"Bylo to něco mezi vernisáží, výstavou a plesem," popisuje slavnost Roman Franc. Knihovna Kongresu si vybrala pětatřicet jeho fotografií, převážně skupinových portrétů, pořízených v České republice, ale i na mnoha jiných místech světa. "Když se v Naloučanech dozvěděli, že se fotografie z jejich obce dostaly až do Ameriky, byli nadšení. Přijali mě za svého fotografa, i když z obce nepocházím, a chtěli to oslavit," říká Franc.
Venkovská slavnost v Naloučanech pro něj byla velká událost. "Byla to oslava fotografie i vztahů, byl jsem dojatý a měl jsem z toho velkou radost," vzpomíná. "Navíc mě v průběhu slavnosti jmenovali čestným občanem a čestným členem sdružení dobrovolných hasičů Čech, Moravy a Slezska." Jak sám přiznává, je na to hrdý a ohromně ho to těší. Za celou historii obce Naloučany, která se odvíjí od 13. století, nikdo před ním čestné občanství neobdržel.
Jak se hasiči z Naloučan dostali do sbírky ve Washingtonu
Jako mnoho věcí v životě Romana France, i jeho zastoupení v prestižní světové sbírce fotografií odstartovala náhoda, o které se říká, že přeje připraveným. Při svých cestách po USA se v Texasu setkal s velmi uznávanou americkou kurátorkou. "Dali jsme si kafe a ukázal jsem jí moje fotografie, které stále vozím s sebou. Líbily se jí a řekla, že je doporučí šéfovi fotografické sbírky v knihovně Kongresu," říká Franc.
Události pak nabraly rychlejší spád, než sám čekal. "Z knihovny mi volali už o dva dny později a chtěli moje fotografie vidět naživo. Byl jsem tou dobou v New Yorku a už jsem se chystal na odlet domů," popisuje fotograf. Ještě však stihl narychlo zajet do Washingtonu. "Dostal jsem se tam díky Lukáši Přibylovi, který mě v noci v bouřce vezl z New Yorku do Washingtonu," vzpomíná.
"Při osobním setkání jsem si v Knihovně kongresu dohodl další postup a pak jsme - už na dálku - zhruba rok společně vybírali fotografie," vysvětluje. V konečném výběru je celkem 35 snímků. Jde především o černobílé skupinové portréty, ale jsou tam také barevné záběry, které vznikly v rámci zakázky pro brněnské Turistické a informační centrum. Knihovna amerického Kongresu tyto fotografie získala díky pomoci českého sběratele umění Michala Kováře.
"Ve výběru je třeba skupinová fotografie pořízená v americkém Kongresu v roce 2020 při příležitosti oslav třicátého výročí projevu Václava Havla, ale jsou tam i skupinové portréty hasičů a myslivců z Naloučan nebo skupiny ze Skotska či z Tichomoří," uvádí Franc. Osobní předání snímků do sbírky ve Washingtonu loni na podzim si užil. "Byl to pro mě velký den, vždyť moje fotky byly zařazeny vedle snímků, o kterých jsem se učil, miluji je a které jsou součástí historie fotografie."
Začátky s atletikou a flexaretou
V mládí Roman Franc hlavně sportoval. "Až do mých dvaceti let jsem kromě atletiky neměl čas v podstatě na nic jiného," vypráví. Fotografovat začal dědečkovou flexaretou a fotoaparátům na klasický film je pořád věrný. Digitální přístroj bere do ruky jen minimálně. "Líbí se mi, že fotografování na film a s velkými fotoaparáty je už ze své podstaty pomalé. Fotograf má navíc velice omezené množství záběrů, které může během jednoho focení udělat. Člověka to nutí pečlivě připravit a promyslet, co dělá. Pomáhá mi to zpomalit a soustředit se," říká.
Franc vystudoval tělesnou výchovu, ale fotografie ho bavila stále více, a tak se přihlásil na Institut tvůrčí fotografie v Opavě, (momentálně tam pokračuje v doktorském studiu). Díky jednomu z úkolů začal fotit v brněnském Divadle na provázku. Tam se při zkoušce hry Odcházení setkal i s prezidentem Václavem Havlem.
Fotit Havla by chtěl každý
"Měli jsme tou dobou ve škole za úkol nafotografovat známou osobnost. Napadlo mě, že poprosím prezidentova tajemníka, jestli by to nemohl být právě Havel. Jen se zasmál, že to by chtěl každý, ale vzal si vizitku. A za pár týdnů mi volal, že se dívali na moji práci a pokud mám zájem, tak pana prezidenta fotit mohu."
Většina lidí by se v takové situaci asi ani nezeptala, považovala by to za předem prohranou věc. "Já to tak nemám, asi i díky určité naivitě a touze po dobrodružství, se kterými se pouštím do různých věcí. Mnohokrát mi to pomohlo, ale mnohokrát jsem se kvůli tomu také dostal do potíží," přiznává Franc. Havla fotografoval při různých příležitostech několik let. "Nejraději mám asi poslední fotku, jak Václav Havel sedí u piva." Vznikla v době, kdy už bývalému prezidentovi zbývalo jen pár týdnů života.
První skupinový portrét je z Pohořelic
První Francův skupinový portrét vznikl pravděpodobně při Pouti smíření v roce 2015. Jde o vzpomínkový pochod pořádaný proto, aby připomněl osudy německy mluvících obyvatel Brna, kteří byli po skončení války vyhnáni. (Dvacet tisíc lidí v roce 1945 nuceně putovalo z Brna do Pohořelic a 1700 jich tehdy cestu nepřežilo).
"Udělal jsem skupinovou fotku asi dvou set nebo tří set účastníků pouti v Pohořelicích. Pak jsem rychle odjel do Brna, z fotografií jsme vytiskli velké pohlednice a když poutníci pěšky dorazili z Pohořelic do Brna, začali jsme jim ty pamětní snímky rozdávat. Byli dojatí, někteří měli i slzy v očích, kvůli atmosféře té události i kvůli tomu, že dostali fotku," vzpomíná Roman Franc.
Fotografie ze skupinových focení se Roman Franc snaží dávat lidem vždy, pokud je to možné. "Bez jejich spolupráce by moje snímky nemohly vzniknout a chci, aby z toho také něco měli," říká.
Focení v Kongresu? Nevěděl jsem, proč se smějí
Skupinové portréty ho přivedly i do situace, kdy se ve Washingtonu postavil s fotoaparátem před americké kongresmany. Ti se v roce 2020 sešli, aby oslavili třicáté výročí projevu Václava Havla.
"Předtím, než jsem začal fotit, vystoupila písničkářka Joan Baezová. A pak jsem před nimi jsem stál já a měl udělat dvě fotky. Říkal jsem jim, že fotografuji pomalu a mám speciální techniku, takže se mají dívat do foťáku, mohou dýchat, ale nesmí mrkat. Smáli se snad všemu, co jsem řekl. Někdo dokonce vykřikl: This is so Czech! Moc jsem nechápal, co se děje," přiznává fotograf.
"Večer na recepci v Kongresu za mnou přišlo plno lidí, plácali mě po ramenech a říkali, že to bylo dobré, že to focení bylo úžasné a že si původně mysleli, že je to nějaké představení a že jsem herec." Výsledný snímek je ale přesvědčil o tom, že je fotil výjimečný fotograf. I tento skupinový portrét se dostal do sbírky knihovny Kongresu. "A také se mi ozvali někteří kongresmani a chtěli ho na památku," říká Franc.
Portrét skupiny lidí vyžaduje vytrvalost, plánování i vtip
Příprava skupinového portrétu může být podle Romana France záležitost, která se chystá třeba rok, ale stejně tak může vzniknout během půl hodiny. Záleží na okolnostech. "Pokud to je možné, chci portrétované poznat, naladit se na ně a zjistit, co si mohu dovolit," říká. Často lidi aranžuje do neobvyklých seskupení a situací. Kněze postaví v rouchu na střechu hasičského auta, myslivce posadí do supersportovního Lamborghini, vodáky rozmístí po řece v úhledných skupinkách.
"Rád pracuji s trochu humoru a s nadsázkou. Daří se mi přesvědčit lidi, že věci, které po nich chci, mají smysl. Chci, aby portrétovaní věděli, že jsou součástí dění a že všechno vzniká s jejich pomocí," popisuje. To, že ho lidé berou vážně a vycházejí mu vstříc, zčásti připisuje i svému velkému a pomalému fotoaparátu, který už sám o sobě může vyvolávat pocit, že jde opravdu o událost.
Jak vzniká fotografie: Myslivci a Lamborghini
"Tu fotografii jsem měl dopředu dlouho promyšlenou," říká Roman Franc. Věděl, že to bude nad vesnicí Jasenice u křížku. Měl vymyšleno, že to musí být v zimě, aby bílá barva zjednodušila scénu a vytvořila ten správný kontrast k mysliveckým uniformám. Zajistil si vypůjčení Lamborghini od jednoho ze známých a naplánoval, jak supersport na místo dopravit, protože samozřejmě nemohl přijet po vlastní ose. "Měl jsem připravené i různé varianty, jak myslivce rozestavit, podle toho, kolik jich nakonec na focení dorazí," vysvětluje Franc. "Není to hračka přesvědčit myslivce ze tří obcí, aby v lednu v sobotu ráno přišli na focení nad vesnici."
I přes všechno plánovaní se však situace může trochu vymknout kontrole. "Posadil jsem myslivci v autě na klín českého fouska. Majitel auta po nějaké době přišel na to, že pes zatnul drápek do zakázkového ručně vyráběného koženého čalounění, které se jen tak nedá nahradit," popisuje Franc a přiznává, že to bylo jeho asi jeho nejdražší focení. "Teď už se tomu směju, ale když sem se to dozvěděl, tak mi do smíchu moc nebylo," přiznává.
Plán, jak vytvořit dokument o naší době
Na otázku týkající se jeho dalších plánů Roman Franc odpovídá, že má spoustu rozpracovaných projektů, na kterých chce dál pracovat. Skauty, skupinové portréty a mnoho dalších věcí. "Ale jednu úplně novou věc bych chtěl rozjet a už se o to i snažím," říká.
V Americe ho okouzlila dokumentární práce, kterou odvedli ve třicátých a čtyřicátých letech špičkoví fotografové pro státní úřad Farm Security Administration. Vznikly tehdy dokumentární snímky zachycující život a různá palčivá témata té doby, později i změny v USA během druhé světové války.
"Takové věci mají smysl a byl bych moc rád, kdyby s přispěním státu vznikl podobný program i u nás, v dnešní době. Vždyť i tady by stálo za to zapojit naše špičkové fotografy a dokumentovat pro další generace, jak jsme žili a co to obnášelo," vysvětluje fotograf.
