Nepodepsala se karanténa na vašem duševním zdraví, když vás dohnala až k tomu, že jste během ní natočil internetový seriál se zubními kartáčky v hlavních rolích?
Naopak! Karanténa na mě měla blahodárné účinky. Byl jsem asi nejšťastnější člověk v karanténě a došlo to až tak daleko, že jsem spoustu z mých přátel a příbuzných asi štval, když jejich nálada v telefonu silně kontrastovala s tou mojí. Někdo zkrátka stísněné podmínky, ve kterých dochází do jiného stavu vědomí, nemá rád a není to nutně špatně. Mně to na druhou stranu celý život vyhovuje.
Dobře, ale proč zrovna zubní kartáčky?
Zaprvé proto, že připomínají lidi, mají hlavičku, tělo a dobře se s nimi manipuluje. Druhý důvod je ten, že kartáčky evokují intimitu. Když se člověk s někým rozejde, tak mu z bytu zmizí jeho kartáček. Dodnes si z jednoho svého rozchodu pamatuju, že jsem všechno nějak zvládal, předem jsem tušil, že rozchod přijde, ale pohled na mizející kartáček byl pro mě najednou bolestivý. Při psaní scénáře k seriálu Miluju tě, Pucinko jsem si na to vzpomněl. Ještě jsem uvažoval, že by hlavní postavy mohly být hokejky, kterých mám doma taky několik a taky připomínají lidi. Kartáčky to ale nakonec vyhrály, protože kolem sebe mají nějaký mikrosvět, zubní nitě, ústní vodu a tak dále.
Otázka, co bylo pro herce nejnáročnější, zní v tomhle případě nesmyslně. Co bylo tedy nejobtížnější při manipulaci s kartáčky?
Nejhůř se mi s nimi pohybovalo při scénách, které jsme točili na zemi. První dva dny jsme navíc neměli k dispozici monitor, takže jsem musel kartáčky držet před kamerou a zároveň se natáhnout, abych viděl do obrazu kamery, což bylo dost bolestivé. Pak jsem si naštěstí na kolena a lokty oblékl hokejové chrániče, abych aspoň neměl otlačené klouby. Náročná byla i scéna, kde jsou kartáčky na diskotéce. Já jsem držel hlavního hrdinu Kartího, další kolega pohyboval s dýdžejem, zvukařka kromě zvuku hlídala i světlo, kameraman se staral o kameru a pro ostatní kartáčky na diskotéce nám chyběl komparz. Tak jsem zavolal sousedce, aby nám přišla dělat ještě jedny ruce.
Přestože seriál o kartáčcích působí na první pohled lehce bizarně, vnesl jste do něj i společenský apel. Kartáček Pucinka svého partnera Kartího v závěrečné epizodě přesvědčuje, že je pandemie koronaviru boží znamení, které nám bylo sesláno, abychom si uvědomili, že se k planetě nechováme zrovna hezky. Věříte sám na taková znamení?
Není to vyloženě stanovisko autora, spíš stanovisko postavy. Chtěl jsem, aby Pucinka byla trochu chytroprd, který sice nemusí mít pravdu, ale je potřeba ocenit, že se ve věcech snaží najít nějaký smysl. Nemusíme nutně věřit, že Gretu Thunbergovou nám seslali z nebe, aby nás probrala. Sám si ale myslím, že za tím, co se nám děje, bývá vždycky něco víc.
Může tedy podle vás pandemie některé lidi dovést k uvědomění, že míra konzumu, na kterou jsme byli zvyklí, je už neudržitelná?
Nějakou dobu jsem měl pocit, že lidi, kteří se o stav životního prostředí zajímají, chovají se uvědoměle, třídí odpad a dělají další drobné kroky podobného druhu, jsou přesvědčení už dávno a nikdo nový k nim nepřibývá. Nevylučuju, že je ten zvoneček, který nám bije na poplach, v současné době tak hlasitý, že se k těm lidem, co stav planety neberou na lehkou váhu, někdo přece jenom přidá. Jistý si tím ale nejsem, ti všímavější pravděpodobně zůstanou v menšině.
Když jsme spolu mluvili minulý rok, tak jste nadšeně sdílel projevy už zmíněné aktivistky Grety Thunbergové. Ta se mezitím stala pro lidi, které klimatické změny nechávají chladnými, takovým fackovacím panákem. Chápete kritiku, kterou schytává, nebo k ní stále chováte sympatie?
Ze začátku jsem tu záplavu kritiky na její adresu moc nechápal, ale pak se podle mě Greta sama potopila svým, řekl bych, nešikovným hereckým projevem na klimatickém summitu v New Yorku, kde politikům vytkla, že jí vzali dětství. Obsahově mi její řeč nevadila, ale ta emocionalita mi přišla hraná a nevěřil jsem jí to. Právě tehdy se, myslím, stala terčem i pro lidi, kterým téma klimatických změn do té doby bylo jedno. Spousta odpůrců ji samozřejmě nemůže vystát proto, že je to ještě dítě. Osobně mi to, že přijde dítě, aby poukázalo na něco, o čem už měli dávno mluvit dospělí, dodnes připadá geniální. Někomu to ale stačí, aby odmítal poslouchat, co Greta říká.
Vidíme to koneckonců i v politice. Někteří lidi nechtějí přistoupit na některá fakta, protože by si museli připustit, že sami dlouho věřili něčemu, co byla ve skutečnosti hloupost. Něco podobného se možná dělo i po pádu komunismu. Lidi, kteří předlistopadovému režimu věřili, zůstali přesvědčení i potom, co se zhroutil, aby si nemuseli přiznat, že čtyřicet let věřili nějaké blbosti. Mohli mít pocit, že by tím jejich život ztratil smysl, což by ale přece nemusela být pravda, protože v rovině osobních vztahů třeba neselhali.
Myslíte tedy, že stejně jako se část starší generace Čechů nechtěla vzdát komunismu, teď část té mladší není ochotná opustit konzumní kapitalismus?
Možná, ale konzumerismus podle mě postupně mizí. Generace mého bráchy, kterému je dvaadvacet, je třeba z mojí zkušenosti mnohem méně materiálně zaměřená, než byla ta moje. V jejích řadách už někoho jen tak neoslníte vysokým platem, pro ně je důležitější, aby život skutečně prožívali a užívali si ho. Co na druhou stranu ani u mladších ročníků nemizí, je povrchnost, se kterou komunikují přes obrazovky mobilů. I to se ale podle mě u nich časem změní k lepšímu.
Jako herce vás letos diváci mohli vidět v Modeláři režiséra Petra Zelenky, což byl film, který do české kinematografie po delší době přinesl angažovanost a touhu promlouvat o současné společenské situaci. Je podle vás snaha o nějaké morální poselství ve filmu důležitá?
Myslím, že by se o to filmaři pokoušet měli. Pouhé zobrazování reality mi přijde trochu zbytečné a nevyžaduje z mého pohledu takové množství filmařského talentu. Umění filmu podle mě spočívá v tom, hledat ve věcech nějaký smysl. Čisté moralizovaní ale taky nefunguje. Film musí natolik bavit, aby současně mohl kázat, a pokud do něj chci vnést nějaký morální apel, nesmí mít divák pocit, že je příběh příliš modelový, že není autentický. Osobně mě nejvíc ovlivnily filmy jako Nekonečný příběh nebo Sám doma, které právě zároveň baví a kážou.
V současné době dokončujete scénář k vašemu třetímu celovečernímu filmu Vlny, který se má odehrávat v letech 1967 až 1968 v prostředí redakce mezinárodního života Československého rozhlasu. Co vás k tomuto námětu přivedlo?
Můj první popud o tom psát vycházel z toho, že jsem se v těch redaktorech viděl. Všichni mluvili několika cizími jazyky, zajímali se o zahraniční politiku, byli to typičtí weltmani, kteří milovali cestování. Cestovat se jim navzdory totalitě dařilo, protože byli vysílaní do cizích zemí, díky čemuž měli šanci vidět politické dění v širším kontextu a dobře chápali, když se jim politici v Československu snažili něco namluvit. Tohle objevování světa a dávání si věcí do kontextu vždycky bavilo a fascinovalo i mě.
Postupně jsem ale našel ještě jinou motivaci. To, že nás okupovala vojska Varšavské smlouvy, že vojáci obsadili i rozhlas a že rozhlas stejně ještě dlouho vysílal, většina Čechů ví. Když jsem se ale lidí ptal, jak je možné, že rozhlas vysílal, přestože okupanti budovu obsadili, tak už mi kolikrát odpovědět nedokázali. Nikdy se tím moc nezabývali, což mě přivedlo k myšlence, že jde o velmi důležitý příběh, který stojí za oponou toho, co dnes o historii víme. Začal jsem cítit, že v ruce držím unikátní materiál. Když jsem pak točil filmy Pojedeme k moři, Na střeše a stále mě to téma nepouštělo, řekl jsem si, že ten scénář zrealizovat chci, i když mě to bude stát hodně času, peněz a úsilí.
Když mluvíte o tom úsilí, přistupoval jste ke scénáři jako badatel a snažil jste se shromáždit co nejvíc podkladů, abyste měl o práci rozhlasu v polovině 60. let přesný obrázek?
Ano, samozřejmě jsem vycházel z mnoha knížek a s mnohými redaktory jsem se ještě osobně setkal. Poznal jsem Jana Petránka, Věru Šťovíčkovou, Luboše Dobrovského i Vladimíra Príkazského. Některé věci, co mi říkali, mi ale pak paradoxně opravovali historici nebo jiní pamětníci, kteří si scénář četli. Tím pádem jsem zjistil, že si každý dějiny interpretuje trochu jinak, a režisér tak nemůže v historické autentičnosti vyhovět všem, což je matoucí a trochu deprimující.
Vaše předchozí filmy stály na laskavém humoru svěrákovského střihu. V případě Vln ale, předpokládám, budete muset sáhnout po jiném žánru. Je to tak?
Bude to thriller a dramaturgickou strukturou to bude asi nejvíc připomínat americký film Argo. Lidi, kteří scénář už četli, mi říkali, že jim přijde, jako by ho dělal úplně jiný autor než moje předchozí filmy Pojedeme k moři a Na střeše.
Chcete si coby režisér osahat co nejvíc žánrů, podobně jako si různé žánry zkoušíte ve své herecké dráze?
Když se podíváte na filmografii Stevena Spielberga, vidíte tam obrovský žánrový rozptyl, od E.T. - Mimozemšťan přes Purpurovou barvu až po Schindlerův seznam. Kdyby se mi někdy povedlo něco podobného, tak budu rád, i když Spielberg je samozřejmě úplně jiná liga. V herectví si ale dovolím experimentovat přece jenom o něco víc a ve vlastní tvorbě nějaké limity mám. Jako režisér bych asi netočil čistou romantickou komedii ani teenagerovskou komedii a taky by se mi nejspíš nechtělo dělat horor.
Rozhodl jste se Vlny točit třeba i proto, abyste ukázal, že Češi nemají ve své historii jen lidi, kteří ohýbali hřbet, ale i mnoho méně známých hrdinů?
Určitě. Český národ měl pod vlivem historických okolností často nějaké limity, ale vždycky se mohl opřít o svou elitu. I když v průběhu dějin několikrát došlo k jejím odlivu, vždycky nám tu nakonec vyrostla elita nová. Hezky to vystihují slova jednoho zahraničního novináře, který roli rozhlasu v 60. letech popisoval. Říkal, že v každé historické situaci lze nalézt světlo, i když je nositelem toho světla jen hrstka lidí.
To mi přijde jako dobré vodítko, jak žít, i v dnešní době - najít si někoho, kdo ctí jasné morální zásady, a za tím jít. Je ale pravda, že za totality byl nepřítel jasný a dnes může nepřítel hrdinu snadněji zpochybnit. Navíc se pod vlivem měnící se politické a mediální situace může do role hrdiny pasovat kdekdo. Proto si myslím, že o naší době se budou točit filmy dost těžko. Dezinformační weby jsou vlastně takový upachtěný nefotogenický antagonista.
Jiří Mádl (33)
- Ještě jako student gymnázia zazářil po boku Vojtěcha Kotka v teenagerských komediích Snowboarďáci a Rafťáci.
- Po maturitě vystudoval obor sociální a masová komunikace a v New Yorku si prošel kurzem scenáristky, ale herectví se učil v praxi.
- Zahrál si v komediích Gympl, Vejška nebo Taková normální rodinka, ale i v dramatech Colette, Děti noci nebo Modelář či v pohádce Peklo s princeznou.
- Jako režisér a scenárista debutoval v roce 2014 snímkem Pojedeme k moři, za který dostal Cenu české filmové kritiky pro objev roku.
- Loni na něj navázal druhým autorským filmem Na střeše, za který byl v kategoriích nejlepší režie a nejlepší film nominovaný na Českého lva.
Měly elity v době kolem pražského jara skutečně ve společnosti větší důvěru, nebo byly podle toho, co jste si o tématu zjistil, zpochybňovány tak, jak se to děje dnes?
Trolling fungoval i tehdy, jenom k němu lidi neměli tolik prostředků jako dnes. Tehdy šlo maximálně někam zavolat nebo poslat anonymní dopis, což se redakci mezinárodního života stávalo. Dnešní doba je ale na zpochybňování elit postavená. Jsou nebezpečné, tak je potřeba jejich váhu podkopat, což je dnes jednodušší, protože všichni mají internet. Každý si dnes může založit web a vydávat se za novináře. Převážnou většinu uživatelů, kteří se do někoho pouští v on-line diskusích, kolikrát tvoří trollové. Sám mám v rodině seniory, kteří si přeposílají řetězové e-maily. Oni ale nejsou zlí, jsou to oběti.
V příspěvku, který teď visí na vašem facebookovém profilu, jste napsal: "Miloš Zeman: ‚Mě to nebaví! Přijde jedna debilní nemoc a ten národ se zase spojí!‘" Není to ale trochu smutné, když Čechy dokáže sjednotit až pocit ohrožení?
Je to strašně smutné. Asi k tomu sjednocení fakt potřebujeme válku, povodně nebo koronavirus. Zároveň je ale potřeba říct, že jsme rozdělovaní uměle. Politici vědí, že když lidi rozdělí, bude se jim líp vládnout, a tak často hledají nějakého nepřítele. Podívejte se na válku v Jugoslávii. Ta země byla v určité historické etapě úplný ráj, ale pak přišla nějaká paka, ukázala na nepřítele, řekla "tahle země je naše" a obyvatelé se tam začali vraždit. Češi k tomu, aby se takhle vzájemně ničili, taky nemají daleko.
Když už jsme jmenovali Miloše Zemana, ten si ve svém projevu k situaci okolo pandemie neodpustil šťouchnutí do umělců, kteří si teď podle něj jen stěžují, že kvůli karanténě nemají kšefty. Je to podle vás jenom pokus o umělé rozdělování, o kterém jsme se před chvílí bavili, nebo tenhle pohled na umělce jako na zhýčkané celebrity odráží mínění větší části společnosti?
Jedna krásná kamarádka mi vyprávěla, jak se bavila s paní v trafice, která jí říkala, že by se bez toho umění klidně obešla, že by jí to vůbec nevadilo. Hrálo jí tam rádio, na stole měla rozečtený Rytmus života, tak se jí kamarádka zeptala, jestli to rádio a časopis nechce, jestli se to všechno může zrušit. Třeba pak paní pochopila, že by jí toho bez kultury najednou moc nezbylo.
Vysvětlovat některým lidem, že čeští umělci rozhodně nejsou milionáři, mi ale přijde podobné, jako když diskutujete s někým, kdo je pevně přesvědčený, že Země je placatá. Mně samotnému přijde kultura jako skoro nejdůležitější věc hned po pitné vodě, když si uvědomíte, kolik hodnot a vzdělanosti se v ní během historie nastřádalo. Přesvědčovat někoho o důležitosti oboru, ve kterém se sami pohybujete, je ale hrozně těžké.
Podívejte se: Pomoc sousedům v projektu Zachraň bábu
