reklama
 
 

Skoky z vodopádů se pro mě staly drogou. Zábava se ale změnila v drama, líčí fotografka

1. 7. 2018 9:46
Filipíny jsou bezesporu nádhernou zemí. Jenže žádné místo na světě není dost dobré, pokud se tam vydáte ve špatném rozpoložení. Stejně tak není dobrá žádná cesta, která se stane únikem před vlastními problémy. A věřte, že vím, o čem mluvím…

(2. díl cestopisu) Předchozí díl popisuje příjezd fotografky a blogerky Romany Jokelové na Filipíny, krásy tamního podmořského světa a mimo jiné také doporučení, že pokud se tam vypravíte, je skvělé mít řidičský průkaz na motorku…

V Moalboal jsem se rozhodla zkusit canyoneering. Zaplatila jsem 1500 pesos a ráno vyrazila k vodopádům Kawasan. Když jsme dojeli na místo, dostali jsme záchranné vesty, tenisky a postupně nasedali na motorky, abychom se přepravili zase o kus dál. První vodopád měl tři metry, a i přestože to není moc, stála jsem na jeho okraji pět minut a nevěděla, zda dokážu skočit.

Odhodlala jsem se, v duchu se pomodlila a skočila. Byl to úžasný pocit. Klepala jsem se jako ratlík, ale byla spokojená. Postupně jsme procházeli kaňonem, bojovali s proudem a skákali po kamenech jako opičky.

Přišel druhý vodopád. Měl pět metrů a bylo potřeba skočit daleko, aby člověk neskončil přilepený na skále. Opět jsem tam naběhla, jako kdyby o nic nešlo, a vzápětí jsem si skok rozmyslela, jako by to byla ta nejtěžší věc na světě. Párkrát jsem to zopakovala a dalších pět minut bylo fuč. Skoro všichni z mé skupiny už to měli za sebou. Nemohla jsem prostě odejít. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a sílu a skočila. Křičela jsem, nohy se mi klepaly, ale dala jsem to. Byla jsem na sebe hrdá. Ten pocit byl nepopsatelný. Šla jsem za své limity a věděla, že mohu jít ještě dál.

Před námi byla divoká cesta na vodopád vysoký sedm metrů. Po cestě mi upadla podrážka na pravé tenisce, ale nevadilo mi to. Nezastavila jsem se. Byla jsem tam první. Běžela jsem, protože jsem se tak strašně moc těšila. Skočila jsem, jako kdyby o nic nešlo. Byl to skok, který dovoloval jediný krok, protože se skákalo mezi skály, které měly rozestup cca 1,5 metru. Stihla jsem si uvědomit, že letím, a to bylo jako droga. Třetí skok a návyk byl na světě.

K dalším vodopádům jsem běžela jako dítě k vánočnímu stromečku. Nemohla jsem se dočkat, až skočím z toho posledního, Kawasanu, který má třináct metrů. Plná radosti a poháněná adrenalinem jsem byla vepředu skupiny, když jsem uslyšela příšerný zvuk ve svém kotníku. Během vteřiny jsem se složila bolestí k zemi. Vůbec jsem netušila, co se děje. Běhala jsem jako laňka a najednou jsem ležela na zemi a nechápala proč. Bolest mi otupovala smysly. Neviděla jsem. Nemohla jsem se pořádně nadechnout.

Najednou ke mně přiběhli všichni členové skupiny a snažili se mě zvednout. Nešlo to. Ptali se, co se stalo, ale já to nevěděla. Ta bolest se nedala vydržet. Jeden z průvodců vytáhl šátek a obvázal mi kotník, tam jsem totiž dokázala bolest lokalizovat. Postavila jsem se na levou nohu a pomalu se snažila došlápnout na pravou. V noze něco přeskočilo a ta neskutečně ostrá bolest opět poslala mé tělo k zemi. Třásla jsem se, bála se vstát. Brečela jsem bolestí.

Když v soutěskách zjistíte, že nemůžete chodit 

Chvíli jsem seděla a pak přišel další pokus, tentokrát jsem na pravou nohu nestoupla. Chytla jsem se za ramena dvou průvodců a po levé noze hopsala po kamenech a vodou, abych se z téhle prekérní situace nějak dostala. Netušila jsem, že jsou před námi ještě dvě hodiny v kaňonu.

