


Anton Schimak v 19. století děsil celou Moravu. Při vraždění a loupení si nebral servítky a u soudu ničeho nelitoval. Byl to člověk natolik zkažený, že se na jeho popravu prodávaly vstupenky.

Řádění Antona Schimaka sice trvalo jen něco přes měsíc, přesto ale stihl zabít šest lidí a další zranit nebo oloupit. Když byl konečně dopaden, ulevilo se celé Moravě. Za své činy propadl nakonec hrdlem a z jeho exekuce se stala veřejná zábava. Na popravu se totiž prodávaly lísky, o které byl enormní zájem.
Jak se ale z nedoučeného soukeníka vůbec stal lupič a vrah? Jeho životopis napovídá, že pro šibenici rostl už od dětství.

Řádění Antona Schimaka sice trvalo jen něco přes měsíc, přesto ale stihl zabít šest lidí a další zranit nebo oloupit. Když byl konečně dopaden, ulevilo se celé Moravě. Za své činy propadl nakonec hrdlem a z jeho exekuce se stala veřejná zábava. Na popravu se totiž prodávaly lísky, o které byl enormní zájem.
Jak se ale z nedoučeného soukeníka vůbec stal lupič a vrah? Jeho životopis napovídá, že pro šibenici rostl už od dětství.
S Antonem to šlo od deseti k pěti už od malička. Už na základní škole měl ty nejhorší známky z mravů a jeho chování se ještě zhoršilo poté, co v raném věku přišel o oba rodiče. Po ukončení povinné školní docházky se chtěl v Odrách vyučit soukeníkem, nikdy ale učení nedokončil.
Místo toho se stále více dostával do křížku se zákonem. V 15 letech dokonce pobyl pár dní ve vězení kvůli krádeži ovoce. Jeho prohřešky nebraly konce, až nakonec skončil ve věznici na Mírově, kde si odpykával šestiletý trest za hospodskou rvačku. Tehdy mu bylo 20 let.

Rozhodně se nedá říci, že by se Anton Schimak za mřížemi napravil, ba právě naopak. Ve společnosti těch nejhorších mizerů Moravy se rozhodl, že bude v trestné činnosti pokračovat i po propuštění. Od spoluvězňů dostal řadu tipů na movité občany z celé Moravy, které si vytipoval jako potenciální oběti loupežných přepadení.
Ve výkonu trestu se mu dokonce podařilo naspořit si 25 zlatých. Jakmile opustil brány mírovské věznice, zakoupil si za ně v Opavě dva revolvery.

První obětí se měl stát slezskoostravský farář Jan Bitta, o kterém se Schimak domníval, že má na faře velkou hotovost. Dne 13. května se proto vypravil do jeho bytu, kde na něj několikrát vystřelil. Hluk ale zaslechla farská kuchařka a začala křičet, takže se lupič nakonec musel dát na útěk, aniž by cokoliv ukradl. Popadl své boty, které si před činem vyzul, aby na místě nezanechal stopy, a vzal nohy na ramena.
Faráře sice jedna kulka zasáhla do břicha, ale nakonec se zotavil a později proti Schimakovi svědčil u soudu.

Jen o několik dní později zaútočil Schimak v lese, který se nachází v dnešní části Ostravy Hulváky, na další osoby, které pro peníze zastřelil. Šlo o manžele Magerovy z Polanky, po kterých zůstal nezaopatřený čtrnáctiletý syn. Jeho čin byl o to hrůznější, že žena byla v době své smrti těhotná. Spolu s párem zastřelil mladý lupič také jistého muže z Vřesiny, otce sedmi dětí. Všechna těla následně ukryl do příkopu, kde je později nalezli dělníci, kteří nedaleko odpočívali po namáhavé práci.
Anton Schimak si na trojici počkal proto, že věděl, že právě měla po výplatě. U Magerových ostatně našel 75 zlatých. Ještě předtím, než se ale vydal vraždit do lesa, zastřelil také podomka Josefa Karnovského. K jeho zklamání u sebe ale muž měl jen několik málo krejcarů.

Následně si Anton Schimak vytipoval sedmdesátiletého statkáře Františka Valcla z Oder, protože se doslechl, že by doma měl mít kolem 200 zlatých. Vetřel se proto do jeho domu pod záminkou, že si chce koupit trochu mléka. Když muž otevřel šuplík, ve kterém si schovával peníze, aby mu mohl vrátit drobné. Schimak na nic nečekal a střelil ho do hlavy. Netušil ale, že se doma nachází také Valclova sestra, která po výstřelu začala křičet. Proto se nakonec ani nedostal k tomu, aby odcizil peníze, a místo toho se znovu spasil útěkem.

Čím více loupeží měl Anton Schimak za sebou, tím více odvahy získával. Proto se rozhodl přepadnout povoz, ve kterém správce mírovské věznice převážel peníze, určené na provoz nápravného zařízení. Ve voze s ním cestovala také jeho manželka, pětiletá dcera a žena ředitele věznice.
Při přepadení přišel správce ke zranění, pytel se šesti tisíci zlatými se ale Schimakovi nakonec ukořistit nepodařilo. Ze vzteku tak několikrát vystřelil na ujíždějící povoz, nikdo ale nezemřel. Nejhůře tenkrát dopadli koně, které lupič postřelil a zranil.

Při další loupeži u Mohelnice se dopustil Anton Schimak zásadní chyby. Stejně jako při minulých činech si totiž vyzul boty. Právě ty ale zapomněl na místě činu poté, co ho majitel domu nachytal při krádeži a začal ho tlouct uvolněnou plaňkou plotu. Překvapený Schimak sice muže postřelil, nakonec měl ale co dělat, aby stačil utéct a ukrýt se.
Zapomenuté boty ale nejspíš zpečetily jeho osud. Jeden z dozorců mírovské věznice je totiž poznal. Pamatoval si, že je osobně Schimakovi před jeho propuštěním prodal za tři zlaté, protože ho tlačily.

Nedaleko Valašského Meziříčí zastřelil Schimak pekařského pomocníka Antonína Kazílka. Jeho tělo pohodil v křoví u cesty a kromě peněz mu sebral také oblečení a doklady. Tou dobou po něm už četníci usilovně pátrali, a když ho konečně dostihli, a to konkrétně v hostinci v Červené vodě, měl dokonce tu drzost, že se vydával za již mrtvého Kazílka. Muži zákona mu na to ale neskočili, a tak putoval za mříže.

Soud s Antonem Schimakem, který probíhal za velké pozornosti tehdejších médií, se táhl dlouhých šest dní. Z obav o to, aby se nebezpečný zločinec o něco nepokusil, byly dokonce všechny předměty na stole, u kterého během líčení Schimak seděl, pevně přimontovány k desce.
Obžalovaný se choval velmi arogantně, na většinu dotazů neodpověděl vůbec anebo jen stručně. Kromě toho neprojevil ani lítost. „Vím, že provazu neujdu. Kdybych to věděl, bránil bych se až do krajnosti. Měl jsem dosti času zastřelit i četníky při mém zatýkání,“ uvedl například.
Soudce jej nakonec shledal vinným ze šesti vražd, několika napadení a blíže neurčeného počtu krádeží. Pro Schimaka to tak znamenalo jediné –trest smrti.

Život Antona Schimaka skončil na šibenici, a to 17. srpna roku 1878. Poprava se konala v Novém Jičíně jako první po dvaapadesáti letech, a proto byl zájem veřejnosti obrovský. Prodaly se dvě stovky vstupenek a lidé, na které se nedostalo, dokonce lezli v okolí na stromy, aby se mohli na vlastní oči přesvědčit, jak vídeňský kat Rudolf Seyfried koná své řemeslo.
Podle dobových svědectví se Schimak v noci před popravou dobře prospal, následně si dopřál své poslední jídlo v životě a také něco málo popil. Návštěvu kněze ale striktně odmítl, pouze napsal krátký dopis na rozloučenou své sestře.

„Mozek popraveného Schimaka po jeho smrti putoval do Vídně, kde ho důkladně zkoumali odborníci. Chtěli se přesvědčit, zda na orgánu nebudou patrné nějaké anomálie, které by mohly svědčit o sklonech k agresi a antisociálnímu jednání. Své závěry poté publikovali v odborném tisku, informace o tom, k čemu tenkrát došli, ale nejsou nyní dostupné. Je ale možné, že se mozek „moravského Babinského“ dodnes nachází v některém z vídeňských archivů.
Zdroje: iDnes.cz, Securitymagazin.cz



„Nebylo lehké připravit mužstvo v tomhle marastu, kdy fotbal ničí sázková aféra a vedou ho divní lidi, pro mne amatéři,“ říká v komentáři pro Aktuálně.cz bývalý český reprezentant Milan Fukal.



Dostupnost digitální identity občanů pro komunikaci s úřady se po zhruba dvou hodinách obnovila. Vyplývá to ze sdělení Digitální a informační agentury (DIA) na sociální síti X. Její mluvčí Jakub Palata ČTK řekl, že problém se objevil kolem 09:00 a podařilo se ho vyřešit kolem 11:00. S dnešním spuštěním jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů nesouvisel, dodal.



Americký prezident Donald Trump řekl deníku The Telegraph, že silně zvažuje stažení Spojených států z NATO poté, co se spojenci nepřidali k jeho válce s Íránem.



Část smlouvy s Vatikánem je v rozporu s českým ústavním pořádkem, rozhodl Ústavní soud (ÚS). Ratifikaci tak nelze dokončit, dokud se rozpor neodstraní, například dalším jednáním smluvních stran. Problematické body představují zpovědní tajemství, které by pro katolickou církev platilo bez limitu, a přístup k církevním archivům, který by naopak mohla badatelům omezit.



Konflikt na Blízké východě vyhnal po celé Evropě ceny paliv na nevídanou úroveň. Česko proti tomu chce bojovat zastropováním marží prodejců, okolní státy přitom zkoušejí výrazně odlišné kroky. Agresivní je v tomto ohledu především Polsko s Německem, v Berlíně prý dokonce připravují mechanismus, který ještě nebyl nikdy použitý.