Procházka italskou Veronou ve vrcholné sezoně málo připomíná to, co mohl člověk vidět ještě na počátku devadesátých let. Město se pronikavě změnilo. Mohu hodnotit, na počátku devadesátých let jsem tam byl.

Ta stará Verona se někam schovala, pořád tam je, jenže není vidět. Zastínily ji nekonečné řady stánků se suvenýry a nejrůznějšími tretkami. Do takzvaného Juliina domu (kde Julie nikdy nebydlela a Romeo tam pod balkonem také nestával, protože si je Shakespeare vymyslel) se stojí fronta.

A fronta se stojí také na Juliinu sochu, která má, chudák, úplně ohlazená obě prsa. Je zřejmě nepsaným zvykem, že když už tam jste, musíte si sáhnout. Nejspíš za to může Instagram a sociální sítě. Byli jste ve Veroně a nemáte na Instagramu tuto fotku? Jako byste tam nebyli.

V Juliině domě je v jednom z pokojů "zajímavý" kus nábytku ozdobený dřevořezbami. Skrývá několik počítačových obrazovek a klávesnic. Odtud můžete Julii poslat cool vzkaz. Okamžitě. Julie je určitě on-line.

Verona je prostě "99% Amore", jak stojí napsáno na místním nábřeží. Dopady takzvaného overturismu, jehož vinou se historická centra měst mění ve vybydlené zóny obchodu se suvenýry a v obdobu zábavního parku, jsou tady ve vrcholící sezoně hodně patrné. 

Verona v tom ale není sama. Někdy má člověk pocit, že je vlastně jedno, kde je. Velmi podobně to vypadá třeba v Benátkách, ale i v Praze, v Českém Krumlově, nebo v jakémkoliv větším a známějším historickém městě.

Možná je na čase si přiznat, že to začíná být problém.