Podcast Přepište dějiny: "Škoda. Naše i vaše," řekl Brežněv. A poslal na Prahu tanky

Martin Groman Michal Stehlík Martin Groman, Michal Stehlík
15. 8. 2021 15:00
Okupace v noci z 20. na 21. srpna 1968 většinu československé společnosti zaskočila. Mezi oblíbené mýty patří tvrzení, že vpád vojsk Varšavské smlouvy byl v zásadě nečekaný. Jenže doufat není totéž co vědět. Hrozba intervence nad republikou visela už od jara. A s postupujícím časem jen sílila.
Tragický srpen 1968. Většina tady "spřátelená" vojska nečekala ani nechtěla. Přesto Sověti přijeli "zvaní".
Tragický srpen 1968. Většina tady "spřátelená" vojska nečekala ani nechtěla. Přesto Sověti přijeli "zvaní". | Foto: Libor Hajský

Mezinárodní linka pražského jara je v naší paměti většinou rozpínána mezi Prahu a Moskvu. Osobně pak mezi Alexandra Dubčeka jako symbol reforem a Leonida Iljiče Brežněva coby symbol konzervativního komunismu. Realita byla ale samozřejmě pestřejší, ne-li překvapivě jiná.

Podcast věnovaný pražskému jaru 1968 si můžete poslechnout zde:

Nejpozději od drážďanského setkání představitelů zemí Varšavské smlouvy v březnu 1968 se začíná mluvit o "kontrarevoluci" v Československu. Zatím jen interně, ale Dubček a všichni českoslovenští politici, kteří se jednání účastnili, museli silný tlak zvenčí pociťovat. Ostatně slovo "kontrarevoluce" bylo pro drtivou většinu komunistických aparátčíků nepochybně jasnou výstrahou. Ale jak vidno, ne tak pro ty československé.

Poslední kapkou se stal manifest Dva tisíce slov z června 1968. Po jeho zveřejnění se situace uvnitř zemí Varšavské smlouvy vyhrotila a směřovala k demonstraci síly. Brežněva tlačili k exemplární akci představitelé východního Německa, Polska, Maďarka i Bulharska. Proto také sovětský vůdce 2. července Dubčekovi oznámil, že o situaci je třeba jednat.

Dubček pozvání odmítl a ve Varšavě se tak následně hovořilo o nás bez nás. Historik Jiří Vančura po letech tento Dubčekův krok - a následnou celospolečenskou euforii ze zdánlivě suverénního rozhodnutí - ohodnotil jako "dojemný a naivní" výsledek víry KSČ ve vlastní pravdu a sílu.

Na přelomu července a srpna 1968 následoval poslední pokus o zvrat, když Sověti povolali československou reprezentaci do Čierné nad Tisou. Na nejvýchodnějším československém nádraží je odřízli od světa na čtyři dny. Na Dubčeka, Smrkovského, Svobodu, Černíka, Kriegela a další se tu z úst Brežněva a jeho týmu snesla doslova lavina obvinění a výhrůžek.

Nejvíc vadilo relativně svobodné vysílání televize a rozhlasu, otevřená kritika v novinách, formování politické opozice, ale i konkrétní funkcionáři. Mezi nimi především ředitel televize Jiří Pelikán, dále ekonom Čestmír Císař a v jistém pythickém vědomí i nepoddajný straník František Krigel.

Výsledek byl pro československé reformisty katastrofální. Nevzniklo sice závazné usnesení, ale Sověti odjeli s vírou, že udělali dohodu: Dubček zastaví kritiku, zbrzdí reformy, vyhodí potížisty. První tajemník ústředního výboru Komunistické strany Československa ale odjel s pocitem, že uhrál odklad do sjezdu, který plánoval na začátek září.

Zdržovací taktika však přestávala zabírat. Brežněv, který tou dobou už měl v kapse zvací dopis od konzervativního křídla československých komunistů (Biľak, Indra, Švestka), sice odjel na dovolenou, ale už 9. srpna volal z Krymu do Prahy. Dožadoval se plnění závazků z Čierné. Týden se pak nedělo nic. Dubček namítal, že změny musí nejdřív projednat. Na to mu Brežněv už odpověděl výhrůžkou: "To je škoda. Naše i vaše škoda. Řeknu ti čestně, když jsme s vámi hovořili v Čierné nad Tisou, domnívali jsme se, že rozmlouváme s vedoucím orgánem strany, s orgánem, který má veškerou moc. A vše, co jste nám slíbili, jsme chápali jako bernou minci."

O pár dní později volal znovu. Tentokrát útočil ještě ostřeji. Hovor to byl tak vyhrocený a pro Dubčeka trapný, až v jednu chvíli navrhl, že složí funkci prvního tajemníka. Brežněv jej chlácholil, ale neustoupil. Žádal jasné termíny, Dubček se vymlouval, místy mlčel.

Zatímco se pětka zemí Varšavské smlouvy rozhodla vstoupit do Československa a zatímco Dubček doufal, že se mu podaří vydržet do sjezdu strany, který by reformám poskytl legitimitu, československá společnost dál z velké části žila v iluzi, že pražské jaro bude pokračovat. Jedním z mála náznaků, že všechno je jinak, se stala věta, kterou v srpnu při setkání s novináři pronesl člen předsednictva ústředního výboru František Kriegel: "Nad naší hlavou visí Damoklův meč a nitka, která ho drží, se každým dnem prošoupává."

Do okupace zbývaly čtyři dny a mrazivá věta poodhalovala realitu. Vedení komunistické strany pod tlakem lavírovalo a nevědělo kudy kam, zatímco široká veřejnost naivně věřila, že vše je na dobré cestě.

Vítejte u podcastu Přepište dějiny. Jeho dnešní díl je věnován pražskému jaru 1968. K poslechu na platformách Soundcloud, Spotify, Spreaker, Google PodcastApple Podcast.

Podcast Přepište dějiny

Podcast Přepište dějiny na Aktuálně.cz
Foto: Aktuálně.cz

K poslechu zde na platformách SoundCloud, SpreakerSpotify, Apple Podcast a Google Podcast.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy