých jak pro mě, tak pro Martina, který má obdivuhodnou trpělivost. Mám pocit, že teď už se pomalu rozhýbávám, ale radši se pak zeptejte Martina, jestli vám to potvrdí.
Na který tanec se v soutěži těšíte nejvíc?
Moje srdcovka jsou tance latinskoamerické, takže čača a salsa. Doufám, že v soutěži budou mou silnou stránkou.
Ponořila jste se do tancování se stejnou vervou jako kdysi do biatlonu?
Naprosto. Dokonce se mi stává, že jdu do obchodu, zaslechnu z reproduktorů nějakou hudbu a začnu to rozjíždět mezi regály. A kdoví, jestli mě to nepohltilo natolik, že tančím i jako náměsíčná.
Díky účasti ve StarDance se na vás bude opět upínat pohled velké části společnosti. Nechtěla jste si po pozornosti, kterou vyvolaly vaše loňská kniha a spekulace nad návratem k biatlonu, od reflektorů médií spíš odpočinout?
Teď jsem na nějakou dobu zaujala taktiku, kdy se snažím všechna média co nejvíc ignorovat. Nesleduju informace z internetu ani z televize a docela mi to pomohlo. Pozornost novinářů pro mě nikdy nebyla úplně příjemná věc a v jednom životním období mě možná i trochu trápila, ale teď se snažím vidět věci pozitivně. Říkám si, že si ten StarDance svět vytvořím tak, jak sama budu chtít, a z toho, co mě v následujících týdnech čeká, si budu brát jenom to dobré.
Sama jste říkala, že jste k současné vyrovnanosti musela dospět. Jak se vaše vnímání mediální pozornosti vyvíjelo?
V době, kdy jsem ještě závodila, jsem paradoxně vůbec nesledovala, co se kde o mně píše. Upozorňovaly mě na to mnohdy až plačící babičky a tetičky, když zjistily, že v dnešní době nad pravdou jasně převládá senzace. Za ty roky se ale moje rodina s tímhle srovnala a i já se cítím natolik silná, že už mě nejspíš nic nerozhodí.
V květnu jste ohlásila definitivní konec své biatlonové dráhy. Máte pocit, že se díky tomu vaše myšlenkové nastavení nějak změnilo?
V momentě, kdy jsem konec oznámila, jsem cítila úlevu, že ze mě všechen ten tlak spadl a že už se nemusím rozmýšlet, kterou půjdu cestou. Přijde mi, že si po opuštění biatlonového světa všechny aktivity víc užívám a to i ty sportovní. Kvůli dlouhým rokům ve sportovním prostředí se pro mě sport stal rutinou a toužila jsem po životě bez něj. Jakmile jsem si ale život bez sportu vyzkoušela, znovu jsem si uvědomila, jak je sport pro člověka důležitý. Tím, že jsem teď přijala účast ve StarDance, se navíc znovu dostávám do každodenního tréninkového drilu, který je biatlonu v něčem podobný.
Takže jste do StarDance šla, aby vám nechyběl pohyb, ale zároveň jste chtěla zkusit něco nového?
Určitě. Vždycky jsem si myslela, že jsem na pohyb totální antitalent. Veřejnost má zažité, že když děláte jeden druh sportu, tak vám automaticky musí jít všechno, a ono to tak úplně nefunguje. Já jsem si třeba nikdy nepřipadala takhle všestranná, ale probouzí se ve mně chuť zkoušet nové věci a tanec je jedna z nich.
Letos jste také s psychologem Marianem Jelínkem a nutričním specialistou Pavlem Suchánkem rozjela sérii přednášek pod názvem Společně správnou cestou. Jaké cíle si s tímto projektem kladete?
Navazuju v něm na knihu, ve které jsem zveřejnila svůj příběh a bez cenzury popsala všechno, co jsem jako sportovkyně zažila. Cílíme na mladé náctileté sportovce, ale i jejich trenéry a rodiče. Aby výchova sportovců správně fungovala, musí jít všechny tyto složky ruku v ruce. Když jsem ve sportu sama začínala, na psychologii ani výživu se ještě tolik nedbalo, takže lidem, kteří tehdy byli kolem mě, nic nezazlívám, přestože to tak někdy mohlo působit.
Dnes už podle mě mají sportovci, rodiče i trenéři v těchto oblastech větší rozhled, takže pokud problémy, kterými jsem si procházela já, nastanou, mohou je lépe vyhodnocovat. Svými přednáškami se snažím pomoct, aby byla situace ještě lepší. Byla bych ráda, kdyby si někteří trenéři uvědomili, že žádný učený z nebe nespadl a není ostuda, když si připustí, že nemusí mít takové znalosti v oblastech psychologie nebo stravy. Naopak je žádoucí, aby si promluvili s dalšími odborníky, ať už přes nás, nebo jinak. Důraz na psychohygienu totiž sportovcům pomáhá, aby měli víc energie, aby je sport bavil a aby brzy nevyhořeli.
Určitý tlak ze strany trenérů i rodičů je nejspíš ve vrcholovém sportu nezbytný. Jak to s ním ale nepřehnat, aby mladý sportovec neupadl do psychických problémů, které jste řešila vy?
V dnešní době čelí mladí lidé obrovskému tlaku i v případech, kdy nedělají vrcholový sport. Ze všech médií se na ně hrnou obrazy lidí, kteří vypadají fantasticky, a je těžké nespadnout do problémů, kdy na sobě hledají každou chybičku a začínají o sobě pochybovat. A pokud budeme mluvit o sportu, tak jsem si tenhle tlak sama neuvědomovala, dokud jsem ze sportovního prostředí nevypadla ven. V mých očích jsou v tomto ohledu o míle dál třeba sportovci z Norska. Ti díky tréninkovému systému mohou mít daleko spokojenější dětství, protože je učí všestrannosti, takže nevkládají veškerou energii do jedné aktivity.
Navíc je trenéři vzájemně mnohem méně srovnávají, tudíž to nemusí končit tak, že je polovina lidí ze startovního pole už v raném věku demotivovaná. Tenhle systém pak může vést k tomu, že mají Norové stále velkou zásobu lidí, které sport baví a mají tak při výběru do reprezentace vždycky po kom sáhnout. Podle mě bychom se mohli od Norska inspirovat, ale chápu, že je těžké jít proti systému, který je v českém sportu nastavený. Stačí, když vezmeme v úvahu skutečnost, že spousta trenérů dostává finanční ohodnocení na základě výsledků jejich svěřenců.
A jak předcházet tomu, aby se sportovci po konci kariéry nezhroutili, že se jim zbořil svět, a dokázali se znovu začlenit do toho běžného nesportovní světa?
To je otázka, kterou v posledních měsících sama řeším. I já musím přiznat, že se po tom, co jsem skončila, musím učit fungovat v prostředí, které je úplně jiné než to, na než jsem byla po většinu života zvyklá. Úplně chápu, že v takové situaci spousta lidí úplně ztratí směr a netuší, co má dělat. Nemusí mít například vůbec ponětí, jak dobře zacházet s financemi, protože je zvyklý na to, že se mu daří a dostává pravidelně velké sumy peněz. Spousta sportovců navíc nemusí mít za kariéru našetřené vůbec žádné úspory a nedovedou si najít jinou práci, protože se nikdy neživili ničím jiným než sportem. Sama naštěstí tento konkrétní problém neřeším, ale taky hledám něco, co by můj život naplňovalo stejně jako kdysi sport. Řeším to tak, že se dnes raduji z malých věcí. Třeba i z toho, že si každý den můžu zout boty a vlézt bosá na trávu. To je nejlepší pocit, který znám.
Ve své knize i některých rozhovorech jste přiznala, že vás ambice rodičů vedly k tomu, že jste vždycky chtěla být v něčem nejlepší, ale současně jste nad sebou silně pochybovala. Může člověk z tohoto bludného kruhu vykročit, nebo si musí hledat další a další činnosti, v nichž bude vynikat?
To záleží na osobnosti konkrétního člověka. Někdo si ty ambice vybije ve sportu a pak už nemá po zbytek života potřebu v ničem jiném vynikat, ale já taková asi nejsem. Když se do něčeho pustím, tak se to snažím dělat na 120 procent. Pokud už něčemu věnuji čas a energii, chci vidět výsledky. Přestože už nejsem takový fanatik jako dřív, neznám žádný polovičatý přístup, protože jsem k tomu od dětství vedená. Touhu vynikat jsem v sobě měla už odmala a myslela jsem si, že když vyhrávám, tak mě rodiče mají víc rádi. Pamatuji si moment, kdy jsem doběhla svůj první závod a viděla tu láskyplnou náruč mamky a taťky. Tehdy jsem si myslela, že jen v takových chvílích jsou na mě pyšní. Dnes už vím, že to mohla být moje mylná představa.
