V posledních letech vídáme vánoční reklamy klidně už od října. Čemu vděčíme za tak brzký nástup Vánoc?
Zjednodušeně to jde odůvodnit čistou komercionalizací, tím, že ze slavnostního charakteru svátků se stala obchodní příležitost a koncentruje se na ně připravenost lidí utrácet. Je to naprostá proměna od středověkých či raně novověkých Vánoc, ale i od 19. století. Roli hrají masmédia, míra konzumu společnosti a možnost lidí utratit peníze. Podstatu svátků, která je religiózně úplně jiná, nevnímáme.
Čím je tedy společnost bohatší, tím dříve nastupují Vánoce?
Ano, jednak se to rozhodně pojí s tím, že společnost bohatne. Konzum není jen záležitostí kapitalismu, konzumovat Vánoce jsme začali už za komunistického období, kdy bylo potřeba vyprázdnit křesťanské svátky směrem k obecným tezím o tom, jak se máme rádi a slavíme Vánoce v rodinném kruhu. Ostatně oslava Vánoc v rodinném kruhu je také záležitost až 20. století. Předtím se primárně odehrávaly ve svatostáncích. Kdybych to přehnal, tak jsme se vrátili o stovky a tisíce let zpět k pohanským oslavám slunce a radosti ze života. Narození Krista, jímž si církev obsadila svátky před dvěma tisíci let, to je už úplně jiný příběh. To, že se soustředíme na pojmy stromek, kapr a dárky, je také jeden z dokladů ateizace společnosti.
Ve svém podcastu Přepište dějiny jste hovořil o tom, že tradice vánočního stromečku a dárků není katolická, ale protestantská. Jak se k nám dostala?
Zapříčinila to blízkost německého prostředí, které je z velké části protestantské. Stromek se u nás objevuje teprve na počátku 19. století, kdy jej ve své domácnosti má ředitel Stavovského divadla. Tehdy šlo o hledání nového symbolu Vánoc. Stromeček a dárky souvisí právě s posunem od chrámu k rodině. Rodinný krb se během 19. století stává čím dál důležitějším oproti sdílenému prostoru kostela. Doma si oltář nepostavíte, symbolem tedy může být právě stromek.
Naznačoval jste, že svátky byly konzumní už za minulého režimu. Jaká byla motivace této proměny?
Komunistický režim se po roce 1948 zaměřil na politické, sociální a ideologické odpůrce, což byla hlavně církev. Byla to snaha potlačit religiózní charakter svátků. Církevní tajemníci počítali lidi v kostele při půlnoční mši nebo počet lidí o velikonočních bohoslužbách. Směšným příkladem je Antonín Zápotocký, který vypráví dětem, že nám Ježíšek zestárl, má bílý vous a už nezáří jedna betlémská hvězda, ale rudé hvězdy nad továrnami.
Nešlo o to zrušit Vánoce, to bylo nemožné, šlo tehdy o to, dát jim jinou náplň. To nebyl jen případ Vánoc, ale také Velikonoc, z nichž se staly svátky jara. Když tomu dáte jinou náplň, musíte lidem něco nabídnout - konzum nebo zábavu. Zejména od té doby, co začne v roce 1953 vysílat Československá televize, je dramaturgie vánočních svátků spojená velmi brzy s pohádkami. I komunistům bylo jasné, že nezmění starší generaci, působili proto hlavně na tu mladší. Ta už zná svátky před televizní obrazovkou.
Jak to bylo s dostatkem, či nedostatkem zboží? Dělali všechno proto, aby měli lidé o svátcích plné stoly?
Jednoznačně. Probíhalo například plánování dodávek tropického ovoce a spotřebního zboží na nejvyšších úrovních strany, aby byly listopad a prosinec zásobeny dostatečně. Byla to ukázka toho, že socialistický systém je schopný zajistit příjemné svátky od blikající obrazovky až po ananas na stole. I tak se v 80. letech tvořily fronty na nedostatkové zboží, protože tyto roky už byly ekonomicky slabé.
