Kotek: Svět nečeká, až se k něčemu vyjádřím. Moje profese mi chvíli připadala zbytná

Tomáš Maca Tomáš Maca
11. 4. 2021 7:07
Vojtěcha Kotka čekají hned dvě profesní výzvy. V představení Werich chce ukázat, že slavný herec nebyl jen pan král z pohádek. Ve filmu Betlémské světlo se zase potká se Zdeňkem Svěrákem, ke kterému vzhlížel, už když se jako malý toulal v zákulisí Divadla Járy Cimrmana. Pro Aktuálně.cz se rozpovídal také o tom, proč se zatím společensky neangažuje a proč si netroufá natočit výpověď o své generaci.
"Čím byla karanténa delší, tím víc jsem si všímal, jak jsou lidi nevybouření, jak v sobě spoustu věcí dusí. Došlo mi, jak důležité je rozptýlení, které jim přináší kultura," říká herec Vojtěch Kotek.
"Čím byla karanténa delší, tím víc jsem si všímal, jak jsou lidi nevybouření, jak v sobě spoustu věcí dusí. Došlo mi, jak důležité je rozptýlení, které jim přináší kultura," říká herec Vojtěch Kotek. | Foto: Honza Mudra

Ve starších rozhovorech jste zmiňoval, že byste se chtěl naučit kovařině a ševcovině, ale zatím jste o tom jen snil. Našel jste si během lockdownu na práci rukama konečně čas?

Vždycky jsem žil plánováním a s příchodem pandemie mi najednou všechny plány spadly, takže jsem se na nějakou dobu zavřel na chatě a nikam jsem nechodil. Na to, abych se naučil řemeslo, bych přece jenom potřeboval kontakt s někým, kdo už ho umí, takže z tohohle záměru zase sešlo. Na druhou stranu jsem ale udělal spoustu rukodělné práce na své chatě, která je celá ze dřeva, mám tam dřevěný stůl, židle, a tak jsem si všechno sám nanovo obrousil a natřel. V poslední době jsem se naštěstí mohl aspoň v omezené míře vrátit ke své herecké profesi. Manuální práci mám ale rád, člověk si při ní vždycky pročistí hlavu. Proto doufám, že na kovařinu snad ještě budu mít čas ke stáru, pokud teda unesu kladivo.

Přijde mi, že patříte k sortě herců, kteří před světem showbyznysu spíš utíkají. Nebyla pro vás tím pádem karanténa aspoň ze začátku docela příjemná?

Musím říct, že když byla loni na jaře čísla nakažených celkem nízká a nikdo z mého okolí ještě covid neprodělal, tak jsem si karanténu opravdu docela užíval. Byl jsem rád, že se můžu od reality hereckého světa na chvíli odtrhnout a dostat se k bazálním hodnotám. Líbilo se mi, že ven můžu jít jedině s rouškou, protože mě pak lidi na ulici tolik nepoznávali. Kvůli omezování sociálních kontaktů najednou nikoho ani nenapadlo, aby si se mnou dělal selfíčka.

Když ale loni na podzim situace s koronavirem začala být vážná a i mezi mými blízkými se objevovali lidi, kteří se nemocí nakazili, ustoupily tyhle moje lehkovážné radosti samozřejmě do pozadí. S tím, jak se během pandemie začalo mluvit o tom, které profese jsou podstatné a které méně, jsem si navíc chvíli říkal, že moje práce patří mezi ty zbytné. Nakonec jsem si ale uvědomil, proč to vlastně všechno děláme, a celá ta vynucená pauza od velkého hereckého světa mi naopak dala novou chuť se do něj vrátit.

Jak jste si na otázku, proč to vlastně všechno děláte, odpověděl?

