Glamour končí po nástupu pasažérů. Bývalá letuška odhaluje život v oblacích bez pozlátka

Zlozvyky pasažérů, jak se obléct do letadla i to, co se děje ve chvíli, kdy posádka načapá souložící pár. I taková témata šestatřicetiletá Marika Mikušová otevřeně sdílí na svém Instagramu a boří tím romantické mýty o práci ve vzduchu. 

„Zakládám si na tom, že nic nechci zatajovat, takže ano, letuškám opravdu smrdí nohy a mají opruzené zadky. Na vině jsou kompresní punčocháče,“ glosuje bez obalu. Právě tahle necenzurovanost jí ale přinesla tisíce sledujících, kteří oceňují, že místo naleštěného glamour dostávají autentický obraz práce, o níž si většina lidí myslí, že je jen o úsměvu a perfektní rtěnce.

Kuřecí nebo hovězí? To je ta menší část práce

V oblacích Marika strávila skoro pět let. „Rozvrh se každý měsíc mění, takže žádná Praha-Londýn třikrát denně od pondělí do pátku,“ popisuje. Do práce letušky Marika nastoupila hned po vysoké škole. Děsila ji představa stereotypního života v kanceláři, a tak hledala cestu, jak spojit práci s cestováním. Pak za ní přišla kamarádka s tím, že „jakési dubajské aerolinky“ pořádají pohovor.

„Nikdy předtím jsem o Emirates neslyšela a na pohovor jsem to šla jen tak zkusit,“ směje se. Netušila, že ji čeká téměř pět let života ve vzduchu - a zkušenosti, které by vydaly na několik románů. Což se ostatně stalo.

Stejně rychle se rozplyne i iluze klidné práce. První lety do Istanbulu, Bombaje nebo saúdskoarabské Džiddy byly iniciační. Krádež na palubě, extrémně nároční cestující, nekonečný servis.

„Usmíváme se, i když uvnitř umíráme. Umřeme až na hotelovém pokoji - a někdy se probudíme třeba po dvaceti hodinách,“ říká s černým humorem. Nejdelší lety typu Dubaj-Auckland nebo Dubaj-San Francisco, trvající i více než šestnáct hodin, prý dokážou člověka fyzicky i psychicky rozložit.

Pokerface jako základní dovednost

Být letuškou znamená zvládat často absurdní situace s kamennou tváří. „Jednou po mně pasažér chtěl, abych otevřela okýnko, že si zapálí. Jedna žena si chtěla nechat udělat manikúru na palubě,“ vyjmenovává Mikušová. Jednou také musela vysvětlovat cestující, že kapitán nemůže „zpomalit letadlo, protože se jí dělá špatně“.

A ano, i sex ve vzduchu existuje. Od vášnivých párů v kuchyňce až po masturbující pasažéry schované pod dekou, zatímco lidé okolo spí. „Páru líbajícímu se v kuchyňce jsme museli domluvit a poslat je zpátky na jejich sedadla. Po zbytek letu jim byl přidělen jejich „osobní chaperon“ - člen posádky, který na ně dohlížel zpovzdálí,“ dodává Mikušová.

Za závěsem glamour mizí

Zatímco na palubě vládne úsměv, za závěsem kuchyňky se realita uvolní. „Přehrabujeme se v použitých tácech jako mývalové a hledáme nerozbalené sýry a dezerty,“ popisuje. Když je čas, přijde na řadu rychlá svačina a ventilování frustrací.

Ne všechny historky jsou ale k smíchu. Kouř na palubě, zdravotní kolapsy, situace blízké smrti. Právě tyhle momenty byly jedním z důvodů, proč Mikušová práci opustila. „Zhoršovalo se mi fyzické i psychické zdraví. Přísný korporát, toxická atmosféra, neustálý stres,“ říká. Jako vysoce citlivý člověk navíc těžce nesla život „v plechovce se stovkami lidí“.

Instagram jako ventil i zpovědnice

Nápad sdílet realitu letuškovského života přišel nejdřív na Instagramu. „Kamarád mě přemlouval, ať si buduju publikum pro knihu. Měl pravdu,“ říká. V Česku se podle ní bez viditelnosti autor prosazuje těžko. Jí se to však podařilo - vydala už tři knihy, v nichž své letecké historky rozvedla do příběhů ze zákulisí létání. 

Rodina měla zpočátku obavy, kolegové spíš pochopení. Dnes kolem Deníků letušky existuje komunita čtenářů, kteří oceňují humor bez cenzury. A Mikušová má materiálu pořád dost. „Peer pressure od čtenářů funguje spolehlivě. O dalším dílu vážně přemýšlím,“ přiznává.

Život po přistání

Po konci u aerolinky a návratu „na zem“ přišel spánek, pravidelnější režim, a také nostalgie. „Ta nepravidelnost mě bavila. Bylo to vzrušující,“ říká. Chybí jí cestování i dubajský životní styl. Zůstalo jí ale něco jiného: schopnost deeskalovat konflikty, respekt k lidem z jiných kultur a úsměv. „Může mi být sebevíc zle, ale pokladní v obchodě prostě pozdravím a usměju se na ni.“

A těm, kdo si myslí, že práce letušky je jen glamour, vzkazuje jediné: zkuste si usnout do dvaceti vteřin po čtrnáctihodinové šichtě, nalíčit se v turbulencích a celou dobu se usmívat. „Glamour tam je,“ uzavírá. „Ale jen na začátku letu.“

Mohlo by vás zajímat