Pod titanovou kostí tepalo srdce. Jako u Terminátora, říká fotograf složitých operací

Pod titanovou kostí tepalo srdce. Jako u Terminátora, říká fotograf složitých operací
Kranioplastika. Univerzitní nemocnice v Martině, Slovensko.
Titanový hrudní implantát. Univerzitní nemocnice v Martině, Slovensko.
Titanový hrudní implantát. Univerzitní nemocnice v Martině, Slovensko.
Kranioplastika. Univerzitní nemocnice v Martině, Slovensko.
Foto: Igor Stančík
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
20. 9. 2018 6:31
Igor Stančík se často převléká do lékařského pláště a účastní se složitých operací. Není u nich ovšem jako operatér, ale jako fotograf. Jeho reportáže perfektně zachycují atmosféru na sále. Snímky jsou navíc velmi výtvarné a v lidech, kteří nemusejí vidět krev, nevzbuzují negativní pocity. V rozhovoru prozrazuje, jaké to je, být s fotoaparátem na sále a pozorovat tlukoucí srdce pod titanovou hrudní kostí.

Všiml jsem si, že máte za sebou fotografování mnoha operací, od císařského řezu až po operaci lebky. V čem je fotografování na operačním sále specifické?

Spočívá to v jedné nesmírně zásadní věci. Ať už fotím cokoliv - od sportu, přes divadelní inscenace po svatby nebo nějaké kulturní události -, může se stát, že budu někomu překážet, něco shodím, případně něco rozbiju. Pokud k tomu dojde, bude to nemilé, ale v zásadě se nic tak hrozného nestane. Ale na operačním sále může každý můj nesprávný pohyb vést k ohrožení života operovaného pacienta. A to by byl průšvih, který se nesmí za žádných okolností stát. 

Igor Stančík

  • fotograf, 41 let
  • působil jako fotograf a redaktor v časopise Interview
  • fotí divadelní představení v Horáckém divadle v Jihlavě
  • spolupracuje s firmou Biomedical Engineering jako fotograf při operacích
  • je členem poolu fotografů při Mezinárodní biatlonové unii
  • Web: photostancik.com/sk
  • Instagram: instagram.com/photostancik/
  • Facebook: facebook.com/fotostancik/

Asi se vás na to lidé hodně ptají, ale přesto: jak snášíte pohled na otevřené rány a krev?

Ano, ptají se tak často. Patřím k lidem, kterým pohled na krev nezpůsobuje nevolnost ani nějaké zvláštní pocity. Jen jednou to bylo trochu jiné. Bylo to při operaci meziobratlové ploténky. Na operačním stole ležel můj dobrý kamarád. A "jiné" spočívalo v tom, že jsem si hrozně přál, aby to dobře dopadlo. Operace byla osobnější, než to bývá u ostatních pacientů, které neznám. Ale mé vnímání krve a otevřené rány bylo stejné jako ve všech ostatních případech.

Předpokládám, že vždy musíte mít souhlas pacienta, jehož operaci fotíte, a samozřejmě i lékařů. Jak složité je ho získat?

Fotím v rámci zakázky, takže tyto věci řeší s nemocnicí firma, pro kterou pracuji. Sám jsem to řešil jen při mé první operaci, kterou byl císařský řez. Tehdy jsem měl s nemocnicí sepsanou smlouvu, ve které jsme se přesně dohodli, co můžu a co nesmím fotit - a nebyl s tím zásadnější problém.

Dovedu si představit, že před vstupem na sál projdete stejnou procedurou jako lékaři, aby prostředí bylo sterilní. Ale jak je to s fotoaparátem? Ten se také nějak dezinfikuje nebo zbavuje bakterií?

Tuto věc lidé vnímají celkem nesprávně. Před operací procházím takzvaným filtrem, kde se vysvleču do spodního prádla. Dostanu jednorázové oblečení (tričko a kalhoty) a galoše. Na tváři musím mít roušku a samozřejmá je také pokrývka hlavy. Ale nic z toho není sterilní. Sterilita znamená, že nic z toho, co mám na sobě a s čím pracuji, nepřijde do kontaktu s nesterilním prostředím. 

Kdybych si například oblékl sterilní plášť a sterilní rukavice, po uchopení fotoaparátu už by můj oděv nebyl považovaný za sterilní. Samotný proces, kterým se sterilizují nástroje, by fotoaparát samozřejmě nepřežil, takže sterilní být nemůže.

Na sále jsou sterilní operační lůžko, stůl s nástroji a chirurgické nástroje. Dále je ve sterilním oděvu operatér, jeho asistent a hlavní instrumentářka nebo instrumentář. Když se při operaci používá rentgen nebo jiné lékařské přístroje, jejich ovládací prvky jsou obaleny sterilním materiálem.

Co je pro vás při focení na sále nejsložitější?

Předvídání. Musím rozumět tomu, co se přede mnou odehrává, abych si dokázal najít správnou pozici, umožňující fotit. Musím to udělat tak, abych nikomu nepřekážel a zároveň jsem viděl na operační pole z potřebného úhlu. 

Jakou techniku při focení na sále používáte?

Fotím s technikou značky Nikon, konkrétně modelem D850. Z objektivů používám Nikkor 80-200 ED 2,8, Nikkor 105/2,8 a Nikkor 14-24/2,8. Vysoké rozlišení fotoaparátu (snímač má 45,7 megapixelu, pozn. red.) je pro mne při fotografování operací velice důležité, protože potřebují mít nafotografováno hodně detailů.

Proč jsou pro vás tak důležité?

Používám hlavně objektiv 105 mm f/2,8, jehož ohnisko mi dokáže dostatečně přiblížit operační pole. Vysoké rozlišení mi umožní snímek při následném zpracování oříznout. Výsledek potom vypadá, jako bych fotil z bezprostřední blízkosti rány, a díky vysokému rozlišení fotoaparátu i na oříznuté fotce zůstanou ostré detaily.

Jak dlouho trvá vaše příprava na fotografování operace lebky a jak dlouho pak samotná operace?

Nepotřebuji se nějak speciálně připravovat. Ale před každou opercí komunikuji s biomedicínskými inženýry a seznámím se s plánovaným operačním postupem. Zároveň si ujasním, který technologický aspekt implantátu a operace je pro ně důležitý, a na ten se pak soustředím. 

Biomedicínský inženýr je při operaci vždy přítomen a komunikujeme spolu i během ní. Samotná délka operace závisí na zákroku. Operace lebky jsou různé. I když se to může laikovi zdát nepravděpodobné, nejde o komplikovaný zákrok. Když to velmi zjednoduším, probíhá to asi takto: naříznutí a odklopení skalpu, přišití mozkové pleny k implantátu, přiložení implantátu na místo defektu, přišroubování, přiklopení skalpu na původní místo a šití. Při jednodušším defektu to celé trvá asi hodinu. Složitější zákrok může být delší, nejdelší operace, kterou jsem zažil, byla osmihodinová.

Titanový hrudní implantát.
Titanový hrudní implantát. | Foto: Igor Stančík

Která z operací, jež jste fotil, byla pro vás největším zážitkem a proč?

Titanový hrudní implantát. Při pohledu na otevřený hrudník s titanovou hrudní kostí, pod kterou bylo vidět pohybující se srdce, jsem měl pocit, že se dívám na Terminátora.

Jste výborný reportážní fotograf, fotíte vše od událostí přes sport až po divadlo. Máte nějakou oblast, kterou fotíte zvláště rád, nebo vás baví ta různorodost a šance pracovat na různých tématech?

Sport, divadlo i operace fotím stejně rád. Všeobecně by se dalo říci, že nemám rád rutinu a potřebuji střídat témata, která fotografuji. Velice rád fotím ruce ve všech jejich podobách, možná je to z mých reportáží i vidět. Ruce jsou nositelem řady činností a emocí - a když se dobře vyfotí, mají v reportáži velmi důležitý význam.

Chystáte v nejbližší době nějaké výstavy, vydání knížky nebo jiný projekt?

S výstavami a soutěžemi mám problém, protože mým cílem není vytvářet soubory skvělých fotek, ze kterých se dá každá bez problémů samostatně použít. Snažím se tvořit skvělé soubory fotek, které mají silnou výpovědní hodnotu jako celek, a je problém některou z nich použít jako solitér.

Na soutěžích se dají prezentovat jen série, ale to je něco úplně jiného než reportáž. Zatím nevím o nikom, kdo by byl ochoten vystavit celou operaci. Ale možná že až časem přibudou další, bude možné vybrat i samostatné fotky. Určitě mě ale uvidíte na Prague Photo Show, která se bude konat příští rok v březnu.

 

Právě se děje

Další zprávy