Vánoční svátky a konec roku bývají i v dnešní hektické době vnímané jako příležitost k duchovnímu usebrání. Dokáže se ale většina z nás vůbec ještě ztišit a věnovat se vlastní duši?
Myslím, že většina lidí už dnes vánoční svátky bere především jako možnost se vyspat, dobře se najíst a mít klid. Klid je tím, co nám v současnosti schází, protože dnešní svět je jeden velký úprk - a nikdo neví kam. Provází nás v něm spousta starostí a pochybností, takže lidé hledají naděje a někdy je nenachází. Do toho přišla pandemie, která dnešního člověka hodně rozhodila. Taková rozhození ale k životu patří a měli bychom na ně být připravení.
Každý z nás by měl být otevřený nejen k ontické nouzi, což je nouze materiální, ale i k nouzi ontologické, což je nouze o samotné bytí. Dřív jsme k ní byli vychovávaní už od dětství, jenže dneska na ni člověk vůbec není zvyklý. Žijeme v době, která je pyšná na úspěchy technologického charakteru, ale člověk se svou člověčinou je pořád spíš zvířátko než cokoli jiného.
Jaké postřehy jste si tedy jako filozofka během posledních dvou let pandemie odnesla o naší společnosti, potažmo politické garnituře?
Pandemie je mezní situace a při mezních situacích se každý z nás navzdory své vůli ukazuje v pravém světle, včetně politiků. Všimněte si, že i v situacích, kdy se politikové měli spojit a zapomenout na otázku moci, se nakonec nespojili, protože pro ně moc byla důležitější. To o nich vypovídá víc než jakákoli psychologická analýza.
Reakce společnosti zase svědčí o tom, že lidé už nevěří vědě tolik jako dřív. Uvědomují si totiž, že je věda především v oblasti zdravotnictví propojená s vyděláváním peněz. Kdyby tomu tak nebylo, tak by si ti, kteří přišli na to, jak očkovat, nenechali monopol očkovacích látek jen pro sebe. Kdyby to s lidmi opravdu mysleli dobře, dali by očkovací látky všem na planetě, jenže jim jde o peníze.
Mnohým z nás to dochází, cítíme, že to podstatné v životě není. Že tu je hlavně spousta tvrdých dat, ze kterých se pak díky interpretacím vytvářejí plány na záchranu. Zároveň je ale všechno natolik propojené s trhem, ziskem a politickou mocí, že tomu už lidé nevěří. Právě proto je teď společnost, alespoň podle mého soudu, rozdělená.
V souvislosti s pandemií se ještě víc než dřív začalo mluvit o duševním zdraví. Přibývá lidí, kteří trpí depresemi, úzkostmi a jinými psychickými problémy. Je to tím, že na nás postmoderní doba vyvíjí větší tlak, nebo jen díky životní úrovni máme víc času zabývat se sami sebou?
Současný člověk v sobě potlačuje to, co je nevyhnutelné. Nebyl vychovávaný k ontologické nouzi, která je spojená se smrtí. Tolik se smrti bojí, že když se k němu v nějaké podobě přiblíží, začne okamžitě něco řešit, něco obstarávat. Potřebuje nejrůznější obstarávačky, aby v sobě zaplašil tu hrůzu. Když ji k sobě ale nepustí, začnou se mu v duši hromadit obsahy, které potom vyvolávají právě deprese. Najednou už nemůže ani vstát z postele, tělo ho neposlouchá, což je v prvotním stadiu zapříčiněno tím, že člověk sám sobě lže, že mu chybí odvaha.
Když máte skočit ze skály do vody, může se zdát, že je to jen odvaha související s vaším tělem. Ve skutečnosti ale v takové chvíli musíte sebrat právě odvahu k ontologické nouzi. Musíte přijmout myšlenku, že tady každou chvíli můžete nebýt. Když ji k sobě pustíte, poleje vás pochopitelně v prvním okamžiku hrůza. V té je ale třeba prodlévat, vydržet i chvíli, která je nepříjemná. Právě tímto způsobem se člověk ve své duši pomalu čistí a postupně nachází klid, který tak potřebuje.
Jenže dneska jsou děti opečovávané, aby se jim náhodou něco nestalo. Proto pak mladá generace není připravená na to, aby k sobě ty běsy pustila. Ti lidé za to nemohou. Politika, kultura i učitelé jim odmala vštěpují, že technologické procesy všechno vyřeší. Když se v nich tedy ty strachy objeví, odnášejí sami sebe k psychiatrovi a říkají mu: "Tady mě máte a něco se mnou dělejte. Já nechci cítit ty deprese, protože potřebuji pracovat a žít naplno." Neuvědomují si přitom, že oni sami musí být svým prvním lékařem, což není jejich vina. Za to mohou ti, kteří je to nenaučili.
Vedle strachu ze smrti často mluvíte i o tom, že se dnes lidé bojí selhání. Podle vašich slov jsme vychovávaní k tomu, abychom byli úspěšní a výkonní, takže se pak děsíme jakýchkoli chyb.
Ano, to je opět dané dnešním technologickým uvažováním. V počítačovém programu se chyby nedějí, nedostatky se objevují jen ve fázi, kdy se program vytváří, ale pak už funguje bez chyb. Dnešní člověk se snaží computeru podobat, pokouší se být stejně výkonný, a tak má pocit, že nesmí dělat chyby. Jenže je to jenom člobrda, který musí vědět o podvojnosti života. O tom, že je tady jednak určitost, ale zároveň pozadí, které je samo o sobě neurčitelné. Kdyby nebylo neurčitelné, tak by se jistota, která tvoří základ našeho života, jako jistota nikdy neukázala.
Aby člověk byl bytostí, která je schopná tišiny duše, v níž nejsou deprese, musí vědět o tom, že na světě je nicota, co se podobá smrti. Přijetí smrti je ontologickou nevyhnutelností pro možnost života v jistotě. Pokud bude všechno jisté a nebude existovat žádná nejistota, nastane něco, čemu Nietzsche říkal poušť. To je ten nihilismus mezi lidmi, který vzniká z myšlení, jež sleduje jenom matematická, verifikovatelná a falzifikovatelná data. Nejenže současnost se svou pýchou na technologie zapomněla na podvojnost našich životů, ona navíc už zapomněla, že zapomněla, což je malér.
Lidé tedy zapomněli, že nejsou pány přírody, kteří dovedou poručit větru, dešti, a už si svoje zapomnění ani neuvědomují. Chápu to správně?
Přesně tak. Dnešní člověk je takový frajer, že nemůže než v budoucnosti padnout na ústa.
Zároveň je ale spousta z nás ze snahy přiblížit se výkonným strojům vyčerpaná. Jenom nenacházíme odvahu z toho koloběhu vystoupit.
Ano, politici pořád chtějí vylepšovat společenské uspořádání, ajťáci zase zvyšují výkonnost computerů, jenomže je zdokonalují tak, že je v nich obrovské množství funkcí, které člověka natolik zahltí, že už nemá ani chuť se v nich vyznat. Tyhle systémy totiž vytvářejí lidé, kteří nemají v hlavě celky. Kdyby dokázali vidět celky, tak by pochopili, že před počítačem sedí člověk, který potřebuje, aby mu stroj sloužil, ne aby on sloužil computeru. Spousta digitálních funkcí v počítačích je naprosto nadbytečná a vzniká jen tím, že se jejich tvůrci potřebují vytahovat, ukazovat, že nad ně není. Pýcha na to, co všechno dokážeme, zastírá naše myšlení a vytváří v nás právě to dvojí zapomenutí.
Většina z nás se s tlakem výkonově zaměřené společnosti smíří, ale zároveň vyhledává různé způsoby úniku. Někdo pije, někdo cvičí jógu, někdo jezdí na exotickou dovolenou. Dokážou ale tyhle úniky skutečně utišit naši nespokojenost?
Když jedete na dva týdny do Egypta, kde vás ubytují v hotelu obehnaném vysokým plotem, za kterým stojí pánové s kulomety, a vy tam můžete od rána do večera pít, vychutnávat si dobré jídlo a koupat se v moři, může vám to opravdu na chvíli pomoct. Není to ale řešení na celý život. My se potřebujeme usebrat, abychom vydrželi sami se sebou, a to i v situacích, kdy neřešíme žádné starosti. To člověk cítí jako obrovské břímě, protože v dřívějších dobách nic takového nezažil.
Pomáhat lidem, aby měli více volného času, přináší svá úskalí. Mnoho z nich pak totiž neví, jak s volným časem naložit. Chybí jim soustředěnost, aby četli. Chtějí rychlé, hluboké, intenzivní prožitky, a tak si je kupují. Nechávají se hodit z éra na padáku, jezdí rychlými auty nebo sjíždějí ledovce na lyžích. Dostávají se tak do rauše, který sice neodpovídá alkoholu, drogám nebo touze po moci a ovládání jiných lidí, ale pořád je to rauš.
Člověk se namísto toho potřebuje sám se sebou skamarádit. To je ale možné jen tak, že sám sobě nekecá, což současný člověk už skoro neumí. Velmi často si k sobě nepouští pochybnosti a neví, že se nemůže nemýlit. Proto vždycky opakuji myšlenku, kterou vyslovili už Hegel, Heidegger a Schelling. Člověk, který si myslí, že se nikdy nebude mýlit, se nachází v největším omylu svého života.