Jednou z tradic, která spojuje mnohé rodiny, je právě sledování vánočních pohádek. Česká televize navíc každoročně točí nové, často se pohádky objevují i přes rok v kinech. Kde hledat původ tohoto fenoménu?
Vypovídá to obecně o síle obrazu, televize a masové zábavy. Jakmile nemáte zábavu ve veřejném prostoru, kde se odehrávala dříve například formou masopustů, církevních slavností, je zábava vnesena do domácnosti. Jak komerční, tak diktátorský režim se snaží lidi bavit a zpříjemnit jim svátky štědrovečerní pohádkou. Roli hraje také hektičnost společnosti posledních let. Pohádka nás má na chvíli uklidnit. V něčem je to trochu pokrytecké. Od října běží vánoční reklamy, během listopadu sháníte dárky, v prosinci jste bombardování masmédii, kolik se čeho prodává. Téměř tři měsíce se připravujeme na chvíli klidu, místo abychom jej měli průběžně.
Točila se každý rok nová vánoční pohádka i za minulého režimu?
Minulý režim měl své limity z hlediska financí a organizace. Točit každý rok novou pohádku nebylo tak jednoduché, proto jsou v mentální paměti dětí 70. a 80. let tak dva tři tituly, na které se podívali všichni. Trend zrychlovat a přinášet neustále něco nového je tady po roce 1990, jsme oběťmi něčeho, co bych nazval vzýváním nového. Z hlediska nostalgie se podíváme na Pyšnou princeznu nebo, nedej Bože, na Mrazíka a pak na něco nového. Je to o možnostech, které společnost má. Takhle bohatý minulý režim ještě nebyl.
Navzdory novým pohádkám přetrvává přesvědčení, že nejkrásnější jsou Tři oříšky pro Popelku. Hraje v tom roli nostalgie?
Nostalgie je zásadní vlastností Vánoc. Popelka představuje dětství pro několik generací. Nevím, zda to funguje na mé děti, ale na mou generaci ještě ano. Sentimentálně se vracíme do období mezi šestým a dvanáctým rokem života, kdy pro nás Vánoce představovaly záchytné body. V tom tyto svátky nemají konkurenta. U Velikonoc nenajdete nic podobného, protože ty jsou složitější. Ty jsme zase pojali etnograficky jako přežitek vesnických zvyků. Reportáže o Velikonocích jsou o hrkačkách, vajíčkách a zajíčcích místo o Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nemají potenciál nostalgie, klidu a trávení času v rodinném kruhu, a to ani z hlediska ročního období. Vánoce jsou nejnostalgičtějším obdobím roku. Vůbec to není racionální, je to emocionálním nastavením člověka i společnosti.
Byly Vánoce o nostalgii vždy, nebo to vyplynulo až z potřeby vyplnit je po vyprázdnění něčím jiným?
Myslím, že ta nostalgičnost přichází teprve po půlce 20. století. Dokud lidé žili v systému religiózního roku, měli svátky jako seslání Ducha svatého nebo Nanebevstoupení, které dnes už neznáme. Byly to jejich stavební kameny roku. Ty zmizely, tím pádem zažila nostalgie vzestup. Dnes slavíme svým způsobem televizní Vánoce.
Co k této změně přispělo?
Změna společnosti a jejího mentálního nastavení. Václav Havel na jednom ze svých projevů, tuším v Římě, uvedl tezi, že člověk přestal vnímat vertikalitu světa, že já jsem tady a pán Bůh nahoře. Naše vnímání je Havlovými slovy horizontální. Vnímáme jen horizont roku a svého vlastního života. Dvě stě a více let nazpět žil člověk s představou smrti, nebe, očistce a zmrtvýchvstání. My tohle nežijeme, což je ohromná změna. Skrze to se mění i svátky, nejsou směrované k tomu, že jsme součástí něčeho většího, vyššího. Jsme sami za sebe, za svou rodinu, tím pádem slavíme rituál, který ve většině případů nemá obsah.
Jak se proměňoval obraz Ježíška? V českých rodinách se obvykle pěstuje představa postavy dítěte, které roznáší do domovů dárky.
Postava Ježíška přichází s masovějším obdarováváním ve druhé polovině 20. století. Musíte totiž vytvořit obraz toho, kdo dárky přináší. Mísí se nám zde Ježíšek a Mikuláš, který nosil dárky dříve. K podobné záměně došlo i v anglosaském prostředí, Santa Claus je vlastně svatý Mikuláš, který se přesunul do vánočního času i díky reklamě na Coca-Colu ze 30. let.
prof. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. (46)
- Historik a slovakista, zabývající se především českými dějinami 20. století.
- Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde dnes působí jako pedagog.
- Mezi lety 2006 a 2014 byl děkanem Filozofické fakulty, kandidoval na post rektora Univerzity Karlovy.
- Je náměstkem generálního ředitele Národního muzea.
- Spolu s historikem médií Martinem Gromanem natáčí podcast "Přepište dějiny", který vychází pravidelně i na Aktuálně.cz. V anketě Podcast roku získal ocenění v kategorii Objev roku.
- Je ženatý a má osm dětí.
Kromě dárků, stromku a salátu si dnes Vánoce řada lidí spojuje s volnem…
Přitom Štědrý den se stal dnem pracovního volna až po roce 1990, v roce 1951, když byl uzákoněn zákon o státních svátcích, bylo volno 25. a 26. prosince. Obecně se nám mnoho státních svátků proměňuje ve dny volna, nikoliv dny oslav. Chtěl bych vidět procento lidí, kteří slaví Boží hod. Většinou si v tento den odlehneme po bramborovém salátu.
Na Boží hod vánoční je také ve spoustě rodin zvykem navštěvovat širší rodinu.
Pětadvacátý prosinec byl vnímán jako zásadní volný den, kdy měli lidé šanci navštívit své příbuzné, a zachovalo se to dodnes. To bych možná dokonce viděl jako jeden z mála přenosů, které nám zůstaly.
Krátce po Vánocích následují silvestrovské oslavy. Od kdy je konec roku hlavně o pití alkoholu, pojídání chlebíčků a pálení rachejtlí?
Roli zde hraje síla toho, jak vnímáme horizont života. Je to moderní přechodový rituál, kdy si uzavíráme nějakou kapitolu. Nic se nestane, čas běží pořád stejně a my jsme stejní, jen si hledáme záchytné body v běhu času. To, že konec roku slavíme, je o prostředcích, které máme k dispozici. Kdyby měl raně novověký člověk k dispozici to, co máme my, asi by dělal podobné vylomeniny.
Kdy začal silvestr ve své současné podobě nabývat na důležitosti?
Silvestrovské oslavy nabývají na významu v posledních sto letech. Souvisí to s odklonem od klasického církevního roku. Za komunismu přicházejí prezidenti s novoročními projevy, v nichž se ohlížejí za minulým rokem na to, co jsme dokázali, a hledí do příštího na to, co ještě dokážeme. K tomu se vysílají ty největší estrády s Menšíkem a Bohdalovou.
Když se zlomí v roce 1989 režim, ani silvestr už nemá být stejný, proto se do televize tehdy v prosinci pozvou herci, aby moudře pohovořili. Ale pak se zjistí, že společnost nemá pro tyto oslavy žádný nový obsah. Další silvestr už je to samé v bledě modrém, jen je to jiný způsob estrády. Jakmile nastoupí v roce 1994 TV Nova, začne dělat estrády ještě barvitější. Nejde o režim, ale o společnost, která se chce 31. prosince doslova ubavit k smrti.
Je v tom, stejně jako u Vánoc, zase ta nostalgie? Kdyby normalizační silvestry nikdo nesledoval, přece by se v televizi nevysílaly.
Bezpochyby. S žádnou změnou režimu se neztratí vaše mentální mapa a zvyky. Lidé si navykli na Televarieté a Nova tomu dala jen jiný háv a dodala například baviče Novotného, ale je to totéž. Změnou režimu se nemění mnoho kontinuit ve společnosti. Jsme velmi kontinuální v tom, jak vnímáme zábavu a veřejný prostor. Devadesátá léta jsou spíše dokladem generace 70. let a 80. let, než že by se 17. listopadem změnilo něco v hlavách. Nezměnilo.
