Na cestu jsem se vydala s fotografem Petrem Klempou. Příliš jsme toho neplánovali. Jediné, co jsme řešili, byl způsob dopravy. Cestu tam jsme se rozhodli absolvovat vlakem. Chtěli jsme si to zkusit a oproti letenkám to v danou chvíli vycházelo třikrát levněji.
Pro cestu zpět jsme si zvolili autobusy. Jediné, co bylo na cestě autobusem super, byl hodinový přejezd trajektem z Dánska do Německa. Jinak to bylo oproti vlaku, kde jsme si "zabavili" celé kupé, podstatně méně pohodlné.
Naší cílovou stanicí bylo univerzitní město Aarhus a po něm samozřejmě i Kodaň. Do Aarhusu jsme měli dojet po cca dvanácti hodinách cesty, jenže jsme v Mnichově tak trochu nezvládli orientační systém a kvůli soustředění na tvorbu Instastories jsme si nechali ujet vlak. Naštěstí jsme nemuseli kupovat nové jízdenky. Do Aarhusu jsme dojeli o tři hodiny později.
Pěšky jsme došli na kolej, kde jsme si ustlali na zemi jako správní "lowcosťáci". Mám ovšem pocit, že jediné, co na našem výletu bylo lowcostové, bylo právě ono spaní na zemi, a kdyby na mně záleželo, tak si klidně zaplatím hotel. Nějak už jsem těmhle věcem odvykla, stejně tak moje kyčle.
V Aarhusu jsme strávili čtyři dny a musím se přiznat, že jsem se tam cítila naprosto úžasně. To město a jeho atmosféru jsem si okamžitě oblíbila. Všude byli mladí lidé. Všichni jezdili na kole a nikdo nikam nespěchal. Mám pocit, že kol tam bylo více než aut. Je to tak proto, že je tam drahý benzin, stejně jako daň za pořízení auta. Jezdit po Dánsku na kole navíc není nic těžkého. Kopec jsme tam viděli snad jen jeden.
Měli jsme štěstí i na počasí, protože nám vyšlo krásné sluníčko, a město tak bylo zalito kontrastním světlem a dlouhými stíny. Nejsem street fotograf, ale přesně takové světlo v ulicích miluji. Každý kout, každé okno, každý sebemenší odlesk okamžitě upoutává pozornost.
Dánsko je země bez záclon, do bytů je vidět jako do výkladů
Petr doufal v typické dánské deštivé a mlžné počasí. I já jsem si jej přála, protože jsem chtěla vidět klasickou náladu tohoto neustále živého města, ale tajně jsem doufala v to, že přetrvá jen chvíli. Štěstí nám přálo. Mlžný den s mrholením jsme zažili jen jeden. Prozářené a dramatické Dánsko se během chvíle ponořilo do mléčné pěny, která prostoupila každičký jeho kousek, a my tak pochopili, proč je Dánsko zemí bez záclon. Lidé jsou tu vděční za každý paprsek, který dopadne na jejich parapet, a tak nechtějí nechat ani trochu světla na zmar. Chtějí ho do svých běžně tmavých bytů dostat co nejvíce.
Když jsme chodili po městě, připadali jsme si jako voyueři, kteří nakukují do každého bytu, ale každičký pohled do nějakého okna nám nabízel dokonalou filmovou scenérii. Byty byly plné květin, všelijakých lamp a lustrů a taktéž obrazů. Působily moderně a útulně. Po večerech jsme vídali rodiny sedící u stolu, hrající hry, povídající si a pijící horké čokolády a čaje. Martin, Petrův kamarád, nás seznámil se slovem hygge, které znamená domácí pohodu. Okamžitě jsme si jej zamilovali. Věděla jsem, že se vrátím domů s kouskem hygge ve svém srdci.
Večery jsou pro mě od té doby posvátnou záležitostí. Snažím se nepracovat a vytvářet si doma atmosféru, která mi dovolí být v klidu a číst si knihu se skleničkou portského v ruce.
