Terezie Kovalová: Svět se řítí do záhuby. Řeším, jestli do něj přivést vlastní dítě

Tomáš Maca Tomáš Maca
22. 9. 2019 17:30
Violoncellistka, která hraje zadumanou alternativu, ale vyrůstala s videokazetami z Woodstocku. Učitelka, která žákům zadává i skladby Led Zeppelin. Fanynka sci-fi, která se bojí, jak se svět vypořádá s ekologickou krizí. Silná žena, která nechce být jen matkou. Všechny tyto přívlastky vystihují osobnost Terezie Kovalové, která v rozhovoru mluví o hudbě, videohrách, módě i vztazích.
"Nelibuji si v depresivním rozpoložení. Jen mě prostě spousta hudby, kterou by někdo mohl označit za temnou nebo melancholickou, naopak povzbuzuje," říká v rozhovoru violoncellistka Terezie Kovalová.
"Nelibuji si v depresivním rozpoložení. Jen mě prostě spousta hudby, kterou by někdo mohl označit za temnou nebo melancholickou, naopak povzbuzuje," říká v rozhovoru violoncellistka Terezie Kovalová. | Foto: Milan Bureš

Posluchači vás mohou znát z mnoha projektů velmi různorodých žánrů od Vivaldianna, ve kterém zpřístupňujete vážnou hudbu širším vrstvám, až po vaši vlastní kapelu Calm Season, kde hrajete zasněné indie folkové písničky. Jak bude znít vaše sólová deska, kterou už nějakou dobu plánujete?

Ráda bych tam propojila akustické nástroje s elektronikou a se zpěvem. Jednotlivé skladby by měly mít více méně písničkovou formu. V šuplíku už mám nasbíráno dost materiálu. Vydá na celou desku, ale na nahrávání jsem zatím nenašla čas. Původně jsem sólovku chtěla mít hotovou do konce letošního roku, ale teď jsem sama sobě slíbila, že ji vydám do třiceti, takže mám čas ještě do příštího září.

Letos v září namísto sólového debutu vydáváte druhé album s osmnáctičlennou superkapelou Zvíře jménem Podzim. Máte ráda podzimní období?

Láska k podzimu mě provázela už v kapele Calm Season. Podzim v sobě nosí něco, čemu jsme s kytaristou a zpěvákem Adamem Vopičkou říkali pozitivní melancholie a obě naše desky jsme kvůli tomu schválně vydali na podzim. V projektu Zvíře jménem Podzim, který dal dohromady Jakub König, mi přijde, že máme tohle myšlenkové nastavení taky. Všichni jsme svým způsobem lidé, kteří mají tendenci upadat do melancholie a deprese, ale zároveň to na veřejnosti nedáváme moc znát.

Spojuje nás láska k mystickým, magickým náladám a hudba pro nás představuje maják, který nám dodává sílu, a to obzvlášť ve chvílích, kdy nám uvnitř není dobře. Tahle síla se násobí, když ve Zvířeti můžeme hrát všichni spolu.

Nová deska projektu Zvíře jménem Podzim je stejně jako prvotina dost temná. Přitahují vás hudební žánry s ponurou náladou?

Když přes den potřebuji fungovat, tak hodně poslouchám funky nebo soul, ale je pravda, že temnou hudbu miluji. Zároveň ji i sama tvořím, což vychází z toho, že violoncello je bytostně melancholický nástroj. Neznamená to ale, že si libuji v depresivním rozpoložení. Jen mě prostě spousta hudby, kterou by někdo mohl označit za temnou nebo melancholickou, naopak povzbuzuje. Dokonalým příkladem je deska Morning Phase od Becka, kterou si často přehrávám, hned když ráno vstanu.

Když už mluvíme o povznášejících pocitech při poslechu temné hudby, napadá mě, jestli právě tohle není důvodem, proč dnes mladou generaci tolik oslovují melancholické zpěvačky jako Lana Del Rey nebo Billie Eilish.

Všímám si toho u studentů, které učím. Myslím, že všichni vnímáme tlak dnešní doby na to být pořád v pohodě, a když dospíváte, přijde mi, že ten tlak musíte vnímat o to silněji. Když se pak najednou zjeví nějaký umělec, který dává najevo, že je úplně v pořádku být jiný a nemít vždycky dobrou náladu, tak se s ním snadno identifikujete. Umělce, který dokáže vyjádřit pocity spojené s určitou dobou a její náladou najdeme v každé generaci.

Se kterými hudebními hrdiny jste se jako dítě sametové revoluce v době dospívání ztotožňovala vy?

Já jsem paradoxně vyrůstala hlavně s hrdiny ze sedmdesátek - s Jimim Hendrixem, s Rogerem Daltreym z kapely The Who nebo s Jimmym Pagem z Led Zeppelin. Táta má obrovskou sbírku vinylů a cédéček, už jako malé mi nahrával kompilace na kazety a i já sama jsem si docela brzy začala kupovat kazety a desky.

Úplně první album, které jsem si sama pořídila, byla Americana od The Offspring. Poslouchala jsem ale všechno, od metalové Pantery až po jazzovou Ellu Fitzgerald. Dnes už se nestydím ani za Britney Spears, protože mě fascinuje, jak silná její hudba byla a jak nás ve své době ovlivnila. Ostatně fascinuje mě, jak se hudba někdy dokáže propojit s našimi vzpomínkami a jak nám dokáže byť jen na chvíli oživit, jak jsme se v konkrétní době cítili.

Britney Spears a The Offspring jsem v 90. letech poslouchal i já, ale ke klasickému rocku jsem na rozdíl od vás dospěl až mnohem později.

U mě se o to zasloužil právě táta. Když mi bylo asi šest, tak mi poprvé pustil Woodstock na VHS kazetě. Sedmdesátkový rock ke mně dodneška promlouvá asi úplně nejvíc a kdykoli ho slyším, tak se s tou dobou cítím nesmírně propojená. Mezi rockovými hvězdami té doby byli opravdoví inovátoři a fascinuje mě, jak si šli za svým bez jakéhokoli strachu. Tvorba mnoha z nich nepřestala být zajímavá ani v současnosti. Můžeme jmenovat třeba poslední desku Davida Bowieho Blackstar a nádherné věci dělá i Robert Plant nebo Peter Gabriel.

Když vás tak poslouchám, tak se divím, že jste místo violoncella neskončila s kytarou.

Začínala jsem v pěti letech u klavíru, který mi přijde jako univerzální základní nástroj pro každého muzikanta. Od klavíru se pak dá dobře přejít k těžším nástrojům, jako je třeba právě violoncello. O tom, že bych měla zkusit violoncello, rozhodla v mých osmi letech moje maminka. Vážnou hudbu jsem ale zbožňovala vždycky.

Klasikou se zabývám dodnes, jenom jsem si bohužel už musela připustit, že ze mě nikdy nebude úplně vrcholová klasická hráčka. Na to, abych cvičila třeba pět hodin denně, totiž fyzicky už bohužel nemám, zdraví mi to nedovolí. Jsem ráda, že vůbec zvládám svoje normální kapelní fungování, ale s vážnou hudbou jsem každopádně zažila a stále zažívám krásné chvíle.

Osobně třeba zbožňuji hraní v symfonickém orchestru. Když hrajete v kolektivu 120 lidí, cítíte obrovskou sílu, cítíte ten tlak zvuku kolem sebe. Jeden z nejkrásnějších zážitků pro mě bylo zahájení Pražského jara v orchestru Pražské konzervatoře pod vedením již zesnulého Jiřího Bělohlávka. Toho provázela pověst velmi přísného až horkokrevného muže, tudíž jsme z něj byli všichni v orchestru už dopředu mírně vyjukaní.

Vyklubal se z něj ale nesmírně trpělivý a laskavý vedoucí, kterého jsme si zamilovali. No a na zahájení Pražského jara se hrály navíc ještě fanfáry ze Smetanovy Libuše a samozřejmě česká hymna, takže z celé té situace, z lásky k české zemi a naší krásné české hudby, co jsme hráli, jsem měla co dělat, abych se na pódiu nerozbrečela.

Terezie Kovalová (29)

Violoncellistka Terezie Kovalová
  • Pochází z Ostravy, kde také vystudovala konzervatoř. Od osmi let hraje na violoncello, v jedenácti si poprvé zahrála s orchestrem a ve třinácti s filharmonií.
  • Od šestnácti let pronikala i do světa alternativní hudby. Začala s violoncellem doprovázet zpěvačku Vladivojnu La Chiu, spolupracovala taky s indie rockovou kapelou Southpaw a v roce 2012 založila s Adamem Vopičkou indie folkové duo Calm Season.
  • V posledních letech koncertovala s melancholickými projekty Kittchen a Zvíře jménem Podzim písničkáře Jakuba Königa a vážnou hudbu v populárním hávu hrála v mezinárodně úspěšném Vivaldiannu vedeném Michalem Dvořákem.
  • Hru na violoncello také učí, a to na Základní umělecké škole Charlotty Masarykové. Kromě hudby miluje vědeckofantastické filmy a literaturu, svého psa Starka a svého manžela, sportovního manažera Milana Vodičku.

Může se člověk, který se přihlásí na základní uměleckou školu, ve vyučovacích hodinách dostat taky k jiné než vážné hudbě, případně i k improvizaci? V době, kdy jsem se sám učil hrát na klavír, to příliš nešlo, nebo jsem možná narazil na špatné učitele.

Hodně záleží na tom, jakému se věnujete nástroji. Když chodíte na hodiny elektrické kytary nebo bicích, tak se k populární hudbě pochopitelně dostanete snadněji.

U jiných nástrojů to potom, jak jste zmínil, závisí na vašem učiteli. U cella člověk například potřebuje začít klasickými skladbami, aby si osvojil techniku. Svým pokročilejším žákům ale klidně zadávám třeba věci od již zmíněné Billie Eilish, skladby Led Zeppelin nebo hudbu z Harryho Pottera, Pána prstenů či Hry o trůny.

Pokud se budeme bavit o improvizaci, tak to je ještě trochu specifičtější obor. Nedávno jsem se rok věnovala skupince cellistů v rámci stipendijního programu MenART a zaměřovali jsme se na autorskou tvorbu a improvizaci. Přestože se k ní do jisté míry můžete dostat svědomitým cvičením, musíte pro ni mít určité předpoklady a najdou se muzikanti, kteří improvizovat nikdy nebudou, protože to prostě neslyší.

Obecně mi přijde důležité, aby se učitel studenta ptal, co ho baví za hudbu. Určitě najdete kantory, kteří tuhle otázku nepokládají. Zároveň na ni studenti ale musí znát odpověď, protože je jednoduché si postěžovat, že mi učitel nedává nic zábavnějšího. Když jsem se ptala dětí ve věku od devíti do čtrnácti let, které se přihlásily do zmíněného programu, co poslouchají, byla jsem v šoku, že mi některé z nich vůbec nedovedly odpovědět. Proto jsem jim dala za jeden z hlavních úkolů poslouchat hudbu a při každém setkání jsem od nich zjišťovala, koho objevili a co je baví.

Vzpomenete si, kdy jste se jako violoncellistka začala aktivněji věnovat alternativní hudbě?

První taková zkušenost přišla, když mě na ostravské konzervatoři oslovil můj profesor Jiří Hanousek s tím, že taneční skupina Stres ve vřesu Vřesina hledá cello do projektu s moderním baletem.

Bylo to představení věnované tématu ženství od mládí až po zralost. Pro mě to bylo hodně zajímavé, protože ač mi bylo 16, se svým vrcholně smyslným nástrojem jsem měla hudebně ztvárňovat zralou ženu. Na pódiu byla vedle mě ještě houslistka a obě jsme měly být v interakci s tanečnicemi. Tehdy jsem poprvé zjistila, že jde na cello hrát i při chůzi. Máte ho zavěšené za krkem, ale není to nic příjemného.

Hned dva měsíce potom se mi ozvala havířovská kapela Apatheia, která hrála progresivní art rock inspirovaný sedmdesátkami a jejím členem byl i vynikající cellista Krystian Danel. Ten v té době ale odjel do Japonska, takže mě jeho spoluhráči poprosili, jestli bych pro ně nenahrála nějaké party.

Odvezli mě do obskurního studia někde na chatě, kde jsme natočili demo, které podle mě snad ani nikdy nevyšlo. Byl to ale jeden z mých prvních "příčuchů" k alternativě a dalším už bylo setkání se zpěvačkou Vladivojnou La Chiou, se kterou hraji dodnes.

Jak k tomuhle osudovému setkání došlo?

Vladivojna hledala cello pro svůj akustický koncert v ostravském klubu Boomerang, což jsem se dověděla díky tomu, že se můj tatínek potkal s Alešem Bajgerem, který v té době dělal manažera a producenta Vladivojnině kapele Banana.

V 16 letech jsem přišla k ní domů, kde byly velkoformátové obrazy expresivních barev plné falů a sexuálních výjevů a mezi nimi seděla Vojnuška. Byla jsem okouzlená a cítila jsem, že jsem se dostala tam, kde mám být. Trávily jsme spolu potom dost času a díky ní jsem třeba viděla všechny filmy Davida Lynche.

Na rozhovor Terezii Kovalovou doprovodil Jack Russell teriér, kterému říká Stark. Fanynka fantasy literatury ho pojmenovala podle rodu ze ságy Hra o trůny.
Na rozhovor Terezii Kovalovou doprovodil Jack Russell teriér, kterému říká Stark. Fanynka fantasy literatury ho pojmenovala podle rodu ze ságy Hra o trůny. | Foto: Milan Bureš

Tím se dostáváme ke sci-fi a k videohrám, které, pokud vím, milujete stejně jako rock ze sedmdesátek. Měla jste jako dítě vlastní počítač, nebo jste chodila hrát ke kamarádům, jak bylo v 90. letech časté?

Chodila jsem pařit Counter Strike do takové sklepní herny, kde sedělo třeba 15 nezletilých nerdů, kteří po sobě stříleli. Zároveň jsem vyrůstala s Rudolfem Březinou, jehož tatínek je geniální saxofonista, který koncertoval s Marií Rottrovou a vystoupil třeba i s Rayem Charlesem.

Bydlel o patro níž, takže jsem vždycky seběhla a nejradši jsme spolu hráli Mafii nebo Midtown Madness. Rudy měl i volant se šaltr pákou, což bylo super. Takhle jsem uměla řídit dávno před řidičákem. Měla jsem i svůj počítač, ale společné hraní pro mě byl větší zážitek.

Dnes zase zálibu ve hrách sdílím s manželem, který mě přiměl přejít z PC na konzoli. Fascinuje mě, že některé současné hry už vypadají jako filmy a některá herní studia dokonce najímají hollywoodské herce.

Díky tomu se dnes veřejnost přestává na hry dívat jenom jako na způsob zabíjení času. V době vašeho dospívání ale vůči nim mohla mít starší generace mnoho předsudků, nebo ne?

U nás doma se nic takového neřešilo, nebo jsem to aspoň nevnímala. Můj tatínek dodnes paří Diablo 3 a jeho pozitivní vztah ke hrám pramenil z toho, že je prostě geek a ne ledajaký. V Ostravě totiž spoluzakládal druhý nejstarší český klub věnovaný této tématice, Klub literární fantastiky.

Zároveň je jedním z pořadatelů legendárního čtyřiadvacetihodinového conu Bílcon, který se koná v bíloveckých katakombách. Pro lidi v určitých kruzích je takzvaný dinosaurus, tedy jeden z těch, kteří se zasloužili o šíření žánru v době, kdy to nebylo tak jednoduché jako dnes.

To jste měla na rodiče docela štěstí,

Tak třeba jsem viděla Vetřelce už v pěti letech, což úplně nechcete.

Poznamenalo vás to nějak?

Když někde spím, tak musím mít všude zavřené dveře. V pubertě jsem se toho strachu cíleně zbavovala tím, že jsem si třeba psala domácí úkoly a k tomu jsem měla puštěný buď ten film, nebo jeho soundtrack.

Jak se coby zapálená fanynka science fiction díváte na současný technologický vývoj? Převládá u vás nadšení nad tím, co pokrok v oblastech virtuální reality a umělé inteligence dovede, nebo se obáváte jeho možných negativních dopadů?

Díky tátovi jsem už jako malá holka četla o četných problémech, které se dnes v souvislosti s technologiemi probírají. Táta mi u těch knih vždycky říkal, že až je dočtu, budu mít odpor k jakémukoli politickému zřízení. Přijde mi, že většinu negativních scénářů naší blízké budoucnosti jsme v této literatuře už objevili a teď se jenom postupně stávají skutečností.

Pro mě má třeba konkrétně virtuální realita svá pro a proti, jako ostatně všechno, ale děsí mě, že kvůli ní dopadneme jako ve filmu Futurologický kongres. Budeme závislí na virtuální realitě, protože v té skutečné z nás budou jenom chodící nemyslící těla. Hodně mě zajímá oblast rozvinuté biomechaniky, která byla velmi populární v době Matrixu. To může být opět děsivá záležitost, když dopadne špatně, ale seberozvoj pomocí technologie mi přijde jako přitažlivý fenomén.

