Jak prožíváte vánoční svátky jako kněz?
Vánoce jsou pro mě hlavně službou. V komunitě saleziánů Dona Boska na Jaboku (Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické, pozn. red.), kde teď sedíme, jsme čtyři kněží a jediné, co na Štědrý večer společně děláme, je, že si uvaříme večeři a sníme ji. Pak většinou sloužím mši v kostele Nejsvětější Trojice v Novém Městě a také dělám vězeňského kaplana v pražské Ruzyni, takže jsem tam v minulých letech na Boží hod od rána sloužil mše pro vězně. Odtud obvykle zamířím ještě k sestrám Matky Terezy, se kterými odpoledne chodím po brlozích bezdomovců. Dáváme lidem bez domova cukroví, přejeme jim hezké Vánoce a já k tomu hrávám na kytaru koledy.
Co si podle vás z příběhu o narození Ježíše Krista mohou lidé v současné době vzít?
S Bohem je to složité. Na jednu stranu vším, co o něm řekneme, většinou tajemství jeho existence jen pokazíme, ale zároveň o něm nemůžeme ani mlčet. Pro mě osobně je Bůh zdrojem všeho, co nás obklopuje, je to život, láska a milost, které se nám dávají zadarmo bez ohledu na to, jací jsme. S Bohem je to podobné jako se sluncem. Slunce nám dává teplo, světlo a energii, a kdyby najednou úplně zhaslo, všechno by tu pomřelo. Před sluncem ani před Bohem se nemůžeme nikam schovat.
Bible není přírodovědná kniha, mluví v mýtech a metaforách. Vtělení Boha do bezbranného dítěte je symbolikou nového života, příslibem radosti. Lidé se mohou o Vánocích podívat na své děti a vnímat je jako metaforu toho, kdo je Bůh a kým my jsme pro něj. Vánoční svátky jsou současně takovým lakmusovým papírkem mezilidských vztahů. Když se někdo cítí osamělý, tak o Vánocích je ještě osamělejší. Když máme mezi sebou nějaká pnutí, tak se o Vánocích ještě víc projeví. To je ale dobře, protože nám pak Vánoce nastaví zrcadlo a odhalí pravdu.
Nemrzí vás potom, že mnoho lidí v dnešní době Vánoce bere spíš jako svátek konzumu než svátek duchovní?
Lamentovat nad tím, že Vánoce ztratily duchovní obsah, mi přijde nesmyslné. Křesťanská víra totiž nestojí jen na těch několika dnech na konci roku, ta se buduje celý život. A pokud někdo neumí dát svým blízkým lásku najevo jinak, než že jim koupí drahý dárek, tak tomu svým způsobem rozumím.
Když o Velikonocích Česko prožívalo první vlnu koronaviru, někteří kněží mluvili o tom, že zavřené kostely i pandemie samotná mohou křesťany proměnit. Teď nás podobná situace čeká i v případě vánočních svátků. Myslíte, že to lidi přiměje nějak přehodnotit svůj přístup k životu?
To, co člověka může doopravdy změnit, je podle mě buď velká láska, anebo velké utrpení. Když něco významného ztratíte, když vám nějaká zkušenost rozbije život, uvrhne vás do zoufalství nebo pochyb a vy pak musíte začínat znova, můžete díky tomu objevit něco nového, dobrat se k nějakému novému poznání. Ztvárňuje to Ježíšův příběh, který nám ukazuje, že i za nejhlubším utrpením a temnotou je naděje nového života, nového světla. Pokud člověk takovou naději nemá, může být pro něj život v některých okamžicích nesnesitelný. Že by ale někoho mohlo změnit to, že nesmí do kostela a že se venku šíří covid? To si nemyslím.
Co říkáte na často proklamované tvrzení, že jsou Češi nejateističtější národ v Evropě?
Myslím, že je to klišé a že rozdělovat lidi na věřící a nevěřící je omyl. V Bibli se píše, že člověk je prach oživený Božím dechem. Díky tomu v sobě každý nějakou spiritualitu máme. Každý z nás ví, že existují věci, které nás přesahují, a i když někteří lidé říkají, že Bůh není, kolikrát zároveň připouští, že nad námi něco je. Člověk je od přírody duchovní bytost, jenom s tím každý jinak nakládá. Někteří z nás se považují za křesťany, jiní věří na různé energie, chodí k léčitelům, věštcům, kartářkám nebo mají svoje vlastní rituály. Ti, kteří se prohlašují za ateisty, obvykle vůbec nevědí, co to slovo znamená, a ve skutečnosti jsou spíše agnostiky, což se ale nevylučuje s tím, že v hloubi duše nějakou víru mají.
V knižním rozhovoru U Božího mlýna jste přesto mluvil o tom, že Česko ztratilo náboženskou identitu a panuje tady duchovní vyprázdněnost.