Čím byla karanténa delší, tím víc jsem si všímal, jak jsou lidi nevybouření, jak upadají do deprese, protože se nemůžou vyřvat na koncertě nebo se s kamarády opít v hospodě. Viděl jsem, jak v sobě lidi spoustu věcí dusí, a došlo mi, jak důležité je rozptýlení, které jim kultura přináší. A nejen to. Kultura nám ukazuje, kdo jsme, může nám předávat nějaké společné vědomí a zkušenosti, což si teď uvědomuju při přípravě na představení Werich. Můj táta měl Osvobozené divadlo hodně rád. Pro mě naopak hry Voskovce a Wericha byly dlouho něčím vzdáleným, moc jsem je neznal a teprve teď zjišťuju, jak je jejich obsah nadčasový. Zároveň mě s tátou propojují, i když už mezi námi není.

Divadelní představení o životě Jana Wericha by si mělo odbýt premiéru 14. června na Letní scéně Muzea Kampa. Proč režisérka Adéla Stodolová Laštovková a scenáristka Daniela Sodomová do hlavní role obsadily právě vás?

Na to jsem se jich taky ptal a namítal jsem, že Werichovi ani nejsem podobný. Řekly mi, že přece jsem takový kulatý.

A vousy už taky máte.

Mám, ale Werich zamlada, kterého hraju, byl paradoxně většinou oholený. Velký vous si pěstoval až v pokročilejším věku. Autorky mě každopádně uklidňovaly, že se v představení nebudeme snažit Wericha nějak imitovat, nebo nedej bože karikovat. Jsme pořád na začátku, takže zůstává otázkou, co nám z té hry nakonec vyleze. Sám bych byl rád, kdyby se nám o Werichovi podařilo mluvit moderním divadelním jazykem a oslovit tak současnou generaci, která ho často může vnímat jen jako postavu z učebnic.

Jako vlídného pána, který pronáší duchaplné citáty, že? V předválečné době přitom s Voskovcem nestavěli jenom na laskavém humoru, dělali satirické hry, kterými se otevřeně vymezovali vůči nacismu, a Werich se pak o společenskou kritiku více či méně úspěšně pokoušel i v době totality.

Přesně tak. Věci, které Werich v mládí říkal a dělal, v sobě měly velkou drzost. Totalitní režim si ho pak jako úspěšného herce vzal a chtěl ho vložit do nějaké škatulky. Werich s tím do určité míry souhlasil, aby svou profesi mohl dělat dál, ale zároveň se nikdy nevzdal touhy po svobodě, tvůrčí i občanské. Jeho život ukazuje, jak se člověk, který chce svobodně tvořit, musí postavit k tomu, co mu dobové události přinášejí. Tohle téma podle mě zůstává aktuální i dnes, a mnoho z nás tak v příběhu Jana Wericha může najít odpověď na to, jak se máme ke společenskému dění stavět my sami.

To, jak se Werich pokoušel ve své tvorbě vždycky reflektovat soudobé problémy, je z mého pohledu odvážné. Sám třeba podobnou ambici zatím necítím, mám totiž dojem, že na rozdíl od Wericha nežiju v době, která by takovou angažovanost vyžadovala. Spíš si někdy říkám, jestli si někteří lidi, kteří se k veřejnému dění vyjadřují, ty nepřátele sami nehledají. Nemyslím si, že svět čeká, až se Vojta Kotek k něčemu vyjádří, a taky mi přijde, že spousta mých kolegů se angažuje dostatečně. Na osobnostech, jako byl Jan Werich, každopádně obdivuju, že měly kuráž problémy otevřeně pojmenovávat v době, kdy jsme byli opravdu v háji.

"Na osobnostech, jako byl Jan Werich, obdivuju, že měly kuráž se veřejně angažovat v době, kdy jsme byli opravdu v háji. Sám ale podobnou ambici zatím necítím."
"Na osobnostech, jako byl Jan Werich, obdivuju, že měly kuráž se veřejně angažovat v době, kdy jsme byli opravdu v háji. Sám ale podobnou ambici zatím necítím." | Foto: Honza Mudra

Zatímco dnes herci, kteří se vyjadřují ke společenskému dění, spoustě lidí pijí krev, na Jana Wericha v roli moudrého filozofa si postupem času veřejnost zvykla a nakonec ho za jeho glosy uznávala.

Werich tomu šel naproti. Tím, že celý život dělal převážně autorské věci, kterými se k veřejnému dění vyjadřovat chtěl, vytvořil si v očích společnosti gloriolu angažovaného umělce a tu pak musel chtě nechtě nést dál. Musel se znovu a znovu vyrovnávat s otázkou, jestli se svým myšlenkám náhodou nezpronevěřil, což je věc, kterou v našem představení budeme zkoumat. Právě proto bude hra dialogem mezi Werichem mladým a starým.

Mladý Werich má o světě drzé, nekompromisní představy a ptá se svého staršího já, jestli se skutečně zachovalo tak, jak si kdysi představoval. Tenhle přístup pro mě Wericha sympaticky polidšťuje. Táta ho měl na piedestalu, choval ho ve velké úctě, a já při přípravě na představení najednou objevuju i Werichovy chyby. Vůbec se neodvažuju Wericha jakkoli soudit, jen mi přijde zajímavé si uvědomit, že to byl člověk z masa a kostí.

Na Werichově příběhu je zajímavá i rozluka s hereckým partnerem Jiřím Voskovcem, který si namísto života v totalitě vybral emigraci a prorazil v Hollywoodu. V době protektorátu přitom do Ameriky odešli oba a zažili tam slušný úspěch. Zahráli si třeba v inscenaci Shakespearovy Bouře, a dokonce spolupracovali s oscarovým režisérem Orsonem Wellesem. Proč se podle vás Werich rozhodl zůstat v komunistickém Československu?

Myslím, že i když cesta Voskovce a Wericha po Spojených státech byla v Československu prezentovaná jako velký úspěch, ve skutečnosti to taková sláva nebyla. Přestože Werich Ameriku miloval, tak si podle mě dobře uvědomoval, že pro Američany nikdy nebude znamenat to, co znamenal pro lidi v Československu. Úspěch, který ho tam s Voskovcem potkal, pravděpodobně nebyl tak ohromující, aby mu vynahradil propojení s rodnou zemí, jejím jazykem a kulturou. Uznání od Orsona Wellese je sice hezké, ale kdybyste ho dali na váhu a srovnali s Werichovou vilou na Kampě, kde teď sedíme, tak dojdete k tomu, že to měl při rozhodování dost těžké. Za odvahu nakonec můžeme považovat jak to, že tady Werich zůstal, tak to, že Voskovec odešel.

Podobu i způsob vyjadřování Jana Wericha má většina diváků stále živě v paměti. Nesvazuje vám to jako herci trochu ruce?

Hrát Wericha je pochopitelně zodpovědnost, ze které jsem byl zpočátku trochu nesvůj. Až když se teď blíží premiéra, začínám se smiřovat s tím, že se k tomu budu muset nějak postavit. Uklidňuje mě, že jsme na to s Vaškem Koptou dva a já tak aspoň nebudu muset hrát Wericha jako starého moudrého pána. To by mi v mých 33 letech přišlo jako svatokrádež. I když mě teď vlastně něco podobného čeká v poslední sérii Marie Terezie, kde budu hrát Františka Štěpána, kterému je už 57, a budu tím pádem muset předstírat něco, co jsem si ještě neodžil.

Vašek Kopta sem do Werichovy vily chodil jako malý, jeho táta se totiž s Werichovými kamarádil. Když jsme se teď spolu bavili o tom, jak k roli přistoupit, došli jsme k závěru, že pro Wericha byl charakteristický životní nadhled, který mám v sobě taky a mohl bych ho té roli propůjčit. Werich se taky rád poslouchal, z čehož pramenila jeho typická dikce a intonace, kterou bych rád aspoň naznačil. Zároveň je ale potřeba zdůraznit, že představení Werich bude jenom obraz reality, ne realita sama. I Voskovec a Werich koneckonců říkali, že v divadle nesmí chybět nadsázka, že se divák nesmí bát, jestli herec nedostane při svém srdceryvném výkonu infarkt.

U filmového herectví se přitom snaha o opravdovost naopak cení.

No právě, ve filmu je civilnost a autenticita přínosem. Sám se mezi různými póly herectví snažím oscilovat a mám štěstí, že jsem si mohl sáhnout na všechno, i když nic z toho nedělám pořádně.

Když už jsme u filmu, Jan Svěrák momentálně začíná podle povídek svého otce natáčet Betlémské světlo, kde si zahrajete po boku Terezy Ramba. To byla, předpokládám, nabídka, kterou jste nemohl odmítnout.

Máte pravdu, že když si mě Honza Svěrák pozval na kamerové zkoušky, bylo to pro mě dost osobní. Táta se Zdeňkem Svěrákem roky působil v Divadle Járy Cimrmana, já tam už deset let hraju taky a v podstatě jsem na té scéně vyrostl. Pochopil jsem tam, že herectví je to, co chci v životě dělat. Když mě tím pádem Honza na roli nakonec vybral, věděl jsem, že by na mě byl táta pyšný, a musel jsem to vzít, i když už jsem předtím kývl na Wericha a Marii Terezii. Navíc v Betlémském světle budu hrát s Terezkou, kterou jsem Zdeňkovi kdysi v divadle představil jako svou přítelkyni. To, že se ve filmu zase všichni potkáme, pro mě hodně znamená.

Zdeněk Svěrák nedávno oslavil 85. narozeniny a já jsem ho coby dítě 90. let vnímal jako hodného strejdu z dětských písniček, které zpíval s Jaroslavem Uhlířem. Proto by mě zajímalo, jak si Zdeňka Svěráka z dětství pamatujete vy, když jste se s ním odmala vídal osobně.

Přestože jsem nebyl dítě, které cizí lidi oslovuje strejdo, Zdeněk Svěrák pro mě tím strejdou popravdě trochu byl. Můj táta jeho i Láďu Smoljaka nesmírně obdivoval, takže jsem měl Zdeňka v pomyslné hierarchii na ještě vyšším stupínku než otcovskou autoritu. Zároveň mi ale už jako malému připadal neuvěřitelně lidský. Členové Divadla Járy Cimrmana jezdili odnepaměti i s rodinami na zimní zájezdy do Janských Lázní. Přes den se chodilo na lyže, večer se někde v okolí hrálo, a protože se ty zájezdy pravidelně pořádaly začátkem roku a já mám 8. ledna narozeniny, vždycky jsem je tam slavil.

V dětství jsem byl takový třídní klaun, znal jsem spoustu vtipů a pamatuju si nespočet večerů, kdy jsme se se Zdeňkem štengrovali, kdo řekne lepší fór. Dneska už si skoro žádný nevybavím, ale Zdeněk je sází dál. Stal se pro mě osobností, která mě celý život formuje, a dodnes jsem tátovi vděčný, že jsem se k Cimrmanům takhle blízko dostal. Divadlo Járy Cimrmana je pro mě vzorem toho, jak dělat humor s obsahem, a přijde mi natolik jedinečné, že podle mě stojí a padá s lidmi, kteří ho založili. To zkrátka nemůže dělat nikdo jiný.

Vojtěch Kotek (33)

Vojtěch Kotek, herec a režisér
  • Vyrůstal v umělecky založené rodině. Jeho otec Václav Kotek hrál v Divadle Járy Cimrmana, které přirostlo k srdci i malému Vojtovi, a tak tam už deset let sám účinkuje ve hře Vražda v salónním coupé. Matka Alena je zase absolventkou produkce na DAMU a stará se Cimrmanům o management.
  • Sám si začal už v osmi letech přivydělávat dabingem, svůj hlas propůjčil třeba kouzelníkovi Harrymu Potterovi. Ve dvanácti získal první filmovou roli v dramatu Tuláci režiséra Víta Olmera a v patnácti se stal idolem teenagerek, když společně s Jiřím Mádlem zazářil v komedii Snowboarďáci.
  • Po maturitě na česko-španělském gymnáziu se hlásil na FAMU. Na vysněnou katedru režie ho ale tehdy nevzali, a tak stejný obor začal studovat na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Přestože školu nedodělal, natočil v sedmadvaceti letech svůj režisérský debut Padesátka.
  • V posledních letech ho diváci mohli vidět jako vévodu Františka I. Štěpána Lotrinského v televizní sérii Marie Terezie, submisivního manžela pana Zahrádku v komedii Vlastníci nebo zamilovaného učitele v pohádce O vánoční hvězdě. Brzy si zahraje v divadelním představení Werich a v novém filmu režiséra Jana Svěráka Betlémské světlo.

Když jste ve svých 12 letech, dávno před érou youtuberů, začal se spolužáky natáčet vlastní amatérské filmy, byli vaším zdrojem inspirace právě Cimrmani?

No jasně, s kamarády na základce jsme se scukli právě na základě Cimrmanů. Hráli jsme si na ně při scénkách na školních akademiích, jejich humor nás spojoval, a i když jsme se od něj s kluky postupem času trochu odklonili, brali jsme si od nich určitou bizarnost a snahu přimět diváka, aby rozklíčoval absurdní významy ve vyprávění.

Vaším úplně prvním filmem byla svérázná adaptace Psa baskervillského, do které jste obsadil svého trpasličího pudla.

Místo detektivky jsme s kluky natočili absolutní parodii a lidi nám pak říkali, že se začínáme podobat Monty Pythonům, které jsme v té době ještě vůbec neznali.

Tehdy jste si taky poprvé nanečisto zkusil úlohu režiséra, po které jste podle svých slov začal pokukovat už v době, kdy jste od Víta Olmera dostal první profesionální hereckou roli ve filmu Tuláci. Kam se po vašem šest let starém režisérském debutu Padesátka chcete autorsky vydat dál? Netroufáte si třeba na film, který by byl výpovědí o vaší generaci vyrůstající po sametové revoluci? 

Nechci nad tématy mladé generace lámat hůl. S generační výpovědí by chtěl jednou přijít snad každý režisér. Nemyslím si ale, že takový film člověk může natočit cíleně. Samotáři taky neměli ve scénáři podtitul generační výpověď, ta se z nich stala až postupem času. Nebyl to záměr, ale spíš náhoda. Zároveň mě jako režiséra mnohem víc láká svět fantazie. Náměty, které nabízejí možnost nějaké výtvarné stylizace, jako byl ostatně už ten náš Pes baskervillský, mi ještě pořád přijdou přitažlivější než příběhy z civilního prostředí, v němž se každodenně pohybujeme. Potom, co jsem si pozici režiséra jednou zkusil a pochopil, jaký průjem energie člověk při režírování zažije, si hodně rozmýšlím, co tím mým druhým filmem bude. Jednoho kandidáta teď mám, jenom zůstává otázkou, jestli se to v současnosti vůbec podaří zrealizovat, protože je to dobová, tím pádem i finančně náročná záležitost.

Takže ne generační, ale naopak historický film. To vypadá, že se vám zalíbilo natáčení Marie Terezie.

Když se kvůli filmu šijí kostýmy a výtvarníci vyrábí kulisy, je to pro mě ta opravdová filmařina se vším všudy. Právě tahle řemeslná stránka mě na filmu vždycky fascinovala. Na druhou stranu nevylučuju, že za dva roky řeknu, že už mě dobovky nezajímají a budu chtít vyprávět něco zásadního o své generaci. Přece jenom se filmařsky pořád vyvíjím.

Před rokem jste pro magazín Mladé fronty Dnes řekl, že jste sice vždycky tajně věřil, že vaše generace bude revoluční, ale teď si myslíte, že revoluci přinese až generace, která přijde po vás. Necítíte se být nositelem změny?

Přijde mi, že se teď doba neuvěřitelně zrychlila. Skutečnou kulturní revoluci přináší teprve rozmach internetu a sociálních sítí a ten naplno zasáhl až generaci, která přichází po nás. Já si oproti současným youtuberům připadám jako stará škola. Nedávno jsem se o tom bavil s hercem Štěpánem Kozubem, který na YouTube slaví úspěch se skupinou Tři tygři, a říkal mi, že než přišel současný boom internetové tvorby, myslel si, že se z Ostravy v životě nevyhrabe.

