S Hanou Hegerovou jste hrál přes 20 let, až do chvíle, kdy v roce 2011 ukončila hudební kariéru. Jak jste se poznali?
Když mi bylo asi 25 let, hrál jsem v Tanečním orchestru Československého rozhlasu a Hana Hegerová s námi vystupovala na jednom koncertě. Tehdy jsme se viděli poprvé a těsně po sametové revoluci, v roce 1990, mě asi na základě téhle zkušenosti oslovila, jestli bych nezaskočil na dvou jejích koncertech v zahraničí. Jeden se konal v Bonnu, druhý v Mnichově.
Já jsem byl přitom zrovna na vojně, takže jsem si musel vyřídit opušťák a celý vyklepaný jsem jel do Německa. Naučit se celý recitál s takovou legendou bylo pochopitelně trochu o nervy, ale myslím, že se mi to nakonec povedlo, protože jsme spolu zůstali až do momentu, kdy se Hana Hegerová rozhodla, že přestane zpívat.
Brala vás Hana Hegerová od začátku jako rovnocenného partnera, i když jste byl oproti ní mladé ucho?
Ano, při koncertech s Hanou Hegerovou muzikant nikdy neměl pocit, že ona je hvězda a on jen doprovod. Vždycky mě brala jako významného partnera a oba jsme si dobře uvědomovali, jak moc jsme na sobě závislí. Bez přehánění můžu říct, že jsem s ní prožil nejkrásnější roky svého muzikantského života.
Textař Michal Horáček prozradil, že mu Hegerová několikrát říkala, že si vůbec nepřipadá talentovaná. To musela být velká perfekcionistka, když o svém nadání navzdory všem úspěchům tolik pochybovala.
Ano, byla na sebe velice přísná. Když měla před koncertem zkoušku, projížděla si nanečisto téměř všechny skladby. Do divadla obvykle přišla už čtyři hodiny před začátkem, sedla si ke klavíru a rozezpívávala se. S prostorem, ve kterém měla vystupovat, se posléze natolik sžila, že se během koncertu už nemusela soustřeďovat na to, kam má popojít. Zvykla si na světla i scénu, takže se potom mohla věnovat jenom magii toho, jak pracovat s publikem a s muzikou, kterou podle mě nikdo neovládal jako ona.
Když vás tak poslouchám, nebyl to pro vás coby klavíristu velký tlak, abyste Hegerové koncert nepokazil?
Paradoxně ne. Všechny její koncerty se totiž vyznačovaly napůl improvizovanou, někdy až jazzovou atmosférou, takže člověk ani nemyslel na to, že by během nich mohl něco pokazit. Spíš se ty skladby snažil sám ještě něčím povznést, zakomponovat do nich něco originálního, čím by spoluhráče i paní Hegerovou překvapil. Ji samotnou tenhle přístup neuvěřitelně bavil, ráda se od nás muzikantů nechávala vyvést z původního konceptu a těšilo ji, když na naše hudební nápady mohla reagovat.
Českému rozhlasu jste řekl, že Hana Hegerová změnila váš pohled na svět. V čem bylo vaše setkání tak osudové?
První roky našeho společného koncertování jsem s ní jezdil hlavně do zahraničí. Paní Hegerová byla neuvěřitelně populární v německy mluvících zemích a já jsem se díky ní dozvěděl, jak to chodí za humny. Pronikl jsem do velkého muzikantského světa, což pro mě byla nesmírně důležitá škola. Naučil jsem se věci, ze kterých jako doprovodný klavírista těžím dodnes. Naučil jsem se, jak navázat kontakt se sólistou, jak při koncertu skládat dramaturgii, ale i to, abych měl na pódiu vždycky pečlivě vyčištěné boty. Na to si Hana Hegerová dost potrpěla.
Posluchači si Hegerovou zapamatovali jako zpěvačku s neuvěřitelně procítěným, možná až divadelním projevem. Jaká byla lidsky?
Hana Hegerová byla neuvěřitelně veselý člověk, který miloval společnost a humor. Vždycky se zajímala, jestli někdo z muzikantů nezaslechl nějaký dobrý vtip. Po každém koncertě si šla s celým svým týmem, nejen s kapelou, ale i s techniky, sednout do nějakého podniku a prožívala ta setkání stejně intenzivně jako koncerty. Když pak se zpíváním přestala, scházela se se svými někdejšími spoluhráči aspoň na mejdanech a bylo na ní vidět, jak je šťastná.
Vybavíte si nějakou příhodu, která by hezky vystihovala její osobnost?
Jedna mě napadá. Kdysi jsme uspořádali koncert pro Petra Neužila, kardiochirurga, který se o ni staral, a stali se z nich přátelé. Hana Hegerová se nakonec ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit, tak Petru Neužilovi poslala aspoň zdravici nahranou na mobil. Natočila to video, jako by se mnou vedla dialog, přesně vycítila, co na každou její větu řeknu, a nakonec pronesla: "Víte, co, Petře? Zazpíváme panu doktorovi."
Tak jsem sedl k pianu, doprovodil její zpěvy nahrané na videu a celé to působilo, jako bychom koncertovali on-line. Přitom to celé bylo předtočené. To podle mě krásně vystihuje, jak dokonale znala psychologii svých muzikantů a jak ovládala tu jevištní magii, o které jsem už mluvil.
Dokázal byste vyjádřit, čím si Hegerová publikum tak získala?
Její kouzlo, myslím, spočívalo v naprosté autenticitě. Všechno, co zpívala, byla pravda. Nic nehrála. Každou písničku hluboce prožívala, což je něco, co posluchač vždycky stoprocentně pozná a nedá se v tom obelhat.
Které její písničky jste hrál nejradši?
Nejradši jsem měl skladby, které jsem coby muzikant mohl vždycky pojmout trochu jinak, což byly její skalní hity jako Lásko má nebo Lásko prokletá.
Rodí se podle vás dneska ještě zpěvačky s podobným šansoniérským citem, jaký měla Hana Hegerová?
Talentovaní hudebníci se podle mě rodí pořád, vidím plno zpěvaček a zpěváků, kteří umí dojmout, rozplakat i rozesmát. Taková osobnost jako Hana Hegerová ale byla jen jedna a zůstane tady po ní velká díra.
Jaká je poslední vzpomínka, kterou na ni máte?
Už jsme se sice nestihli vidět, ale aspoň jsme se slyšeli. Bylo to loni na Vánoce, už v době lockdownu. Zazvonil telefon a na druhém konci paní Hegerová. Měl jsem obrovskou radost, protože jsem jí chtěl sám zavolat a popřát hezké svátky. Řekla mi: "Petře, zrovna jsem si nalila borovičku, tak jsem si na vás vzpomněla. Jak se máte?" Byla pořád stejná jako dřív a vybavily se mi všechny ty roky, které jsme spolu prožili.
