reklama
 
 

Jiří Havelka: Chybí nám ukotvení a hodnoty. Každý si může říkat, co chce, kde chce a komu chce

6. 8. 2018 10:29
Jiří Havelka tvrdí, že pochází z velmi specifické generace, která zažila listopadovou revoluci a ovlivnil ji havlovský étos. Režisér, herec, scenárista a člen divadelního souboru Vosto5 rád uniká do historie, díky které se lépe orientuje v současnosti. „Dneska spolu soutěží spousta různých ideologií, spousta výkladů světa, každý má svoje propagandistické strategie, vítěz je většinou dán sofistikovaností marketingových postupů. Je to takové všerelativizující bahýnko, kde se prostě dobro a zlo libovolně zaměňují a v tom se dost špatně orientuje,“ říká v rozhovoru.

V září budete k vidění v komedii Po čem muži touží, na jejím scénáři se podílela Radka Třeštíková. Jak byste film charakterizoval?

Já jsem v tom filmu hodně málo, tak si ho úplně netroufám charakterizovat, ale mě na tom nejvíc bavil ten základní námět, kdy se někdo ocitne v těle někoho jiného. Byl sice už mnohokrát vytěžený, ale vidět Annu Polívkovou, jak hraje chlapa, je prostě fajn. Při čtení scénáře jsem se dost bavil, chlap v ženském těle je celkem jednoduchá komika, ale funkční, viz třeba slavný film Tootsie s Dustinem Hoffmanem. Na place byla legrace, režisér Rudolf Havlík nám dal prostor k tomu, abychom si mohli trochu upravovat dialogy podle svého, takže uvidíme. Každopádně Anička Polívková to hraje skvěle, myslím, že na jejím výkonu to bude hodně stát.

Krom toho jste si zahrál i ve filmu Benjamina Tučka Mars, což je úplně někde jinde…

To byl jiný zážitek v tom, že se jelo točit do Ameriky do Utahu, kde uprostřed pouště nadšenci sdruženi do Mars Society postavili simulátor jakéhosi možného marsovského obydlí. Vůbec jsme netušili, co nás čeká, museli jsme dodržovat poměrně dost věrně všechny ty životní parametry pobytu na Marsu včetně hodně limitovaných přídělů vody nebo jídla. Brzo ráno, když bylo slunce nízko, jsme točili exteriéry v nekonečné poušti a po zbytek dne jsme točili interiéry na prostoru asi dvakrát dva metry. Takže všichni jsme si vzájemně byli tak trochu rekvizitáři, stavba, řidiči, kuchaři.

Byl tam s námi i skutečný odborník, Ondřej Doule, vesmírný architekt, který nakonec ve filmu také hraje, a to porouchaného robota Bota. Bylo to prostě velký dobrodružství, intenzivní zážitek. Což pro nás z Vosto5 bylo pak i to premiérové uvedení ve Varech. V červnu jsme klasicky jezdili po divadelních festivalech, kde je člověk tak nějak permanentně trochu zpocený a zablácený, a pak najednou s Petrem Prokopem sedíme v obleku v Elle Salon Beauty, stříhají nám vlasy a v ruce máme šampaňské. Takže jsme si to užili po všech stránkách. Ten film je nicméně poměrně specifický. Režisér Benjamin Tuček se na tom hodně vyřádil, strávil hodně času s postprodukcí. Výtvarně to vypadá krásně a zároveň je to bizár, který si ale, věřím, najde určité vyhraněné publikum.

Video: Fila recenzuje film Mars

Češi na dovolené na Marsu? Recenze k českému komediálnímu filmu Mars | Video: Kamil Fila

Máte vztah ke sci-fi?

Úplně primární a vášnivý asi ne. Nicméně moje tvůrčí dráha, dá-li se to tak nadneseně říct, se odvíjí od Hobita, což tedy není sci-fi, spíš fantasy, ale je to taky název divadelního spolku jihlavského gymnázia, kde jsem začínal a kde jsme taky toho Hobita hráli. Ty Tolkienovy knihy mi tehdy učarovaly, vůbec jsem nechápal, jak je možné vytvořit tak komplexní fikční svět. Často se mi od té doby vrací určité momenty v nových souvislostech. V každém životním období se ten zážitek z četby vrací v jiných interpretacích. Teď jsem četl knížku o československém disentu a vůbec jsem nevěděl, jak silný vliv měl Tolkien i v těchto kruzích, a to nejen u katolického disentu.

Ale i ze sci-fi bych si něco našel, Blade Runner, Stalker, tedy Piknik u cesty, Neuromancer a podobná stěžejní díla jsem přijal a nějakým způsobem mě zasáhly. Nikdy jsem ale nebyl klasický scifista. Spíš jsem v jednu chvíli dost najel na různé alternativní historie, i z české provenience, třeba i Jana Drnka, podle kterého jsme s Vosto5 udělali inscenaci operace: Levý hák nebo třeba Jan Poláček a jeho Spěšný vlak CH.24.12., který se zabývá tím, co by se stalo, kdyby Německo vyhrálo druhou světovou válku. Což mi zase připomíná Phillipa K. Dicka a jeho Muže z vysokého zámku.

Poláčkův Spěšný vlak je výborná knih a její námět souzní s vaším zájmem o historii, který se projevil v inscenacích Vosto5 jako Dechovka nebo Pérák. Čím je pro vás historie cenná?

Na gymplu jsem úplně dějepisu neholdoval, nějak to vzniklo postupem času samo, přirozeně. Určitě na to má vliv Vosto5, protože má ve své DNA určitý nostalgický zájem o všechno bizarně retro československé, co ukazuje nějaký náš specifický rys, ať už je to sokolství, zahradničení nebo braková literatura. Ale myslím, že v tom bude i nějaký hlubší důvod. Určitě to souvisí s časovým nadhledem a odstupem, který určité historické etapy dovoluje vidět v širších dobových kontextech, které nejsou zřetelné, pokud přímo v té době žijete.

Jiří Havelka (38 let)

Spolupracoval se Studiem Ypsilon, s Dejvickým divadlem, s Divadlem na Vinohradech, je jednou z hlavních tvůrčích osobností divadelního souboru Vosto5, s nímž vytvořil vynikající inscenace Pérák, Dechovka, Proton a další. Jako herec je k vidění i v mainstreamových projektech jako například seriál Až po uši nebo film Teorie tygra.

Patřím do dost specifické generace. Zažili jsme listopadovou revoluci, zažili jsme, jak místo "soudružko učitelko" máme říkat "paní učitelko", byli jsme hodně ovlivněni havlovským étosem, který nám vlastně nějak zpřítomnil pokračování první republiky, takže jsme přirozeně nasáli i zájem o Masaryka, ale hlavně - a to je myslím nejpodstatnější - zažili jsme ten obrovský boom reinterpretace našich dějinných momentů bez bolševického ideologického nánosu. Po tom husákovském bezčasí se najednou vynořily úplně nové dějiny týkající se roku 1939, 48 i 68. A v tomhle smyslu mi dnes chybí jakékoli ukotvení, hodnotový pevný bod, každý si může říkat, co chce, kde chce a komu chce.

Dneska spolu soutěží spoustu různých ideologií, spoustu výkladů světa, každý má svoje propagandistické strategie, vítěz je většinou dán sofistikovaností marketingových postupů. Je to takové všerelativizující bahýnko, kde se prostě dobro a zlo libovolně zaměňují a v tom se dost špatně orientuje. Někde pod tím člověk sice cítí nějaké základní humanistické vzorce, které jsou nezávislé na momentálním politickém prostředí, ale v tuhle chvíli jsou hodně zasunuté. A proto se mi asi tak dobře chytá těch historických témat, jsou pro mě jasnější, snáze pojmenovatelná a zároveň mi pomáhají orientovat se v současnosti.

Co utvářelo vás světonázor, třeba ještě v době, kdy jste žil v Jihlavě?

Určitě zmíněný spolek Hobit, setkání s lidmi, kteří ho založili a vedli. To mi posunulo pohled z dosavadního pohodlného "kroužkového" života k něčemu, co přesahuje ten každodenní běh. Začátek studií na gymnáziu, setkání s pedagogy, kteří mě někam nasměrovali, kteří cítili svoje povolání jako svého druhu poslání. Jako odpovědnost k lidem, kteří před nimi sedí v lavicích. Jeden takový člověk, je-li na správném místě a má rád to, co dělá, dokáže ovlivnit generace. Měl jsem štěstí na pár takových, které kdybych nepotkal, bůh ví, co bych dnes dělal, co bych si myslel o světě a koho bych volil.

Měl jste na gymnáziu představu, co chcete dělat?

Moc ne. Věděl jsem, že mi nejde chemie, biologie, že mě docela zajímá fyzika, ale nemám na ni, co se týče matematiky. Že mi jdou docela sporty, jazyky… Divadlo mi prostě vstoupilo do života a ukázalo mi, kterým směrem se vydat.

Měl jste divadlo v rodině?

Táta je dlouholetý člen ochotnického souboru v Humpolci, jednoho z nejstarších v republice, mají několik představení do roka a pravidelně vyprodáno. Funguje tam ta sousedská pospolitost, což je princip divadla, který by podle mě měl zůstat i na profesionálních scénách. Jste napojený na nějakou svou komunitu, což třeba v Praze, kde je těch divadel spousta, není tak znát, ale i Národní divadlo ve výsledku částečně funguje jako regionální divadlo v Krkonoších. Prostě vytváří si svou diváckou oblast, musí mít nějaký svůj komunikační rádius. No jinak u nás se pořád na něco hrálo, zpívalo se.