Bolest polevila. Rozhodla jsem se zkusit chodit. Další pohyby čehosi v mém kotníku, další urputná bolest, další pád na zem. Chodit se prostě nedalo. Šátek, kterým mi nohu obvázali, musel jít pryč, měla jsem pocit, jako by mi měl v nejbližších okamžicích přetnout achilovku.

Konečně jsme došli k místu, kde mě mohli průvodci kousek táhnout vodou. Položila jsem se na hladinu a plně se jim odevzdala. Ve vodě jsem cítila jen slabou bolest. Když jsme doplavali na místo, kde mi oznámili, že klasickou cestou půjdeme ještě dvě hodiny, byla jsem v šoku. Nemohla jsem to dát!

Říkala jsem jim, že mám skvělé pojištění, ať zavolají pomoc, ale nebyl tam signál. Pojištění mi bylo k ničemu a já si připadala jako ve špatném filmu. Být tam sama, dostávám se odtamtud dva dny. Průvodci přemýšleli, co dál. Byla tam ještě jedna cesta. Úzká, strmá a náročná. Ale měla být dlouhá jen půl hodiny. Doplavali jsme k té cestě, průvodci mě vytáhli ven, chytila jsem se jich za ramena a po jedné noze skákala po srázu nahoru.

Půda se drolila pod nohama, po pár minutách jsem byla vyřízená. Další kus cesty byl tak úzký, že jsme se tam ve třech nevešli. Musela jsem skákat po jedné noze a přitahovat se rukama za větve stromů, které cestu lemovaly. Měla jsem pocit, že jdeme sto metrů tři hodiny. Bylo to nekonečné. Po půl hodině jsme však došli k cestě, kde se průvodci snažili chytit signál.

Vyšlo to. Přijela pro mě motorka a odvezla mě na místo, odkud se původně vyráželo. Po dvou hodinách se tam objevila celá parta. Fandili mi a strašně mě podporovali. Prý jsem byla úžasná. Ale já si připadala jako troska. Slaboch… Oni to viděli jinak a já jim za to byla vděčná.

V Moalboal je jen malá nemocnice, kam nemělo smysl jezdit. Večer byl utrpením, bolest byla šílená, ale nedalo se jinak. Pořádná nemocnice byla vzdálená 300 kilometrů, takže jsem se do ní vydala další den ráno taxíkem. Po necelých třech hodinách jízdy jsme konečně dojeli do doporučené čínské nemocnice Chong Moa.

Místo Bruneje jsem letěla na Bali, do svého druhého domova

Dvakrát mi dělali rentgen a pak přišli s tím, že mi dají dlahu. Měla jsem vyvrtnutý kotník a dislokované hlavní vazy. Řekli mi, že nebudu moci čtyři až šest týdnů chodit. Domů jsem se ale vrátit nechtěla, a tak jsem se rozhodla odjet do druhého, bližšího domova, na Bali.

Ten den jsem měla letět do Bruneje. Strašně moc jsem se tam těšila, ale nedalo se nic dělat. Cesta tam prostě padla. Když jsem si kupovala letenku na Bali ještě na týž den, věděla jsem, že budu mít v Manile na přestup jen hodinu a čtyřicet minut, ale říkala jsem si, že to prostě zvládnu. Pomalu se blížil čas nástupu do letadla, když se ozvalo hlášení o zpoždění.

Abych v Manile stihla na vozíčku vyzvednout batoh, udělat další check-in a dojet ke gatu, bylo nemožné… Smiřovala jsem se s tím, že budu muset zůstat v Manile a na další den si koupit novou letenku na Bali.

V Manile na mě u letadla čekal portýr s vozíčkem. Dovezl mě pro batoh a ptal se mě, zda je to moje cílová stanice. Se slzami v očích jsem mu řekla, že ne, že mám za třicet minut letět na Bali, ale že vím, že to už není možné. V duchu jsem ale začala doufat v zázrak. Potichu jsem mu řekla, že jsem si strašně moc přála být konečně doma, protože jsem vyčerpaná…

Portýr se na mě podíval, byl to mladý kluk, zamrkal na mě a řekl, ať nepláču, že to stihneme. Na check-in jsme běželi jako o život. Dorazili jsme tam dvacet pět minut před mým odletem. Klučina na check-inu ze společnosti AirAsia se díval na portýra společnosti Cebu Pacific, když z jeho úst vyšla slova "Už je pozdě, nejde to".

Závody na letišti. Stihnu přestup?

Naděje byla pryč a mně po tváři začala stékat jedna slza za druhou. Najednou mě portýr ze Cebu Pacific přehodil na vozíček, čapnul nějaké papíry a rychlostí blesku se mnou kamsi vyrazil. Vůbec jsem netušila, co se děje, dokud jsme neprocházeli kontrolami a neprosili lidi, aby nás pustili před sebe.

V tu chvíli mi to celé došlo. AirAsia mě pustila do letadla! V půlce cesty si mě od portýra z Cebu Pacific přebral portýr Air Asia a já v rozhlase uslyšela výzvu k okamžitému nástupu s mým jménem. Do odletu zbývalo 18 minut.

Portýr AirAsia se mnou jel procházkovým tempem a já opět dostala strach. Nenápadným hlasem jsem mu řekla, že mi to letí za pár minut, a tak musíme jet rychleji. Bylo mi trapně mu něco takového říkat, ale představa, že to nakonec nezvládneme a všechny tyhle snahy budou k ničemu, byla strašně skličující. Jeho odpověď mě ale naprosto dostala: "Mám papír, letadlo bez vás neodletí, madam." Lavina slz se snesla na mé tváře. Brána byla otevřená, všichni byli neskutečně milí a do letadla mě pustili i s batohem s větší vahou.

V hostelu na Bali se o mě všichni starali jako o panenku. Byla jsem šťastná, spokojená a odpočívala jsem. Fakt, že jsem nemohla odletět do Bruneje ani na Jávu, jsem překonala jako nic, protože jsem kolem sebe měla inspirující a zajímavé lidi.

Všechno bylo super až na stupňující se bolesti v lýtku. Pátý den večer se bolesti nedaly už vůbec vydržet. Myslela jsem, že mi upadne noha. Seděla jsem tam celá zničená, když jsem prohodila, že už chci mít tu děsnou dlahu dole, protože se jinak zblázním bolestí.

Tommy z hostelu se na mě podíval a prohlásil "Stačí říct, sestro". Tak jsem řekla. Vzal nůžky a do pěti minut byla dlaha dole. Noha byla pořád strašně oteklá a bolesti byly nesnesitelné, ale Tommy řekl, že na Bali věří na masáže a sílu lidské mysli.

Řekl mi, že budu do dvou dnů chodit. A já v tu chvíli nahradila informaci o tom, že nebudu chodit ještě pět týdnů, informací, že budu chodit za dva dny. Tommy zajel pro nějaký olejíček a nohu mi namasíroval. Bolelo to jako čert, ale já mu věřila. Věděla jsem, že není masér, a nemyslela jsem si, že by mi pomohly masáže jako takové. Věděla jsem, že to, co mi může pomoci, je má hlava a energie z jeho rukou jdoucí do mého těla.

Další den jsem chodila o berlích, když mě kluci pobídli k tomu, abych se zkusila lehoulince projít bez nich. Bála jsem se, ale ten pocit byl neskutečný. Stála jsem na svých nohách. Nebyla jsem si jistá svými kroky, ale konečně jsem se cítila zase zcela svobodná. Druhý den ráno jsem se probudila s trochu menším otokem, ale bolestí, která mi nedávala spát.

Trpěla jsem. Tommy mě opět namasíroval a já byla schopná pohybu s berlemi a chvílemi i bez nich. Jenže moje tělo nedokázalo vypnout bolest. Třetí den ráno byla noha bez otoku, chodila jsem, ale bolesti přetrvávaly. Rezignovala jsem a koupila si prášky na bolest. I přes bolest, která mi pulzovala až ke kyčli, jsem ale chodila!

Předčasný návrat domů

Po týdnu od události na vodopádech mi přišla velmi smutná zpráva, která okamžitě ukončila mou cestu. A já paradoxně nebyla vůbec naštvaná. Vlastně jsem byla ráda, že se vracím domů, protože jsem si díky tomuto výletu, který mne stál mnoho nervů a sil, uvědomila spousty věcí a především pak to, že pokud cesta není cílem, pak nemůže nikdy dopadnout příliš dobře…

autor: Romana Marie Jokelová | 1. 7. 2018 9:46

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama