Umělecká fikce. Ilustrační obrázek vytvořený pomocí umělé inteligence. | Foto: Aktuálně.cz / Umělá inteligence / A. I. / Dall E3 a Midjourney / Prompt engineering: Dan Poláček

Mýtus třetí: Pekelný stroj z masa a kostí cvičený člověkem

Jak se množily neúspěšné pokusy o ulovení bestie a jak rostla frustrace z její zdánlivě nadpřirozené chytrosti, začala se rodit další, ještě zlověstnější teorie. Co když bestie nebyla jen obyčejné zvíře, ale nástroj v rukou člověka? Myšlenka, že by mohlo jít o křížence vlka a psa, speciálně vycvičeného k zabíjení lidí, nabízela vysvětlení pro její neobvyklou agresivitu a schopnost unikat pronásledovatelům. Tato teorie posunula hrůzu na novou úroveň. Zlo už nebylo dílem přírody nebo boha, ale zvrácené lidské vůle.

Tato hypotéza, která se výrazněji prosadila až ve 20. století, se soustředila na konkrétní podezřelé, především na rodinu Chastelových. Antoine Chastel, syn lovce Jeana Chastela, byl vykreslován jako sadistický poustevník, který si v lesích tajně cvičil smečku zabijáckých bestií. Teoretici jako Abel Chevalley v roce 1936 a Henri Pourrat v roce 1946 přišli s barvitými, byť nepodloženými příběhy o tom, jak Antoine získal exotické zvíře nebo hybrida a trénoval ho k útokům. Podezření posilovalo i to, že během období, kdy byli Chastelové od srpna do listopadu 1765 ve vězení za urážku královských úředníků, útoky bestie sice pokračovaly, ale údajně v menší míře.

Racionální pohled však odhaluje, že tato teorie stojí na velmi vratkých základech. Neexistují žádné historické dokumenty z 18. století, které by rodinu Chastelových spojovaly s jakýmkoliv zločinem. Celý příběh o Antoinovi jako sadistickém cvičiteli je produktem literární fikce 20. století, nikoli primárních pramenů. Proti této teorii mluví i fakt, že útoky pokračovaly i během věznění Chastelových, byť v menší intenzitě. Navíc podle Marinovy zprávy z roku 1767 si přišlo prohlédnout tělo zvířete zabitého Chastelem více než tři sta lidí z okolí, přičemž mnozí z nich měli osobní zkušenost s útoky bestie a popisovali ji konzistentně jako zvíře, nikdo neviděl člověka, který by ji ovládal.

Moderní kynologové a experti na chování zvířat navíc potvrzují, že vycvičit vlka nebo vlčího hybrida k selektivním útokům na lidi a zároveň ho udržet pod kontrolou je i s dnešními metodami extrémně obtížné, ne-li nemožné. Vlci mají vrozeně silný strach z lidí a jejich domestikace je mnohem náročnější než u psů, i když jsou odchováváni od raného věku. Historik Jay M. Smith ve své knize Monsters of the Gévaudan z roku 2011 tvrdí, že tato teorie je spíše odrazem naší moderní fascinace sériovými vrahy a psychopaty, kterou promítáme do minulosti, než aby odpovídala historické realitě. Legenda o cvičeném monstru je tak spíše poutavým thrillerem než věrohodnou hypotézou a odhaluje více o našich vlastních straších než o událostech v Gévaudanu.