Euroatlantická civilizace stojí na myšlenkách, o kterých spousta lidí neví, že jsou křesťanské. Koncept lidské osoby a z něj plynoucích lidských práv, na kterém je založené naše pojetí demokracie a sociálního státu, například pochází právě z křesťanství a bez něj by možná neexistoval. My už ale kolikrát netušíme, jak se hodnoty naší civilizace zrodily, ztrácíme svoje kořeny. Praha i další česká historická města jsou plná kostelů, které lidé po staletí stavěli, protože vyjadřovaly jejich identitu. Pokud se v Česku domníváme, že ke křesťanství už nemáme žádný vztah, tak kostely zbořme a uvidíme, co z naší identity zůstane. Jsem přesvědčený, že ani největší ateista by nakonec kostel zbořit nedokázal.
Ztráta náboženské identity, kterou v současném Česku pozorujeme, má historické kořeny. V dobách Rakouska-Uherska jsme byli multinacionální společnost, žili jsme tady promíchaní s Němci, Maďary, Slováky nebo Rusíny a spojovala nás křesťanská víra, i když ji každý národ prožíval trochu jiným způsobem. Pak ale přišly dvě světové války, po nich ještě komunismus a v průběhu 20. století se z lidí křesťanství vymýtilo. Spirituální rozměr každého člověka se přesto v Česku zničit nepodařilo. Jenom jsou tu lidé odříznutí od svých křesťanských kořenů, a jak jim to duchovní zakotvení chybí, hledají ho jinde, o čemž svědčí náchylnost Čechů k už zmíněným alternativním způsobům spirituality.
Sám jste vyrůstal v době normalizace v prostředí dělnické rodiny a vaši rodiče nepatřili mezi praktikující křesťany. Co vás ke křesťanství přivedlo?
Rodiče mě nejdřív asi na tři roky přihlásili do náboženství, ale pak mi ho zakázali, aby z toho nebyly problémy. I když jsem najednou nesměl do kostela, pořád jsem se stýkal s kluky, kteří tam chodili, a navíc jsem v Petřvaldu, kde jsem vyrůstal, navštěvoval místního pana faráře. Křesťanství ve mně dál zrálo, a když mi bylo asi patnáct, tak jsem poprvé pocítil, že Bůh opravdu je. Hlásil jsem se tehdy na střední školu, modlil jsem se, abych udělal přijímačky, a právě během zkoušek jsem se s Bohem setkal. Myšlenky o něm se mi najednou zhmotnily do konkrétní reality. Nedá se to ale příliš popsat, člověk to musí sám zažít.
Do toho jsem u nás na vesnici páterovi Radimu Hložankovi, který rozmnožoval samizdat a byl za to i zavřený, pomáhal s kompletováním zakázaných knih. Spoustu z nich mi dával přečíst, a když jsem se pak v Ostravě začal setkávat s mladými saleziány, ještě víc mě to motivovalo k tomu, abych se zajímal o společenské dění. Poslouchal jsem Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky a nakonec jsem se stal tajným řeholníkem, členem křesťanského disentu.
Později jste už jako vysvěcený kněz v roce 1987 z Československa emigroval do Říma - a to vaši rodiče přitom o členství v křesťanském disentu ani o plánu odejít nevěděli. Jak se s tím smířili, když posléze všechno zjistili?
O životě mezi řeholníky ani o emigraci jsem rodičům říct nemohl, protože kdyby k nim StB nějaké stopy zavedly a oni skončili u výslechu, bylo pro ně i pro členy disentu lepší, když nic netušili. V případě tatínka jsem věděl, že když emigruju, tak se z toho utrápí, což se taky stalo. Když jsem v roce 1990 poprvé znovu přijel do Československa, bylo to na jeho pohřeb. Maminku komunisti tahali po výsleších a na pokoji ji nechali až v momentě, kdy nějaké estébačce, která na ni pořád dotírala, položila otázku, co by dělala ona sama, kdyby jí umřel syn.
Jak jste roky v emigraci prožíval vy sám?
Jako emigrant se musíte srovnat s pocitem, že už se nikdy nemůžete vrátit, což si dnes člověk, který jede na Západ jako turista, těžko dovede představit. O rodné zemi se vám i zdá, uvědomujete si, že jste tam nechali lidi, kteří vám byli nejblíž, a přitom víte, že tam nesmíte. Nebo máte takzvané emigrantské sny, kdy se vám zdá o tom, že jste zase doma, ale nemůžete se už dostat zpátky na Západ, takže se uprostřed noci budíte hrůzou. Tehdy navíc s domovem nešlo komunikovat. Poštu tajná policie kontrolovala, telefon, na který jsem stejně neměl peníze, mohla odposlouchávat a internet nebyl.
Díky vlastní zkušenosti s emigrací dnes dobře rozumím lidem, kteří žijí v uprchlických táborech někde v Jordánsku a toužili by se vrátit zpátky do Sýrie. Z toho zlomku imigrantů, který se pak dostane sem do Evropy, by podle mě většina, kdyby to šlo, mnohem radši žila zase v Sýrii než třeba v Německu. Blahobyt totiž není všechno. Pořád čelíte tomu, že jste v nové kultuře cizinci a kořeny, ve kterých jste vyrostli, nejde jen tak zahodit.
Když jste se po sametové revoluci vrátil domů, začal jste se na počátku nového tisíciletí pohybovat mezi lidmi z bývalého undergroundu. V knize U Božího mlýna jste přiznal, že jste v téhle komunitě poprvé v životě cítil, že někam zapadáte. Čím vám prostředí undergroundu bylo tak blízké?
Jako salezián a kněz jsem se vždycky potýkal s tím, že mě druzí nějak hodnotí. Někdy mi připadalo, jako bych sám sobě už ani nepatřil a byl jen vězněm jiných lidí, kteří do mě promítají svoje ideály. V undergroundu jsem se najednou ocitl mezi lidmi, se kterými jsem mohl být sám sebou a oni mě mezi tou paletou osobností brali jako trochu jiného partnera. Navíc jsem byl vždycky kulturní člověk a v tomhle prostředí jsem měl muziku a literaturu na dosah. Přestože je hudba kapel jako The Plastic People of the Universe zvláštní, vyvolává ve mně pocit, že právě to je ono. A třeba takové verše Ivana Martina Jirouse jsou pro mě nádhernou ukázkou katolické poezie. Přestože jsou si underground a katolická nauka pochopitelně hodně vzdálené, oba tyto póly zapadají do mého duchovního světa.
Navíc svou zálibu v rockové hudbě zjevně dokážete s křesťanstvím propojit. Na některých mších hrajete na kytaru a zpíváte písničky od U2 nebo Pink Floyd, taky občas vedete bohoslužby na hudebních festivalech.
Hudba je podle mě něco božského, je to forma, jak sdělit nějaké poselství, a můžeme v ní nacházet křesťanský obsah, a to i u kapel, které nejsou explicitně křesťanské. Proto nemám problém vzít písničku od kapely, která vůbec není křesťanská, a zasadit ji do křesťanského kontextu. Myslím, že se to mezi sebou nijak nepere.
Coby kněz s přezdívkou "pastor undergroundu", který evangelium propojuje se skladbami rockových kapel, máte velký potenciál k církvi přilákat lidi, kteří by o ni jinak nejevili zájem.
Já ale k církvi nechci nikoho lákat ani nechci nikoho obracet na víru. Jediné, co dělám, je, že s lidmi sdílím svůj život, svůj vnitřní svět. Pokud to s někým rezonuje a přijde za mnou s tím, že by se chtěl nechat pokřtít, je to v pořádku, stejně jako je v pořádku, když si naopak někdo řekne, že ten Heryán je úplný debil.
Taky patříte k několika málo kněžím, kteří se u nás vyjadřují k politice. Účastnil jste se demonstrací na podporu Ukrajiny a Tibetu nebo těch proti premiérovi Andreji Babišovi a prezidentovi Miloši Zemanovi. Vnímáte občanskou angažovanost jako jeden z úkolů dobrého křesťana?
Pokud si vezmeme k srdci slova Václava Havla, který říkal, že život je radostnou spoluúčastí na zázraku bytí, pak se přece situace, kdy někdo umenšuje práva Ukrajincům nebo Tibeťanům, týká i nás. Když se básnířka Natalja Gorbaněvská spolu s dalšími sedmi statečnými Rusy v roce 1968 rozhodla protestovat proti sovětské okupaci Československa, měla na transparentu heslo "Za našu i vašu svobodu". Pokud kdekoli na světě potlačují práva některých lidí, potlačují tím i naše práva.
V sociální nauce katolické církve, což je doktrína, která tlumočí evangelium v kontextu toho, jak v současnosti spravedlivě uspořádat společnost, se říká něco podobného. Jestliže křesťan vidí, že někde panuje nespravedlivý systém, který někomu upírá základní lidská práva, má povinnost se proti tomu postavit. Sám ale na demonstrace nechodím jen z nějaké křesťanské povinnosti, účastním se jich proto, že chci jako občan dát najevo svůj názor na společnost, ve které žiju.
Čím si vysvětlujete, že se v Česku 30 let po sametové revoluci těší popularitě politici, pro které ochrana lidských práv není prioritou?
Úspěch politiků, které bych já osobně nikdy nevolil, což jsou Babiš, Zeman, SPD a komunisti, podle mě vychází jednak z toho, že jsou schopní lidem leccos nalhat a naslibovat, jednak z toho, že u nás existuje výseč populace, která stále hledá někoho, kdo se o ni postará. Těžko to těm lidem zazlívat, protože jsou na to mnohdy zvyklí z dob komunismu. Hledají pocity jistoty a bezpečí, což jsou potřeby, se kterými politici dovedou snadno manipulovat. Takoví lidé netouží po svobodě. Stačí jim, že se mohou jednou za rok podívat k moři, že budou mít dostatečně vysoký důchod nebo že sem nepřijdou muslimové.
Ladislav Heryán (60)
- Římskokatolický kněz přezdívaný "pastor undergroundu" vyrůstal v Petřvaldu. Absolvoval Střední průmyslovou školu stavební v Ostravě a stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně.
- Teologickému studiu se začal tajně věnovat v 17 letech a roku 1981 se navzdory proticírkevní politice totalitního Československa stal členem řádu Salesiánů Dona Boska. V roce 1987 ze země přes Rakousko emigroval do Itálie.
- Na Papežském biblickém institutu v Římě vystudoval biblistiku a když se po sametové revoluci vrátil do své domoviny, učil na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
- Na přelomu milénia se přesunul do Prahy, kde nejdřív působil jako ředitel salesiánské komunity v Kobylisích. Dnes slouží mše v kostele Nejsvětější Trojice v Trojické ulici a přednáší na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické Jabok.
- Je také autorem populárních esejistických knih Exotem na této zemi, Stopařem na této zemi a Sami na této zemi? - O Boží přítomnosti mezi námi, ve kterých se snaží biblické učení přiblížit na příbězích lidí, s nimiž se setkává.
Často říkáte, že věřícího člověka by neměl svazovat strach. Znamená to, že by podle vás křesťané měli být vždy otevření ke světu kolem sebe, třeba i k těm uprchlíkům, které jste zmínil?
Když učím budoucí sociální pedagogy, vedu mimo jiné kurz, který se jmenuje Ježíšova blahoslavenství jako inspirace pro pomáhající profese. Své hodiny pojímám trochu jako multimediální show, takže studentům vedle přednášení a diskutování pouštím některé videoklipy. Slovo plakat se v Bibli vždycky objevuje v souvislosti se smrtí a s hříchem. Člověk truchlí, pokud má nějaký vztah k tomu, kdo mu zemřel, nebo k tomu, kdo mu ublížil. Z toho vyplývá, že čím jsou lidé otevřenější, tím jsou zranitelnější. Pokud si kolem sebe naopak vytvoříme krustu a všechny pošleme do háje, nebudeme tak zranitelní. No a Ježíš říká, že blahoslavení budou ti, kteří jsou zranění kvůli své otevřenosti.
Když se studentům snažím tohle blahoslavenství přiblížit, pouštím jim klip z koncertu U2 v Paříži z roku 2015. V listopadu tam v klubu Bataclan a na dalších místech teroristi zabili 130 lidí. U2 měli v Paříži naplánovaný koncert pár dnů potom, ale nakonec byl kvůli státnímu smutku odložený a uskutečnil se až v prosinci. Když nakonec U2 přece jenom vystoupili, zahráli mimo jiné písničku City Of Blinding Lights, kterou se k těm útokům vyjádřili. Na úvod zazněla známá řeč Stephena Hawkinga o tom, že naším domovem je celá planeta, že musíme být globální občané a společně budovat budoucnost tak, abychom mířili tam, kam skutečně chceme.
Na projekční obrazovce se promítaly záběry na Zemi z vesmíru a pak se objevil nápis "refugees welcome". (uprchlíci, vítejte, pozn. red.) Jakmile písnička skončila, začal Bono zpívat ještě šanson Ne me quitte pas. (Neopouštěj mě, pozn. red.) Na obrazovce se objevil hipísácký znak symbolizující mír a lásku, uprostřed něj byla Eiffelovka s francouzskou vlajkou a okolo něj jména všech zemřelých obětí. Na obecenstvu bylo vidět, jak lidé tohle sdělení přijímají, jak říkají: "Ano, chceme žít v otevřené společnosti, i když nás to činí zranitelnými."
V Česku by si U2 něco takového nemohli dovolit. Byl bych ale rád, kdybychom se před světem neuzavírali. Přál bych si, abychom si i u nás řekli, že nejsme jen nějaká zaprděná Česká republika, ale že jsme součástí společenství národů obývajících tuhle planetu a budeme se spolu snažit domluvit, i když to bude pochopitelně bolestivý proces.
Co potom říkáte na některé politiky i církevní představitele, kteří se ve jménu uzavírání před světem okolo nás ohánějí slovním spojením křesťanské hodnoty?
Myslím, že tito lidé nevědí, o čem mluví, že vůbec netuší, co jsou to křesťanské hodnoty.