Dánsko mi tedy nakonec nepřineslo jen focení města, lesa, přístavu a moře. Mnohem podstatnější byl pro mě dojem a pocity, které ve mně zanechalo. Aarhus je krásné, malebné město s klasickou architekturou. Je barevné, čisté a pulzující. Působilo na mě jako řeka, která si volně teče, přesně ví kam, neuhýbá, ale nevalí se nemilosrdně. Byla to řeka s mírným proudem, který měl tendenci člověka stáhnout a ukázat mu, jak lze skloubit práci s pohodou. Mám pocit, že toto se nám Čechům obecně moc nedaří. Práce prostupuje naše soukromé životy více, než je zdrávo.
V Aarhusu se mi líbilo snad každé místo, na které jsme zavítali. Všude to bylo nesmírně fotogenické, minimálně pro mě. Petr říká, že se s Dánskem fotograficky popasovat nedokázal.
Hodí se širokoúhlý objektiv
Až tady mi bylo po delší době líto, že jako fotografka s sebou mám jen pevnou pětatřicítku (objektiv o ohniskové vzdálenosti 35 mm). Petr fotil širokoúhlým 24mm objektivem a chvílemi jsem mu tohle ohnisko záviděla - obzvláště při focení architektury.
Aarhus jsme prošli křížem krážem. Byli jsme se podívat v galerii ARoS, prošli jsme si staré i nové město. Byli jsme v přístavech, podívali jsme se na pláž, kde jsme se zasekli asi na nejdelší dobu, protože jsme uchváceně pozorovali vlny a racky. Prošli jsme si parky i les, podívali se na katedru architektury, kde by se vyřádil nejeden fotograf, a užili si poklidu míst, na kterých nic významného nebylo.
Dánsko samo o sobě není nejlevnější země, proto jsme tam nebyli v žádném baru. Víno jsme si dávali hezky po studentsku na koleji, kde jsme si i vařili večeře. Večer jsme na koleji hráli kulečník. Bylo to celé takové pohodové, nic zběsile cestovatelského. A já pochopila, že je tohle podstatně příjemnější varianta. Přejíždět po dni z místa na místo už mě unavuje.
Když si objednáte jízdenku na špatné datum
Den před odjezdem jsem se podívala na jízdenku, kterou kupoval Petr, abych zjistila, odkud nám jede autobus do Kodaně, když jsem si všimla data. Byla na neděli minulého týdne. Musela jsem se začít smát, protože jsem měla radost z toho, že nejen já jsem "šikovným" cestovatelem, který vyhazuje peníze oknem. Naštěstí byla ještě volná místa, a tak jsme koupili správné lístky a další den brzy ráno vyrazili do Kodaně.
Kodaň se nám oproti Aarhusu líbila o poznání méně. Měli jsme na ni jen chvíli, takže je to možná dáno i tím, ale obecně jsem člověk, který preferuje menší města před těmi hlavními. Abychom toho viděli co nejvíce, půjčila jsem si elektrokolo a Petra za sebou táhla na longboardu jako kačenku na provázku. Samozřejmě jsme se museli vydat do přístavu. Oba máme pro přístavy slabost. Ten jsme stihli ještě za stmívání, zbytek Kodaně jsme viděli jen pod rouškou tmy. Trochu mě to mrzelo, ale co se dalo dělat.
Další den ráno jsme se rozhodli na autobus dojít pěšky. Bylo to pět kilometrů a autobus jsme nakonec stihli jen tak tak. Už se zavíraly dveře, když jsem na ně natiskla svůj vytřeštěný a udýchaný obličej s prosbou o otevření. Český řidič nám otevřel s ironickou poznámkou "No jo, zase Češi". Tak jsem se ho zeptala, zda má spočítané podšálky… Dal nám místo nahoře u čelního skla, takže jsme měli krásný výhled.
Šest listopadových a opravdu studených dní v Dánsku nás dohromady vyšlo se vším všudy na 18 tisíc korun, takže se náš původní plán na lowcostové cestování jaksi nevydařil, ale rozhodně to stálo za to. Od cesty do Dánska uplynulo už půl roku a já mám pořád kousek Dánska ve svém srdci.
