reklama
 
 

Petr Fiala: Žijeme v blahobytu a naprosto úžasné době. Všichni si ale pořád stěžují

22. 5. 2018
Zpěvák Petr Fiala tvrdí, že každá doba je plná rozporů a konfliktů. Platilo to podle něj o bolševismu, platí to i dnes. "Co mě zaráží na přítomnosti a nad čím se pozastavuji, to je, kolik prázdného volného času máme. To jedeš po dálnici a vidíš jen na billboardech čokoládový festival, gastronomický festival, hudební festival. A ti lidé už jen vydělávají na to, aby nějak zaplnili svůj volný čas," říká Fiala, který se o víkendu představí se skupinou Mňága a Žďorp na festivalu Mezi ploty, kde zahrají i novou skladbu z připravované desky.

Organizátoři festivalu Mezi ploty umělcům i obyčejným lidem v rámci propagace položili otázku, zdali jsou normální. Zeptám se tedy i vás: jste normální?

Snad ano, i když to jsem si myslel i za komunistů. Nevolil jsem, nedával jsem ty šílené sovětské vlajky do okýnek a ne každému toto mé chování přišlo v pořádku. Když o tom zpětně přemýšlím, asi to působilo divně, cítit se normálně v davu nenormálních lidí, kteří si o vás myslí, že jste úplně mimo. Ale jo, vcelku normální jsem.  

Festival se každoročně koná v bohnické psychiatrické nemocnici. Není to zvláštní místo na takovou akci?

Účelem toho festivalu je jakýmsi způsobem oživit prostor, který je skutečně strašně hezký. Vy jste tam asi nikdy nebyl, ale areál tvoří krásné velké budovy z 19. století, vzdálené hodně od sebe, doplněné o parky, které v průběhu festivalu oživí lidé, kteří přijdou. Zároveň se mezi námi objeví pacienti té nemocnice. I pro ně je to nesmírně osvěžující, byť někteří brblají, že nemají klid, ale stejně jsou rádi, že se naruší ta nuda tam.  

Jaké to je, vystupovat v takovém specifickém prostředí?

Řeknu to asi takto. Já jsem se strašně divil, kde se vzalo tolik vozíčkářů a tolik postižených lidí po revoluci, co se jim stalo tak najednou. A pak mi to došlo. Ti lidé tady byli vždy s námi, jen komunisté je zavírali do ústavů, aby je nikdo náhodou neviděl, nepotkal. Líbí se mi, že hrajeme v místě, které je sice specifické, ale patří k životu stejně jako každé jiné, proč by ti lidé měli být blázni zavření někde za vysokou zdí? Dejme tomu, že v průběhu vystoupení nepronesu jadrnější vtip, omezím kecy mezi písničkami, abych se někoho nedotkl. Ale mně to přijde skutečně fajn.

Co vás nutí stoupnout si na pódium a něco tam vykřikovat do publika?

Mezi ploty

V parku Psychiatrické nemocnice Bohnice vystoupí 26. a 27. května Vojtěch Dyk s B-Side bandem, Tomáš Klus, No Name, Xindl X, Horkýže Slíže, PSH, Mňága a Žďorp, N.O.H.A., Prago Union, Mydy Rabycad, Sto zvířat, Slza, Lenka Dusilová, Vosto5, Studio Ypsilon, Divadlo Bolka Polívky a mnoho dalších. Program najdete na meziploty.cz.

Živí mě to a je to o tom, najít si své vlastní místo ve světě. Mé místo, zdá se, je na tom pódiu před lidmi. Přenést na ty lidi něco, co mě vnitřně utváří. Není to sice bůhvíco, ale je to tam. Snad to lidé ocení. Víte, každý hudebník je tak trochu egomaniak, který je tak trochu vychýlený od normálu. Kdyby byl člověk normální, tak na to pódium nikdy nevleze a nic tam nevykřikuje. Ale o tom jsme se už bavili.

A s čím letos pojedete do Bohnic?

Připravujeme novou desku, tak z ní bychom tam rádi zahráli jednu písničku, která se do toho prostředí hodí. Jmenuje se Žádnej strach a já mám rád, když se mi do textů podaří dostat co nejméně slov, a ještě když to jsou slova, která každý člověk zná. Aby to bylo čisté. Sloka je: Žádnej strach, to jsem jen já; Žádnej strach, to jsi jen ty; žádnej strach, to jsme jen my, žádnej strach, to jste jen vy. Je to jednoduché, ale když to dobře zazpíváš, tak to zní docela hrozivě. Žádnej strach, to jsem jen já a za tím si představím všechny ty pohromy, které jsem způsobil…

Tématem festivalu je rozdělená společnost. Není to mýtus?

Ne, tak každá společnost je rozdělená. Domy, zahrádky, ploty, zídky, to k ní prostě patří. Trochu to zlehčuji, ale dnes má každý svůj vlastní názor, svou vlastní hlavu a v tom postmoderním světě se to vše tak nějak rozplizlo, že lidé nevědí, co je správné a co je špatné. Důležité je zachovat si zdravý rozum a vědět, že černá je černá a bílá je bílá.

Jaké věci vás a vaši kapelu inspirují při tvorbě textů písní?

V první řadě literatura. Už od dětství jsem hodně četl a tím, že jsem vyrůstal za socialismu, tak jsem s mým kamarádem hledal jiné hrdiny, než byly ty ruské idoly. Měli jsme i své hudební hrdiny, kterými byli například Frank Zappa nebo Bob Dylan, tedy lidé, kteří se starali hlavně sami o sebe, hledali si svou vlastní cestu. My jsme žili v tom blbém socialismu, což byl skutečně zvláštní skanzen. Mě ve finále hodně ovlivnili lidé, kteří si vždy našli vlastní cestu a nikoho a ničeho se nebáli.

Frank Zappa kdysi prohlásil, že pokud váš škola otravuje a váš učitel je neschopný, běžte do knihovny a vzdělávejte se sami. Neříkal vykašlete se na vzdělání, ale vzdělávejte se sami. My jsme tady byli skupina lidí, která se vzdělávala sama. Jezdívali jsme po vesnických knihovnách, kde tu a tam jsme ještě objevili knížky, na které komunisté zapomněli. Kradli jsme je, poté jsme si je půjčovali, sháněli jsme různé nahrávky, všechno možné. Sice jsme si mysleli, že tady v tomto bordelu budeme žít až do smrti, ale i v tom jsme si dokázali najít komunitu lidí, kteří uvažovali stejně, a konečně, bylo nám v ní dobře.

Z vašeho vyprávění ta minulost zní na jednu stranu až nesnesitelně, na tu druhou jste měli možnost jakéhosi vzdoru proti systému. Nebylo paradoxně toto revoltování inspirativní?

Nikdy jsem necítil těžkost té doby. To si nevyberete. Já jsem měl být původně učitelem, jít na výšku, ale to nešlo. Být mizerným komunistickým učitelem, to nemělo smysl. Nakonec jsem se stal dělníkem. Nic se mi nemohlo stát a žil jsem svým "svobodným" způsobem života. U toho jsem hrál hudbu a strašně mě to bavilo.

Na druhou stranu mi bylo líto těch normálních lidí, kteří se neustále báli toho, aby někdo náhodou nezjistil, co si šeptají. Taková ta střední vrstva lidí, která to tady držela pohromadě. Lidé, kteří ve svých bytech za zavřenými dveřmi na komunisty nadávali, ale pak šli a volili je. To považuji za daleko větší život v rozporu, než když v montérkách na noční otevřeš hubu. Nadřízený ti řekne, ať jsi zticha, nebo ti přidá práci, což paradoxně znamená, že úspěchem je nepracovat. Že všichni ti, kdo se zašívali v kancelářích, žili daleko horší život než lidé, jako byli disidenti, chartisti. Ti se rozhodli, svobodně, a brali to i s následky, byť to negativně dolehlo na ně i na jejich děti.

Najdete v té své historii, velké či malé, témata, která se pak odrazila na vaší umělecké tvorbě?

Každá doba je plná rozporů, konfliktů, všeho možného. Platilo to o bolševismu, platí to i dnes. Co mě zaráží na přítomnosti a nad čím se pozastavuji, to je, kolik prázdného volného času máme. To jedeš po dálnici a vidíš jen na billboardech čokoládový festival, gastronomický festival, hudební festival. A ti lidé už jen vydělávají na to, aby nějak zaplnili svůj volný čas.

Je dnešní doba inspirující?  

Samozřejmě. Já se nestačím divit, co vše se děje.

Například?

Jednak se divím, kam až lidé a politici došli. K teoriím, jako je alternativní pravda, nebo že ano a ne je to samé. To jsou vše hlouposti. Všechno se ale zlepšuje. A ten progres s sebou nese i to, že objevujete bolavá místa. Když se uklízí pokoj, tak se vždy najde nějaký další "bordel". Teď jsem jel taxíkem a taxikář se mě ptal, kdy že si prý myslím, že ti lidé tady u nás začali skuhrat. Odpověděl jsem mu, že to tady máme historicky. Praotec Čech sice došel na Říp, ale hned poté začal skuhrat, že nedošel až k moři.

Divíte se lidem, že pořád skuhrají?

No já se divím, že oni se pořád diví a pořád si stěžují. Žijeme v naprosto úžasné době, kde nemůže být problém s ničím, pokud člověk skutečně není líný nebo nemá od přírody smůlu. Žijeme v takovém blahobytu, že na ten se ještě v budoucnu bude rádo vzpomínat. Přijde mi to, že žijeme v roce 1913, kdy existují lidé, kteří se mají tak dobře, že už nevědí, jak dál. A když to nejde dál, tak se vždy semele něco blbého, aby si pak ti samí řekli: Páni, to bylo tak super, jen my jsme to neviděli.

Na závěr bych se rád vrátil k současné české hudbě. Popisoval jste tady svou minulost, ze které jste čerpal inspiraci. Mají se i dnešní mladí hudebníci a interpreti proti čemu vymezit? Vzít někde inspiraci?

To je složitá otázka, zeptejte se jich. Nicméně si myslím, že znovu každá doba má své pro a proti. My jsme se měli proti čemu vymezit, nicméně jsme zase neměli peníze a možnost si koupit hudební techniku. Když jste chtěli hrát, tak jste museli mít buď kontakty, nebo povolení, tak jsme se na to poté vykašlali a hráli jsme bez povolení. Dnes lze vše. Můj synovec má kapelu a já jsem mu říkal, váš bubeník je génius, on se na mě podíval s tím, že to jsou stažené smyčky z internetu. Ti lidé se ale budou vždy vracet zpátky k sobě, bez toho to asi nepůjde.

A prosadit se?

Skutečně nevím. Já jsem prošel tou primitivní cestou, kdy jsem psal písničky někde doslova na záchodech. Dva roky si toho nikdo nevšímal, pak si toho všimli zase všichni naráz. Vždy to bylo na základě písniček. My jsme neměli žádného manažera, který by nám pomohl prorazit. Teď je to obráceně. Napřed je manažer, pak hledáš mecenáše a tak dále. Je to profesionálnější, ve finále je ale způsob úplně jiný.

Pozvánka na Mezi ploty (Martin Hollý, ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice) | Video: Mezi ploty |  00:45

autor: David Kohout | 22. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama