Jak to, že vždy máme místo na dezert? Vědci znají odpověď

Známe to téměř všichni. Po vydatném obědě se opřeme do židle, cítíme se plní a jsme si jistí, že další sousto už nepřipadá v úvahu. Jenže pak přijde otázka „kdo si dá dezert?“ – a najednou se zdá, že by se do nás přece jen něco sladkého ještě vešlo. Jak je možné, že vždycky máme místo na dezert? Podle vědců nejde o slabou vůli ani výmluvu.

Naopak jde o zcela přirozenou kombinaci fungování žaludku, mozku, hormonů i naučených společenských vzorců. Japonci mají pro tento jev výraz betsubara, což v překladu znamená „oddělený žaludek“. Anatomicky sice žádný druhý žaludek nemáme, ale pocit, že na dezert zbývá prostor, má reálný fyziologický základ.

Jakmile začneme jíst, dochází totiž k takzvané žaludeční adaptaci – svalovina se uvolňuje a vytváří další kapacitu, aniž by výrazně rostl tlak. Navíc dezerty, jako je zmrzlina nebo sladká pěna, vyžadují jen minimální mechanické trávení. Zatímco těžký hlavní chod žaludek zatíží, dezert pro něj nepředstavuje takovou zátěž a snáze se „vejde“.

Mozek chce odměnu

Ještě důležitější roli než žaludek ale hraje mozek. Chuť k jídlu totiž neřídí jen fyzický hlad, ale také takzvaný hedonický hlad – touha jíst proto, že je to příjemné. Sladká jídla silně aktivují mozkový systém odměny, který zvyšuje motivaci k jídlu a dočasně oslabuje signály sytosti.

„Lidé přestanou jíst hlavní chod často proto, že jsou z jídla unavení. Přesně vědí, jak chutná. Jakmile ale přidáte novou chuť, vůni nebo texturu, je snadné překonat pocit ‚už jsem plný‘,“ vysvětluje Len Epstein, profesor pediatrie a behaviorální medicíny. Tento jev se nazývá smyslově specifická sytost: jakmile se změní chuťový profil, mozek znovu zbystří a chuť k jídlu se obnoví.

Závod s časem

Roli hraje i načasování. Hormony sytosti se neuvolňují okamžitě. Trvá přibližně 20 až 40 minut, než se plně projeví. Rozhodnutí o dezertu proto často padne dřív, než tělo stihne vyslat jasný signál „už dost“. Není tak náhodou, že restaurace často nabízejí dezert krátce po hlavním chodu – vědomě či nevědomě využívají právě toto časové okno.

Významnou roli sladkého potvrdila i studie publikovaná v časopise Science. Vědci z Institutu Maxe Plancka pro výzkum metabolismu sledovali chování myší, které po vydatném jídle dostaly „dezert“. Když myším opět nabídli běžné krmivo, snědly jen málo navíc. Jakmile ale dostaly krmivo s vysokým obsahem cukru, přijaly až šestkrát více kalorií. Výzkumníci tak zjistili, že při konzumaci sladkého se v mozku aktivují POMC neurony v hypotalamu, které uvolňují beta-endorfin – látku vyvolávající pocit odměny.

Podobný mechanismus byl potvrzen i u lidí pomocí analýzy mozkové tkáně a funkční magnetické rezonance. Sladké tak neuspokojuje jen chuť, ale přímo stimuluje mozkové okruhy spojené s potěšením.

Elegantní souhra

Touha po rozmanitosti má pravděpodobně také evoluční kořeny – pomáhala našim předkům přijímat různé živiny. Jak upozorňuje Barbara Rollsová z Pensylvánské státní univerzity, problém nastává v dnešní době: „Rozmanitost velkých porcí kaloricky bohatých potravin stimuluje přejídání a může přispívat k obezitě.“ K tomu se přidává i společenské podmiňování. Dezert je od dětství spojený s oslavami, odměnou a pohodou. Ve společnosti, při svátcích nebo slavnostních večeřích jíme více – a sladká tečka k tomu prostě patří.

Máme si tedy dezert odpírat? Ne. Chuť na dezert není selháním, ale přirozeným důsledkem toho, jak funguje naše tělo i mozek. Pokud ji chceme mít pod kontrolou, odborníci doporučují pracovat s rozmanitostí chytře – například volit ovoce nebo menší porce sladkého.

Až si tedy příště po plném talíři řeknete, že na dezert „nějak záhadně místo je“, můžete být v klidu. Nejde o slabost – ale o elegantní souhru biologie, mozku a lidských zvyků.

Zdroje: Science Alert, Live Science, NPR, Science