Vedle zneužití technologií je dnes další palčivou hrozbou ekologická situace. Všiml jsem si, že jste nedávno podpořila návrhářku Ivu Burkertovou, která nechala modelky na letošním Fashion Weeku projít po mole nahé, aby upozornila na problém udržitelné módy. Vy se modelingu taky věnujete, tak mě zajímalo, jestli udržitelnost řešíte i v každodenním životě.

Snažím se oblečení nevyhazovat ani ho moc nenakupovat. Když už si něco pořídím, tak chci, ať mi to vydrží minimálně pět až deset let. No a jednou ročně vždycky proberu šatník a když je v něm něco, co jsem na sobě dlouho neměla, tak to věnuji mladým holkám ze sociálně slabších rodin.

Jinak vnímám, že v módě jsou asi největším problémem levné nekvalitní oděvy a řetězce, které je prodávají. Takové oblečení se vyrábí z materiálu, který moc nevydrží a šičky pracují téměř zadarmo. Když to srovnám třeba s high fashion, tak u té se aspoň využívají kvalitní materiály a lidé jsou v tomto odvětví i jinak placení. Samozřejmě pak musíte do jednoho kousku investovat daleko více peněz, ale zase vám daleko déle vydrží, takže z dlouhodobějšího hlediska vlastně ušetříte.

Letos jste se ve svých 29 letech vdala, což je zajímavé, protože sociologické výzkumy ukazují, že generace mileniálů zakládání rodiny odkládá kvůli vlastní seberealizaci. Řešíte dilema kariéra versus rodina taky?

Já jsem si už v dospívání říkala, že jsem divná, protože jsem se na rozdíl od svých spolužaček nerozplývala nad bratříčky, kteří byli potomci pozdní lásky jejich rodičů. Díky práci učitelky jsem si k dětem postupně našla vztah, ale mateřství mě dlouho vůbec nelákalo. Zaplaťpánbůh mám kolem sebe spoustu žen, které se staly matkami až ve vyšším věku, protože být matka není věc, se kterou bych se chtěla identifikovat na prvním místě.

Myslím, že mnoho žen plodí děti kvůli špatným důvodům, a já je chci mít až na základě vlastního rozhodnutí, a ne kvůli sociálnímu tlaku nebo třeba kvůli tomu, abych si udržela partnera. No a vzhledem k ekologické situaci se momentálně nějak srovnávám s myšlenkou, že bych do světa, který se evidentně zatím řítí do záhuby, mohla přivést svoje vlastní dítě. Budoucí generace to rozhodně nebude mít jednoduché.

Před pár lety jste v jednom rozhovoru řekla, že čeští muži mají strach ze silných žen. Pro vašeho manžela to, předpokládám, neplatí.

Když jsme se seznámili, tak vůbec netušil, kdo jsem a já sama jsem to nechtěla rozmazávat, tak jsem mu tenkrát jenom řekla, že jsem muzikantka, učitelka a tak. Jeho ego bylo naštěstí už natolik zralé, že když byl po pár dnech konfrontovaný s tím, co vlastně dělám, tak se s tím snadno srovnal.

Oba dva se pohybujeme ve dvou různých světech, které jsou si v něčem vlastně dost podobné - on ve sportovním a já v hudebním. Myslím, že je rád, že má vedle sebe rovnocenného hráče, který se ho nebojí. Kdykoli se s ním bavím o tom, čemu se chci věnovat, řekne mi, že pokud mě to bude naplňovat, tak ať se do toho určitě pustím.

Podívejte se také na rozhovor s legendami českého rapu PSH:

Nemám potřebu nikomu připomínat, jak jsme tu dlouho. Vážím si toho, že si pamatuju ten začátek a že to v nás pořád je, říká Vladimir 518, člen PSH. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 10 minutami

Prováděcí zákon k brexitové dohodě prošel první zkouškou v britské Dolní sněmovně

Britští poslanci posunuli prováděcí zákon k brexitové dohodě do další fáze legislativního procesu. Návrh prošel první zkouškou v dolní komoře britského parlamentu, když jej po druhém čtení podpořilo 329 zákonodárců, zatímco proti bylo jen 299. Britská média úvodní vítězství vlády očekávala, kabinet premiéra Borise Johnsona ale dnes potřebuje prosadit ještě kontroverzní harmonogram dalšího projednávání ratifikačního zákona.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Ruští a syrští vojáci dle Lavrova od půlnoci vstoupí do oblasti turecké operace. Rusko a Turecko tam budou společně monitorovat situaci, píše Reuters.

Zdroj: ČTK
Další zprávy