Dneska vám stačí telefon a můžete natočit video, které obletí svět. Nezáleží na tom, jestli máte k dispozici filmařskou techniku, důležité je přijít s nápadem. To podle mě pro filmové tvůrce i diváky znamená opravdovou revoluci a sám se na internetovou tvorbu rozhodně nedívám jako na něco méněcenného. Ukazuje se, že internet může být mnohem svobodnější platformou než televize a film, kde vás někdy svazuje dotační a mediální politika. Až mě tím pádem začne filmový a televizní průmysl štvát, stanu se youtuberem.

Mohlo by vás zajímat: Mám rád trapnost, vždycky se stydím. Hrát bez spodního prádla je svobodnější, říká Štěpán Kozub

Mám rád humor na hraně, rád uvádím lidi do trapných situací. Komedie je vnímána jako něco nadbytečného. Loňský rok byl bolavý, jsem závislý na smíchu. | Video: Martin Veselovský, DVTV
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Lille ukončilo letitou nadvládu PSG v Superpoháru

Fotbalisté Lille ukončili letitou nadvládu Paris St. Germain ve francouzském Superpoháru. V dnešním utkání hraném v Tel Avivu zvítězil mistrovský celek 1:0 brankou portugalského záložníka Xeky ze závěru prvního poločasu.

Paris St. Germain vyhrál předchozích osm ročníků Superpoháru včetně toho předchozího, který se kvůli pandemii koronaviru hrál až letos v lednu. Pařížané v minulé sezoně po třech letech nevyhráli ligu, ale uspěli alespoň v domácím poháru po vítězství 2:0 nad Monakem.

O Superpohár hráli svěřenci Mauricia Pochettina bez hvězdného Kyliana Mbappého. V posledních 20 minutách si odbyl soutěžní premiéru po příchodu z Liverpoolu kapitán nizozemské reprezentace Georginio Wijnaldum.

Francouzský fotbalový Superpohár v Tel Avivu:

Lille - Paris St. Germain 1:0 (1:0)

Branka: 45. Xeka.

Lille vyhrálo Superpohár poprvé v historii a ukončilo osm ročníků trvající nadvládu PSG.

před 2 hodinami

Nevládní organizace zachránily za poslední den ze Středozemního moře 500 migrantů

Lodě nevládních organizací v neděli poskytly pomoc a přijaly na palubu zhruba 500 migrantů, které vylovily ve střední části Středozemního moře, mezi Libyí, Tuniskem, Itálií a Maltou. Oznámila to francouzská organizace SOS Méditerranée. Její loď v sobotu zachránila dalších 200 osob a na palubě má v současnosti na 550 migrantů, uvedla agentura AFP.

Nejvýznamnější zásah byl v noci na neděli nedaleko libyjských břehů. "Záchranná akce v mezinárodních vodách byla velice nebezpečná, velké plavidlo postavené ze dřeva s více než 400 osobami na palubě začalo nabírat vodu," uvedla francouzská organizace. Záchranné akce se účastnily i lodě Sea Watch 3 a Nadir německých organizací Sea Watch a ResQship. Při dalším zásahu nedaleko Malty loď Ocean Viking přijala na palubu dalších 100 migrantů.

Za posledních 48 hodin lodě zachránily zhruba 700 migrantů, kterým poskytly základní pomoc.

Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z Afriky do Evropy připlulo letos dosud po Středozemním moři zhruba 45 000 lidí. To je výrazně více než za stejné období v loňském roce. Více než polovina tohoto počtu připadá na trasu z Libye a Tuniska do Itálie a na Maltu. S růstem pokusů dostat se do Evropské unie se ale zvyšuje i počet úmrtí na moři. Mezinárodní organizace pro migraci uvedla, že v první polovině letošního roku zemřelo ve Středozemním moři přes 1100 migrantů, což je také více než vloni.

Zdroj: ČTK
Další zprávy