O prvního psa si řekla už jako dvouletá, když se jí na mikulášské besídce ptali, co by si přála od Ježíška. "Prý jsem ani nezaváhala a hned vyklopila, že bych chtěla 'pejška'," směje se mistryně Evropy, když za volantem při cestě z Finska, kde se šampionát konal, vzpomíná na své začátky se psy. Souprava, kterou řídí, se skládá z obytné dodávky a vozíku a měří skoro 13 metrů. Na palubě veze celkem 16 psů.
Prvního parťáka se nicméně dočkala až ve 12 letech, kdy jí rodiče pořídili chodského psa. Sportovní kariéru tak nezačínala rovnou u jízdy se psím spřežením, ale u dogfrisbee, kdy pes chytá speciální létající talíře. "Ten sport v Česku tehdy teprve začínal, takže jsme s kamarádkou hltaly videa z YouTube a snažily se napodobit, jak se to dělá ve světě," vzpomíná pejskařka s tím, že k mushingu se dostala až ve chvíli, kdy si její ovčák přivodil zranění, které mu znemožnilo věnovat se dogfrisbee. "Nemohl už bohužel skákat, a tak jsme hledali způsob, jak jinak vybít energii," vypráví a dodává, že volba nakonec padla na psí zápřah.
Tohle spřežení jen tak něco nezastaví
"Hodně lidí si i dnes myslí, že jízda se psím spřežením nutně znamená smečku cupitajících psů husky někde na sněhu za polárním kruhem," vysvětluje musherka s tím, že to už ale dávno neplatí. "My jezdíme se psy, kteří sice neuběhnou stovky kilometrů na jeden zátah, ale co se rychlosti týče, tak nemají konkurenci. Je to podobné, jako když u lidí srovnáte ultramaratonské běžce a sprintery. Taky poběží zcela odlišně," doplňuje majitelka pěti eurohoundů, speciálních saňových kříženců.
"Jsou to vlastně vořeši, účeloví kříženci ohařů, chrtů a různých severských plemen," popisuje Schönová psy, s nimiž se jí podařilo před několika dny vyhrát mistrovství Evropy v kategorii spřežení šesti psů. Trať dlouhou 6,8 kilometru prolétla se svým týmem průměrnou rychlostí přes 35 kilometrů v hodině.
Na otázku, jestli se v takové rychlosti nebojí, odpovídá, že paradoxně jen do chvíle, než se celé spřežení rozběhne. "Pořád to beru s respektem, ale jakmile si za psy stoupnu a vyrazíme, strach je ten tam a já si to užívám," míní závodnice i přesto, že za svou závodní kariéru utrpěla už tolik různých úrazů a zranění, že se jí radši rozhodla vypovědět smlouvu i její tehdejší zdravotní pojišťovna. "Prostě mi napsali, že už mě nechtějí," směje se olomoucká rodačka, která aktuálně žije s partnerem a smečkou sedmnácti psů v malé vesnici nedaleko Brna.
"Potkali jsme se na závodech a vlastně právě od něj jsem dostala svého prvního eurohounda," vzpomíná musherka. Dnes mají psy každý své a trénují je odděleně. "Pro letošní mistrovství mi ale partner půjčil dvě ze svých fen, abych to spřežení vůbec poskládala," krčí rameny Schönová. Skutečnost, že se celý pokus sestavit šestispřeží a odjet s ním první velký závod zvrtne rovnou ve zlatou medaili, ale podle ní nečekal ani jeden z nich.
Bolest, kterou nevyléčí ani všechno zlato světa
"Vyrazili jsme do Finska s předsevzetím, že by bylo hezké závod v pořádku a bez chyb dokončit," popisuje čerstvá medailistka. Před necelými dvěma lety přitom stála i spolu se svým partnerem před nelehkým rozhodnutím s celým sportem nadobro skoncovat. "Při cestě na zimní mistrovství světa nám ve vozíku na trajektu uhynulo osm psů," zvážní najednou řidička.
Skleněný pohled, kterým se v tu chvíli zadívá kamsi do dáli před sebe, napovídá, že ani obrovská radost ze sportovních úspěchů některé věci úplně vyléčit nedokáže. "Nevíme, co se tehdy přesně stalo, všude kolem stála nákladní auta. Mohly to být splodiny nebo horký vzduch, který šel přímo ke psům. Partner chtěl tehdy se závodění nadobro skončit, přišel o všechny své psí kluky," uzavírá tónem, který nepřipouští další otázky.
"Cestu ale přežily dvě naše feny, které jsme shodou okolností těsně předtím nechali nakrýt," pokračuje musherka po chvíli ticha. Když se později dozvěděli, že jsou obě březí, rozhodli se v závodění pokračovat. "A vlastně hned tři štěňata, která se tehdy narodila, mě letos dotáhla k titulu mistra Evropy," dodává po další odmlce žena, která radost z nečekaného úspěchu nepopírá, zároveň však zůstává nohama na zemi. "Ono se toho ale nakonec zas tak moc nezmění, i když si domů vezete tu zlatou medaili. Psí lejna musíte nakonec sbírat dál, a je úplně jedno, že jste třeba mistr světa," uzavírá Lucie Schönová.
