Když člověk dostane ve dvaceti letech příležitost zpívat pro dalajlamu, je to velká věc. Nebála jste se, že se něco pokazí?
Vůbec jsem netušila, že pro něj budu zpívat. Byl to opravdu velký a slavnostní koncert v Baden-Badenu, vysílaný přímým přenosem do celého Německa. To, že vidím Jeho Svatost dalajlamu, jsem uvítala s nadšením, a i když se v tu chvíli prostě soustředíte na hudbu, hlavou mi prolétla blesková myšlenka, že mám moc vysoký rozparek na šatech.
S mým návrhářem jsme tehdy přemýšleli, jaký oděv zvolit. Jelikož to bylo matiné (dopolední kulturní akce - pozn. red.), nehodilo se vymýšlet nějakou příliš dlouhou róbu. Na druhou stranu to ale byla významná akce, takže se očekávalo něco noblesního. Návrhář nakonec vymyslel dlouhé šaty s rozparkem. Jenže když jsem přišla do sálu, zjistila jsem, že je tam vyvýšené jeviště, na nějž posluchači hledí z téměř ostrého úhlu. A v první řadě, přímo pode mnou, seděl dalajlama.
Vzpomínáte si, jak se na ten rozparek tvářil?
Měl takový mírný úsměv jako vždy, nebylo na něm nic poznat. Rozhodně se tím nenechal vyvést z míry. Nehledě na tuhle, pro mě už úsměvnou historku, jsem si ten koncert ale užila. Chovám k dalajlamovi úctu, a kdykoli mám možnost slyšet jeho moudrá slova, ráda si je vyslechnu.
Je vám blízký i z pohledu spirituality? Vím, že jste katolička.
Rozhodně ano, ty věci se alespoň pro mě nevylučují. Spousta praktik z buddhismu zlepšuje duševní i fyzické zdraví. Já jsem si oblíbila Vítězný dech, což je v podstatě vědomé dýchání, které mě později přivedlo i k meditacím. Jednoduše řečeno, když si zadýcháte, jste vítěz. Dáte si ráno pár dechových cvičení a den je úplně o něčem jiném.
Ovlivňuje víra v Boha váš prožitek ze zpěvu?
Ano, je to pro mě naprosto zásadní spojení. Hudba je múza, která vám zprostředkovává něco nehmotného, dotýkáte se v ní čehosi, co vás převyšuje. Myslím si, že hodně hudebníků to takhle má, setkávám se s tím velice často. Ale pro člověka je obecně přirozené, že má-li nějaké vnitřní otázky, začne se věnovat něčemu krásnému nebo cítí potřebu se tím krásnem alespoň obklopovat.
Předpokládám, že stará hudba, které se převážně věnujete, je pro vás emotivní i proto, že byla většinou psaná pro kostely…
Ano, duchovní hudba byla gró toho všeho. Světská se hrála v divadlech, duchovní v kostelech a tam také měla svoji jasnou, rituální funkci. Dnes tuhle funkci zastává reprodukovaná hudba.
V čem konkrétně se stará hudba liší od té, řekněme, modernější - od Mozarta dál?
Gabriela Eibenová
- je renomovaná zpěvačka - interpretka staré hudby a zakladatelka festivalu Rosa Bohemica
- vystudovala Pražskou konzervatoř, teorii a provozovací praxi staré hudby na Masarykově univerzitě a historickou interpretaci na JAMU
- se svým manželem, varhaníkem a dirigentem Adamem Viktorou, založila vokálně-instrumentální soubor Ensemble Inégal, který propaguje díla českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky
- zpívala téměř v celé Evropě, v Izraeli, Libanonu i Japonsku
- na svém kontě má více jak 40 CD nahrávek
- působí jako lektorka zpěvu na mistrovských kurzech specializovaných na interpretaci staré hudby
- zpívala pro papeže Jana Pavla II. i Jeho Svatost dalajlámu
- má tři děti
Myslím si, že v těch různých epochách jdeme zjednodušeně řečeno od symetrie po asymetrii. Kdysi měla hudba vést lidi k ušlechtilosti, harmonii a katarzi. Moderní doba, například expresionismus, už ale zachycovala určitou rozpolcenost duše. I v rámci staré hudby se přitom najdou rozdíly. Oproti renesanci s její umírněností a uhlazeností je baroko mnohem více rozervané, pracuje už s nejširší škálou emocí, jaké si dovedeme představit. Nicméně, pořád je to v rámci symetrie. Vědomě se pracovalo s afekty, tóninami a rétorickými figurami, které vycházely z antiky. Hudba měla pohnout vašimi city, vyprovokovat vás, nebo vás naopak dostat do stavu blaženosti.
Mám pocit, že baroko rozpoznám v malířství, ale v hudbě vlastně nevím, co to přesně znamená.
Je to stejné jako v obrazech. Je tam celá řada symbolů, které jsou skryté ve figurách. Když si vezmete například Bronzového hada od Zelenky (Ensemble Inégal s oratoriem Il serpente del bronzo Jana Dismase Zelenky - pozn. red.), kde matka oplakává umírající dítě, najednou v té pasáži máte ticho. A to je krása hudby, že i ticho v ní něco znamená. Říká se tomu figura ticha. Opakem jsou pak tak zvané tiráty. To jsou rychlé běhy, které se používají v momentě určité dynamiky, pohybu. Symbolizují například vystřelený šíp. Krásné na tom je, že se jako interpret podíváte na noty a už z nich poznáte, co se v tom příběhu děje, aniž byste četla text.
Symboly jsou ale i v samotných tóninách. Například taková g-moll. Slyšíte v ní chalumeaux, což je předchůdce klarinetu, a cítíte smutek, takovou hlubokou, smutnou krásu. Naopak D-dur, to jsou trumpety a sláva, radost. Symboly se ovšem dají hledat i jinde. Například Bach, to je kapitola sama o sobě. Ten symbolicky psal i počty taktů. Je to zkrátka neuvěřitelně mnohovrstevnatá hudba a nejkrásnější na tom všem je, že ve výsledku do sebe všechno zapadá.
Předpokládám, že zpíváte v latině, umíte ji?
Nevládnu jí, ale mnoha věcem rozumím. Hudební interpret se v latině trochu orientovat musí, jinak mu toho spoustu uniká.
Pomohla vám někdy hudba v osobním životě? Rozumíte díky ní například lépe svým emocím a vnitřnímu světu?
Jasně. Barokní hudba pomáhá definovat vášně a rozjímání. Zároveň je tam hodně duchovní roviny, která je pro mě důležitá. A když pochopíte základy tohoto bohatého světa, okamžitě vás vtáhne. Z pohledu formy se v něm uplatňoval princip, že procházíte nějakými peripetiemi a nakonec dosáhnete katarze, nějakého ponaučení, smyslu. To v těch novějších věcech vždy není.
Dá se to přirovnat ke starým pohádkám?
Ano, přesně tak. Nastavilo se téma, pak byla krize, rozuzlení a nakonec morální ponaučení.
Do minulosti se vracíte i Rosou Bohemicou, kterou jste založila za covidu. Dívala jsem se, kde se festival živé hudby všude koná, a našla jsem kostel, klášter, ale třeba i památník Karla Čapka ve Strži. Co ta místa spojuje?
Rozhodně silný genius loci. A také si myslím, že je to venkovská krajina, kterou v Čechách jednoznačně utvářelo baroko. Začínaly se stavět kostelíčky, poutní místa a křížové cesty. Za covidu jsme s rodinou vyjížděli z města a všichni se mi smáli, protože jsem se často zastavovala a říkala: "No teda, tady by to znělo!" A tak ta myšlenka vlastně vznikla - rozeznít původní prostor a dotknout se staré doby. Líbí se mi, že na koncertě zažíváte něco, co je neopakovatelné, co je teď a tady. Rozhoupe vás to a ta atmosféra se nedá ničím přenést, žádnou reprodukcí.
Vy osobně vystoupíte například se souborem Ensemble Inégal v kostele svaté Maří Magdalény s interpretací Dvořákovy Lužanské mše. Na programu tedy není jen stará hudba…
Ano, nejsme dogmatičtí a letos je rok české hudby, tudíž máme na programu Dvořáka, ale i Bedřicha Smetanu, Bohuslava Martinů nebo Leoše Janáčka. Na kostele v Bohutíně je zajímavé, že se nachází nedaleko Dvořákova letního sídla. Chodil do něj pravidelně hrát o mších na varhany. Rosou Bohemicou se tak trochu vracíme v jeho stopách.
Festival pořádáte čtvrtým rokem, tudíž jste si už některé památky "odžila". Jak se vám v nich zpívá?
Na festivalu jsou všechna místa v tomto ohledu skvělá. Ale jinde je to různé. Teď tedy použiji termín z japonských masáží shiatsu. Někde je to prázdné a jinde plné. Možná právě to se dá nazvat duchem místa, buď to tam žije, nebo ne. Je to jako teplo a chlad. Samostatnou kapitolou je architektura a historie. Ráda na takových setkáních připomínám příběhy, které se tam odehrávaly. Na festivalu mě baví potkávat lidi, kteří mají pro hudbu, příběhy a toulky po krajině stejné nadšení jako já. Zajímavé je, že po těch koncertech se nikomu nechce domů. Postáváme v hloučcích a povídáme si. Právě setkávání ve všech jeho významech se mi líbí asi ze všeho nejvíc.