V podcastu Stůl pro tři jste zmiňovala, že velkým zdrojem psychických potíží bývá také skutečnost, že lidé nežijí pravdivě. Snaží se vyhovět očekáváním druhých, ať už domnělým či skutečným, a ztrácejí tak sami sebe.
Ano, tohle je problém všech dospívajících, kteří milují své rodiče. Rádi by jim splnili jejich představy a zapomínají na to, že žijí z vlastního základu, o kterém dosud tolik nevědí. Mladý člověk většinou chce svým chováním udělat někomu radost, někomu, koho miluje, o koho se bojí. Až ale jednou dozraje, musí pochopit, že má nárok žít z vlastního pramene, a taky na to musí přijít jeho rodiče, což bývá velmi těžké. Aby žil z vlastního základu, musí nejprve začít směřovat k jeho poznání.
Musí se vydat na cestu, která je častokrát lemována prohrami, ale i vítězstvími, jež se nakonec stávají jen takovými přestupnými body. Člověk si najednou uvědomí, že výhry, kterých v životě dosáhl, se skoro až rozplývají, jako by to už ani nebyla pravda. Proto musí najít odvahu v sobě zrodit nový počátek, nebát se změn. Ne všechny změny ale může přijmout, protože některé nejsou prostoupené s počátkem, z něhož jeho život teče. V takových případech je člověk rozladěný a začíná se hledat. Nejnáročnější je si tu cizotu ve svém životě vůbec uvědomit. Pokud na ni narazí, život už ho k sebepoznávání pomaličku dovede.
Proto Komenský říkal, že by se měl mladý člověk po vystudování vysoké školy dva roky sám toulat světem. Právě to by mu pomohlo setkat se s cizotou, které vůbec nerozumí. Cestování totiž zvýrazňuje ontologickou nouzi. Musíte ale cestovat o samotě, jen s batohem, ne s cestovkou, která vám organizuje každý krok a hlídá vás, abyste se neztratili. Pokud se na takovou cestu vydáte, prožijete ohrožení z cizoty, kterou svým myšlením nejste schopní pochopit, a odrazíte se tak k sobě samému.
Od autentického života nás ale vedle představ rodičů odvádí i potřeba zapadnout mezi vrstevníky nebo snaha vyrovnat se ideálům, které vidíme na sociálních sítích. Není touha po přijetí a uznání zejména pro mladé lidi přirozená?
Samozřejmě že mladý člověk potřebuje někam patřit. To je v pořádku. Sociální sítě mu ale v tomhle vůbec nepomáhají. Jsou naopak velmi nebezpečné, protože člověku, který se hledá, dávají strašně rychle jistotu, že už se našel. Jenže on se nenašel, on ještě musí tisíckrát prohrát, než přijde na to, kam celá jeho bytostnost vlastně směřuje. Potřebuje čas, aby dozrál do osobnosti, která je podle Goetha tím největším štěstím vůbec. Osobnost nepřebírá žádné role, nepotřebuje být loutkou, která na sebe navěsí to, co se právě nosí, která mluví tak, jak je zrovna v kurzu. Osobnost má odvahu se lišit.
Dozrát znamená získat zkušenosti, které v sobě člověk postupně usebírá do vhledů, a zjišťuje tak, co je podstatné. Tohle dnes přichází až ve věku kolem pětatřiceti nebo čtyřiceti let. Děti dnes totiž zůstávají hrozně dlouho doma. Maminky a tatínkové nemají pro co žít, tak žijí pro ně. Zrání se tím pádem prodlužuje a nedá se urychlit, jak si to myslí machthabeři (držitelé moci - pozn. red.). Machthabeři žijí jen pro vydělávání peněz a mladí lidé se jim hodí, protože udělají všechno, co po nich chtějí, aniž by v sobě měli překážky, které vznikají právě až zráním. Všem oblastem včetně vědy a politiky dnes vládne trh, takže jsou mladí lidé vychovávaní pro jeho potřeby a stávají se velmi žádaným zbožím. Němečtí sociologové tomu říkají kindermanagement.
Proto mladý člověk nesmí zůstávat pod lampou, kde je vždycky největší tma. Musí jít tak daleko, aby viděl, co se pod lampou děje. Potřebuje získat nad tím vším nadhled a ten mu může dát umění, které dokáže lidi otevírat pro jiné horizonty, než jsou ty, co jim každodennost přináší jako nevyhnutelnost poslední důležitosti. Pomáhá taky vzdělání. Nesmí to ovšem být jen vzdělání karteziánské, které povýšilo na ideál jistotu, ale opomíjí nicotu, z níž může jistota teprve vyvstat. Pokud mladý člověk nepřijme do svého myšlení tuhle podvojnost, bude jen loutkou toho, co se mu podsouvá jako vzor. Za socialismu nám ty vzory podsouvali tak blbě, že na to každý měl jenom vztek. Dnes se ale s pomocí marketingu a psychologie podsouvá natolik jemně, že mnoha lidem vůbec nedojde, že jim někdo něco podsouvá.
Anna Hogenová (75)
- Narodila se rok po konci druhé světové války v krušnohorské obci Fláje, která byla v polovině 50. let zaplavena při budování přehrady. Část dětství prožila u prarodičů v Příbrami, než se s matkou přestěhovala do Žatce. Tam nastoupila na gymnázium, kde ji učil mimo jiné Zdeněk Svěrák, díky němuž si zamilovala češtinu.
- Po maturitě složila přijímací zkoušky na Univerzitu Karlovu, kde nejprve studovala češtinu na Filozofické fakultě a tělocvik na Fakultě tělesné výchovy a sportu. V letech před pražským jarem začala se studiem filozofie, které úspěšně dokončila v roce 1978. Do sametové revoluce učila na Fakultě tělesné výchovy a sportu moderní filozofii a marxismus-leninismus.
- Dnes přednáší na Pedagogické fakultě a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a také na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Napsala více než 30 knih, které se stejně jako její veřejné přednášky těší velké oblibě. Nejvíc čerpá z myšlenek Jana Patočky, Martina Heideggera, Edmunda Husserla, Immanuela Kanta a Platóna.
V knize Žít z vlastního pramene jste dokonce vyjádřila názor, že vám porevoluční kapitalismus připadá stejně nebezpečný jako předlistopadová totalita. Vidíte to opravdu tak černě? Spousta lidí by vám namítla, že přece máme svobodu.
To jsou chudáci. Samozřejmě že žijeme v totalitě. Socialistická totalita byla totalitou myšlenek. Kapitalistická totalita je ale skrytější a o to nebezpečnější. Je to totalita trhu a trh se stává podmínkou přežití každého z nás. Socialismus šel po našem myšlení a nebyla to dobrá doba. Současná doba je ale ještě horší, protože jde po našem pudu sebezáchovy. Pokud by člověk vystoupil z kafemlejnku trhu, vystavil by se tím existenčnímu ohrožení. Aniž by si to tedy uvědomoval, je jeho život plánován a řízen fenomény, kterým Heidegger říkal das Gestell (univerzální objednávka) a die Machenschaft (technické a metodické zařizování).
Úplně nejdřív se totalita vždycky pozná v řeči. Všimněte si, že dnes většina politiků používá tatáž slova, aniž by jim kolikrát sami rozuměli. Nemají vlastní myšlenky, a tak musí používat stejná slova, která slyší v myšlenkách těch ostatních.
Velkým hitem jsou mezi nimi nejrůznější anglicismy.
Ano, chtějí být in a působit odborně, tak musí používat anglicismy. Přitom je to trapné. Havel třeba mluvil jiným jazykem než běžní politici a někteří mu vyčítali, že to byla chyba. Jenže Havel nemohl mluvit jinak. Ať už měl totiž jakékoli chyby, byl to člověk bytostný. Když jsem po jeho smrti viděla, kolik svíček mu mladí lidé nechávali u sochy svatého Václava, jde mi z toho ještě teď mráz po zádech. Mladí lidé museli tuhle Havlovu neopakovatelnost dobře chápat, i když ji nedovedli vyjádřit slovy. Tenhle étos, který člověku dovoluje být tím, čím nemůže nebýt, tady teď chybí. To je ta pravá svoboda. Pokud ale žijeme v horizontu, který nám podsouvá, jak musíme žít, abychom byli in, tak je to totalita. Tváří se přívětivě, ale je to totalita.
Na Nový rok si řada lidí klade různá předsevzetí, která nejpozději na konci ledna poruší. Obvykle chceme zhubnout nebo přestat kouřit. Napadá vás na závěr nějaké smysluplnější předsevzetí, které by nám skutečně pomohlo ke spokojenějšímu životu?
Vezměte vážně rozhovor sami se sebou, který je základem péče o duši už od dob starého Sokrata. Nelžete sami sobě. Pusťte k sobě to, čeho se bojíte, a postupným sebepoznáváním žijte z vlastního pramene. Díky tomu budete moci prožívat tišinu duše, která je pro dnešního člověka základem zdraví, protože se v něm zrodí a není něčím, co by mu někdo dodával zvnějšku.
