Je žánr divadelní improvizace jen o zábavě, nebo se v něm dá předvést i něco vážnějšího?
Improvizátorské soubory se vždycky snaží, aby bylo jejich představení i umělecky hodnotné a nebyla to jenom cílená zábava. Český divák je ale zvyklý na to, že se má u improvizace bavit. My jsme teď s naším souborem Improvariace dělali jedno představení, během kterého asi dvě scénky z dvaceti nebyly úplně k popukání. V jedné třeba odcházel matce syn do války, což zase není nic tak hrůzostrašného. Diváci z toho ale byli hrozně rozpačití.
Čím to je?
Improvizace je pořád vnímána jako klaunovství, šaškovství. My nejsme herci, neumíme mluvit, tančit ani zpívat jako oni. Naše představení stojí na tom, že tam jsme sami za sebe, dobře se známe a umíme na sebe reagovat. Vlastně se nabízí, že improvizace bude veselá, diváka nenapadne čekat nic jiného. My jsme se naučili, že když uděláme vtip, tak se diváci zasmějí, zatleskají nám, mají radost a my ji tím pádem máme taky. To my improvizátoři se ale musíme přesvědčit k tomu, abychom vážnější formy hráli, abychom to diváka naučili. Je potřeba tu formu posouvat dál a zjišťovat, zda by si svého diváka nenašla i improvizace, která by byla vážnější. Já jsem přesvědčený, že ano. Samozřejmě netvrdím, že dělat šaška je lehké, ale byl bych rád, kdyby byla improvizace barevnější.
Přispěl k tomu obrazu o klaunovství i populární zábavný pořad Partička?
Určitě. I když Partička je jiný druh improvizace, než který děláme my. Improvizace je divadelní druh a divadlo vyžaduje živého diváka. Při natáčení Partičky je sice publikum ve studiu, ale to pravé kouzlo působí jen na ně. Tahle televizní forma nemá bezprostřední kontakt s diváky, kdy je vidím, cítím, vnímám, ptám se jich na témata, která máme hrát. Poznávám ten děs v očích, kdy se k nim jako improvizátor blížím a budu po nich něco chtít. Tohle kouzlo se ztratí, když se představení přenáší televizí. Improvizace navíc stojí na tom, že publiku ukazujeme, že naše výkony nejsou připravené. Nás se mnohdy diváci v zákulisí ptají, což je pro mě nepochopitelná věc, jestli jsme si to připravili. Myslíte, že se opravdu dá nacvičit hodina a půl vtipných cvičení, kterých odehrajeme zhruba dvacet? V televizi je ještě snazší, aby to vypadalo, že jsou scénky připravené.
Představení Partičky jsou navíc sestříhaná.
To my si na divadle nemůžeme dovolit. Bylo by skvělé, kdyby nám někdo vystříhal naše best of a pustil jenom ty dobré vtipy a scénky. Ale takhle to nefunguje. Partička také předvádí jenom ta cvičení, která jsou dobrá na efekt a budou s největší pravděpodobností vtipná - například večírek celebrit, kdy jeden z týmu musí uhodnout, na koho si jeho kolegové hrají. Oni se o nějaký přesah ani nesnaží. Navíc Partičku dělají známé osobnosti. Nevybírají se podle toho, jací jsou improvizátoři, ale podle toho, kdo má známý obličej. Tím netvrdím, že všichni z Partičky improvizují špatně. Já mám ale raději slovenskou verzi než českou, protože podle mě tam jsou lepší improvizátoři.
V čem?
Obecně je slovenská Partička lepší v tom, že se herci tolik nesnaží strhnout pozornost jenom na sebe. Chtějí pracovat jako celek, aby to dílo samotné bylo co nejlepší, nikoliv aby jen jeden z nich co nejlépe vypadal. Z české verze Partičky je podle mě nejlepší a nejlíp poslouchá Igor Chmela. On jenom neexhibuje. Dobrý improvizátor musí umět nejenom udělat skvělou scénu, ale taky podržet druhého, aby jeho kolega tu skvělou scénu mohl provést. Občas prostě hraju druhé housle, aby vynikl improvizátor vedle mě. To ale v české Partičce moc nevidím.
Jan Urban
- je improvizátor a kouč skupiny Improvariace
- narodil se před jednatřiceti lety
- s improvizací začal v roce 2002 ve středoškolském souboru
- v roce 2009 spoluzaložil skupinu Improvariace
- vystudoval divadelní vědu
- pracuje v marketingu, v současnosti dělá PR pro experimentální prostor NoD
Nakolik byl v tomhle ohledu kvalitní pořad Ruská ruleta, ve kterém improvizovali Oldřich Kaiser a Jiří Lábus?
Na Kaisera s Lábusem jsem rád koukal, byl to asi můj první kontakt s improvizací. Na nich byl víc vidět než na Partičce ten základ improvizace - že to je opravdu nepřipravené. Cítil jsem tam vyšší autenticitu, když jsem viděl, jak běhají po zákulisí, rychle se navlékají do kostýmů a hulákají na sebe. Kaiser s Lábusem navíc měli to, o čem jsem už mluvil, to neuvěřitelné napojení. Poslouchali se, podporovali.
Byla Ruská ruleta začátek improvizace v Česku?
Vlastně ano, žánr divadelní improvizace přišel do Česka zhruba před 17 lety, okolo roku 2000. To první, co sem přišlo, byly takzvané improvizační zápasy po kanadském vzoru. Simulovaly divadlo jako sport. Utkaly se dva týmy improvizátorů, které soudil rozhodčí. V Kanadě to bylo ještě víc sportovní, improvizátoři hráli dokonce na hřišti s mantinely a seděli na střídačkách s ručníky. Týmy měly vypadat, že jdou opravdu do sebe jako při sportu. V Česku se ale tahle forma brzy zdivadelnila a začaly se přidávat nové formáty, třeba improshow s krátkými scénkami.
Pomáhá vám improvizace nějak i v osobním životě?
Já ji využívám hodně, třeba při státnicích jsem dopadl lépe s otázkou, u které jsem improvizoval, než s tou, kterou jsem měl naučenou slovo od slova. Improvizace se hodně využívá i pro teambuildingy, může pomoci v osobním rozvoji - proto existují dvě linky improvizace. Jedna pro ty, kteří mají ambici jít na jeviště, a pak linka pro studenty a pracovníky, kteří ji ale nedělají s uměleckým záměrem. Těm může improvizace dát sebedůvěru, schopnost věřit sám sobě. Hodně lidí se vyhýbá situacím, které nejsou připravené. Improvizace dokáže pomoci překonat strach z neznámého.
Vám v tomhle taky pomohla?
Hodně. Já když jsem v patnácti s improvizací začínal, tak jsem byl nervózní, i když jsem měl někam zavolat. Ale díky improvizaci jsem ztratil ostych, naučil jsem se pracovat se strachem a mluvit, i když o tématu nic moc nevím. To může být nebezpečné třeba v práci, kdyby mě přitom někdo nachytal, ale na jevišti od diváků často dostaneme zadání třeba nějaké historické postavy, o které toho moc nevíme, ale musíme ji nějak ztvárnit. Nedávno jsme například na představení dělali cvičení na motivy Pána prstenů. Ale já jsem neviděl ani jeden díl, tak jsem si nějak představoval elfy a trpaslíky a celkový příběh. Diváci to nakonec přijali s otevřenou náručí, že jsou na jevišti všichni fanoušci Pána prstenů a jeden blbec - já -, který vůbec neví, o co jde.
Dá se nějak určit hranice, kdy jsou vaše nepřipravené vtipy ještě zábavné a kdy už trapné?
Já říkám, že situace není trapná do chvíle, dokud si to o ní nemyslím já. Když na jevišti nebudu svoje fóry hodnotit, budu si za nimi stát a tvářit se, že jsou ty nejvtipnější, co existují, tak toho diváka přesvědčím. Mám to vyzkoušené. Ta hranice trapnosti je ve mně. Na karaoke nejhlasitěji zpívají lidi, kteří jsou falešní, a s největšími pochybnostmi ti, co zpívat umí. Někdo v podnapilém stavu zazpívá a je si tím naprosto jistý, i když to není zrovna nejlepší umělecký zážitek. V improvizaci to tak taky funguje. Nemusíme se sice opít, ale musíme si za svým výkonem stát. Pak za našimi vtipy budou stát i diváci.
