,,Kdybych se narodila jako muž, asi bych to měla lehčí,“ říká vědkyně Lucie Ráčková

Proč není Mezinárodní den mužů ve vědě?

Není? Asi by si ho muži také zasloužili. Důvod, proč je Mezinárodní den žen ve vědě, je ale asi ten, že se takovou iniciativou snaží přitáhnout pozornost k této problematice. To, že ženy ve vědě vůbec jsou, ještě neznamená, že dosahují stejného kariérního postupu nebo v takové míře jako muži a že je jejich pozice rovnocenná.

Ráda bych se od vás právě dověděla, jaké to je být žena ve vědě?

Pokud bychom se bavily o nějakém typu diskriminace, že by mi muži dávali najevo, že na něco nemám jen proto, že jsem žena, tak s tím jsem se v akademickém prostředí nesetkala. Občas se ale objeví takové nemístné vtípky, třeba když muž přednáší společně se ženou a poznamená, že on do prezentace vnesl myšlenky a ona připravila hezké obrázky, přestože jejich myšlenkový přínos byl rovnocenný. Nemusí to nutně myslet špatně, ale nepřímo tím shazuje její roli a intelekt.

Co vy osobně považujete v akademickém prostředí za nejtěžší?

Kdybych se narodila jako muž, asi bych to měla lehčí. Abyste se stala úspěšnou vědkyní, měla byste odjet aspoň na dva roky na postdoktorandské studium do zahraničí. To je vám zhruba osmadvacet let a získat místo není úplně jednoduché. Když to nevyjde jeden rok, zkoušíte to další a další… a takhle je vám třicet, jednatřicet… Je to doba, kdy musíte nastartovat svou kariéru, zároveň ale přemýšlíte, že jestli chcete mít děti, asi byste taky měla založit rodinu. U matek do pětatřiceti let je nižší riziko rozvoje vývojových vad dětí a vyšší šance početí. Když ji ale založíte, jak to dáte s postdocem dohromady? S dítětem, v zahraničí, abyste se uživila? Bez přátel, bez rodiny, kteří vám můžou s péčí pomoci? A co váš partner? Je v pozici, že může doma nechat práci a odjet s vámi? Jako žena navíc procházíte fyziologickými změnami, můžete mít poporodní depresi…

Zůstat v systému

Víte, jak to udělaly ženy, kterým se podařilo skloubit kariéru s rodinou a které dosáhly ve vědě úspěchů?

Často slyším, že ,,když se chce, tak to jde“. Nemyslím si ale, že je to jen o tom, jestli vědu dělat chcete, nebo ne. Anebo jak jste dobrá. Ženy, kterým se to povedlo, mají třeba vybudovanou podpůrnou síť blízkých osob, které jim pomáhají s péčí o dítě, nebo manžela, který je podpoří, aby se vědě dál věnovaly. Pak samozřejmě potřebujete podporu v zaměstnání, abyste mohla pokračovat ve výzkumné práci a projektech a nemusela je úplně přerušit anebo abyste mohla zase rychle naskočit zpátky. Abyste zkrátka zůstala v systému. Jsou třeba ženy, pro které je věda na prvním místě a necítí potřebu být u každého okamžiku dítěte a nechávají ho často v péči někoho jiného. A potřebujete i jistou dávku štěstí. Být ve správný čas na správném místě, aby posuzovatel, kterému se vaše žádost dostane do ruky, měl dobrou náladu, byl dobře vyspaný… Je tam zkrátka tolik věcí, které se musejí sejít dohromady, aby to vyšlo!

Co by se mělo změnit, aby situace byla pro ženy přívětivější?

Nejsem si jistá, jestli existují nějaké změny, které by v tomto reálně pomohly a zároveň nepřekopaly celý systém postdoktorandského působení a oceňování granty. Pokud jde o získání zkušeností s výzkumem v zahraničí nebo v jiných laboratořích, pomohlo by, kdyby se daly realizovat v dřívějších fázích studia. Když jsem byla například během doktorátu ve Francii na povinné půlroční výzkumné stáži, tato pozice byla vypsaná pro magisterské studenty, protože oni stáž realizují už během magistra. Nebo aby bylo možné požádat o grant už za studií. Na spoustu věcí potřebujete nejdřív doktorát, pak teprve zažádáte, jenže vyhodnocování trvá několik měsíců a vy se ocitnete ve vakuu, kdy nemůžete dělat nic, protože čekáte, jestli na práci dostanete finance. Tímto způsobem se celý proces hrozně protahuje přesně v době, kdy byste měla být nejaktivnější. Pak samozřejmě potřebujete funkční systém jeslí a školek, to ale nemůžu příliš hodnotit, protože děti zatím nemám, anebo dostatečné financování, abyste i s rodinou mohla vyjet do zahraničí a dokázala se tam uživit.

Řekla byste, že to mají vědkyně v zahraničí snazší?

Myslím, že ne. Celosvětově je podle mě svět vědy nastavený spíše pro muže nebo osoby bez rodinných závazků.

Je tedy pro vědkyně největší překážkou v kariéře mateřství?

Nemyslím, že by byla největší. Když se bavím se spolužáky nebo s lidmi, kteří se ve vědě pohybují, shodujeme se, že věda není taková, jakou jsme si ji představovali. Mysleli jsme si, že si vybereme nějaké téma, které nám bude dávat smysl a bude stát za to věnovat mu čas a úsilí. Že budeme v pracovním kolektivu, kde budeme diskutovat a vyměňovat si nápady. V realitě ale narážíme na to, že je to hodně o politice, co komu zrovna hraje do karet, jste pod velkým tlakem na výkon a úspěch a setkáváte se s neustálým odmítáním, když vám třeba nevyjde žádost o grant, podáváte článek z časopisu do časopisu nebo vám nevyjde experiment. Jenže tomu všemu předcházejí stovky hodin práce, která přijde vniveč. Dost lidí je z těchto bojů a proher unavených a z vědy odcházejí.

Když na školách mluvíte se studenty, snažíte se je motivovat, aby do vědy šli?

Z mé zkušenosti se v každé třídě najde jen pár studentů, kteří by do vědy chtěli jít, a ty ostatní se nesnažím přesvědčovat. Mazat jim med kolem pusy a malovat vzdušné zámky o tom, jak budou chodit do laboratoře, budou mít z výzkumů skvělé výsledky, o kterých pak napíšou článek, požádají o grant, který samozřejmě vyjde, a budou úspěšní, je to nejhorší, co bych jim mohla udělat. Přijde pak akorát deziluze. Říkám jim narovinu, že je to tvrdé prostředí, kde člověk potřebuje ostré lokty. Zároveň jim ale ukazuji, že není jen akademické, ale i soukromé prostředí. Někteří akademici se na něj mohou dívat skrz prsty. Když si ale vyberete firmu a projekt, s nímž souzníte, můžete se často věnovat tomu, co vás opravdu zajímá, snáze se vám ladí práce s osobním životem, získáte lepší finanční ohodnocení a cítíte i větší uspokojení z práce. Já osobně mám dobré zkušenosti. Neříkám ale studentům ,,jděte do korporátu!“ Jen jim ukazuji, že je více možností, a aby se o ně zajímali.

Chytré tričko měří stres

Vy však za sebou máte už několik úspěchů. Jak se vám to povedlo?

Víte, ono je veřejně vidět jen to, co se povedlo. V poslední době mám ale pocit, že místo vědy samotné jen vyplňuji žádosti o granty. Během doktorského studia jsem měla štěstí, že jsem se dostala na pracoviště paní profesorky Julie Vašků Dobrovolné, která mi umožnila zabývat se výzkumem trajektorie stresu v izolačních experimentech a vyjet na expedici do Antarktidy. Ve spolupráci s ní jsem testovala přístroj na měření stresu v podobě chytrého trička a po našem návratu se naskytla možnost otestovat ho i v simulovaném vesmírném prostředí. Tak jsem se dostala na cvičnou vesmírnou misi na Islandu a pak jsem hledala další cesty, jak získávat zkušenosti a znalosti v oboru a postupně se to nabalovalo. Snažila jsem se zkrátka účastnit se nejrůznějších projektů už během studia.

Když se bavíme o otázce genderu a vaší misi v Antarktidě, liší se, jak stres v extrémních podmínkách zvládají muži a jak ženy?

Z šestnáctičlenného týmu jsme byly čtyři ženy a z toho nelze dělat jednoznačné závěry o rozdílech mezi muži a ženami. Výzkumy ale určité genderové rozdíly ve vyrovnávání se se stresem ukazují. Ženy častěji volí strategii sdílení nebo emocionální podpory, muži jsou pragmatičtější. Nedá se ale říct, že by to platilo absolutně, a už vůbec ne v kontextu expedicí, kde mohou mít účastníci specifické osobnostní rysy oproti běžné populaci. Obecně se ale v expedičním výzkumu ukazuje, že lidé, kteří bývají přívětivě naladění, jsou ohleduplní k druhým a mají tendenci spolupracovat a pomáhat, se se stresem v extrémních podmínkách vyrovnávají lépe než lidé, kteří kopou jen sami za sebe. Nám všem na misi hladina fyziologického stresu klesla.

To je zajímavé. Dalo by se říct, že v každodenním životě v civilizaci jsme víc ve stresu než v extrémních podmínkách v Antarktidě?

My jsme žili ve vyhřáté stanici, měli jsme co jíst a nějaký stres jsme sice zažívali, nebyli jsme ale v ohrožení života. Jinak je to ale relevantní otázka, jak moc nás zatěžuje prostředí, ve kterém žijeme? Bude se to lišit skupina od skupiny. Záleží, jestli máte nějakou finanční stabilitu, máte kde bydlet, máte kolem sebe okruh přátel anebo rodinu, nacházíte se mimo válečnou zónu. Každý čelíme různým tlakům a jsou lidé, kteří si i v současném turbulentním světě dokážou vytvořit svou oázu klidu a bezpečí – omezují třeba příjem zpráv nebo výskyt na sociálních sítích, žijí na klidném místě mimo hluk a různé stimuly.

Jak si vysvětlujete, že jste všichni byli klidnější?

Byli jsme tam bez internetu a celkově to bylo takové víc v pohodě. Mě třeba trošku stresovala moje studie, záleželo mi na tom, abych nasbírala potřebná data. Jinak ale bylo příjemné být tam pospolu, mít cíle, na které jsme se mohli soustředit. Když bylo hezky, šli jsme ven, když ne, pracovali jsme vevnitř. Nemuseli jsme stát v autě v koloně, tlačit se s lidmi v supermarketu a řešit všechno to, co běžně v životě řešíme.

Co děláte vy osobně, aby vám bylo dobře?

Mám psa, takže hned ráno jdeme na procházku a snažím se vystavit se slunečnímu světlu, což pomáhá dobře nastavit organismus. Také cvičím, kardio i posilování, a když se chci uvolnit, tak se protahuji nebo dělám yoga nidru, což je taková tělesná meditace, pouštím si afirmace. Prostě ale dělám věci, které mám ráda. Dám si oblíbené jídlo, koupím si něco hezkého nebo zajdu do sauny.