Umíte hrát na nějaký nástroj?

Klasicky na všechno a na nic. Chodil jsem do lidušky, ale nikdy jsem to nedotáhl do konce. Jakmile to začalo být náročné, jako správný flink jsem toho nechal. Ale jsem schopen zahrát na kytaru, na klavír, na flétnu, na klarinet možná ještě trošičku, ale už by mě dost bolela pusa. Nejvíc asi na tu kytaru. Táta nám hrával Wabiho Daňka, Karla Plíhala a další folkaře, čili já jsem klasický odchovanec starého dobrého českého trampingu.

Prožil jste nějaký silný impulz, když jste přišel z Jihlavy do Prahy?

Určitě nejzásadnější bylo, že náš ročník vedl Jan Schmid z Ypsilonky, a že tedy celé studium probíhalo v těsném kontaktu s tímhle studiovým divadlem. Před lety jsem si v jednom antikvariátu v Telči koupil obrazovou publikaci 25 let Ypsilonky, nábožně jsem jí listoval, prohlížel si velké černobílé divadelní fotky Jiřího Lábuse, Oldřicha Kaisera a dalších, které jsem znal z televize. A najednou jsem se mezi ty lidi dostal, chodil jsem každý večer na všechna představení. To byl velmi důležitý moment. A pak samozřejmě setkání s pedagogickými osobnostmi na DAMU, ať už to byl Vladimír Mikeš, Karel Makonj, Miloslav Klíma, Jarda Etlík, Markéta Schartová nebo mnozí další.

Vy sám teď působíte jako pedagog na DAMU, třeba bude po letech vzpomínat někdo ze studentů na vás jako na formativní osobnost.

To by samozřejmě bylo ocenění nejvyšší. Na DAMU mě to opravdu baví. A vůči všemu ostatnímu, co dělám, je to i co se týče satisfakce, někde jinde. Divadlo nazkoušíte, odehraje se několik repríz a po derniéře zbyde několik fotek a recenzí. Podobně film, ten se natočí, je nějakou dobu v kinech, vyjdou recenze a pak se na něj zapomene a přehraje se při nějaké retrospektivní přehlídce. Ale na škole jde o jakýsi permanentně probíhající dialog se studenty, je to taková průběžná smysluplnost. Což je pro mě, jako velkého stresora a pochybovače o smyslu všeho, poměrně uklidňující.

V čem přesně je to pro vás uklidňující?

Když se objeví na škole studenti, kteří mají předpoklady originálních tvůrčích osobností, začne si člověk připadat, že tu školu vlastně sám znovu studuje taky. Hodně mi to pak připomíná divadelní zkoušku - v tom, že si sice můžu udělat přípravu na hodinu, ale ta se mi během dialogu se studentem může totálně zhroutit a celá hodina směřuje někam úplně jinam, kam jsem vůbec netušil, že lze dojít. Možná mě uklidňuje taky to, že ten pedagogický proces nemá hned nějaký hodnotitelný výsledek, že je to vlastně jen nějaký nepatrný otisk, malý zrcadlení.

Žádný "recenzent" mi neřekne, jestli se tohle a támhleto povedlo, nebo nepovedlo. Vlastně to čím dál víc beru tak, že odpovědnost je na studentovi. Jestli se mu ze mě podaří dostat něco, co může sám zužitkovat, pak je to ideální, protože většinou se pak něco zajímavého dozvím i já o sobě. S jedním studentem jsme nedávno spolupracovali i mimo školu, v Dejvickém divadle, a je evidentní, že bez něj by to dopadlo úplně jinak. To je taky to, proč mě baví autorské divadlo. Protože když se povede, je to do jisté míry otisk všech spolutvůrců.

Dejvické divadlo je vůbec téma.

To je pravda. Zrovna tohle poslední zkoušení bylo pro mě silným zážitkem. Já jsem si chtěl dát před vánoci aspoň měsíc úplnou pauzu od divadla. A do toho mi volal Martin Myšička jako nový umělecký šéf Dejvického divadla, že by chtěli pomoci s nějakým kabaretem k výročí 25 let. Říkal jsem, že je, myslím, škoda dělat něco bilančního a že bychom se mohli pustit do něčeho úplně nového. Pak proběhlo pár schůzek s herci, kteří nezkoušeli paralelně Honey na Jatkách a pustili jsme se skutečně od nuly do zkoušení, které mě překvapovalo každý den, vlastně každou hodinu, kam se ubírá.

Pak se někdy stane, že v rámci divadelní zkoušky jste opravdu mentálně v nějakém jiném čase a prostoru, že je tam takové soustředění a napojení, že se člověk musí potom na hodinu jít projít, aby zase trochu zkalibroval mozek na běžný provoz. Kvůli takovým zkouškám mě divadlo pořád drží.

autor: Jindřich Göth | 6. 8. 2018 10:29

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama