reklama
 
 

Byl jsem na místě, kde narkobaron Escobar osnoval vraždy, říká fotograf a bluesman Ptaszek

21. 6. 2018 9:35
"V Kolumbii můžete de facto přežít všechno, když mluvíte místním slangem," tvrdí devětatřicetiletý dobrodruh Matěj Ptaszek. Španělštinu se učil kromě "ulice" i ze seriálu o drogovém bossovi Pablovi Escobarovi.

Siga siga parce! Ráznou kolumbijskou španělštinou houkne Matěj Ptaszek na opilého vandráka, který přišel žebrat o peníze. Pobuda okamžitě odchází, české "pokračuj, kámo" by asi tak rychle nezabralo. Sedíme v zahrádce před Rovníkem, novou kavárnou cestovatelských zastavení v centru Hradce Králové, v čerstvém působišti muzikanta a spisovatele, který se před pár týdny vrátil po třech a čtvrt roku z Latinské Ameriky. S manželkou malířkou a výtvarnicí Magdalenou Trelou žili v Ekvádoru a Kolumbii, předtím procestovali středoamerické země.

"V Kolumbii můžete de facto přežít všechno, když mluvíte místním slangem," tvrdí devětatřicetiletý dobrodruh. Španělštinu se učil kromě "ulice" i ze seriálu o drogovém bossovi Pablovi Escobarovi. A pak mluvil s lidmi, kterých se řádění mafiána bezprostředně dotklo.

Se ženou žili dobrodružně na farmě uprostřed horské divočiny, s divokou řekou a s vodopádem za zády. Součástí toho všeho byla i banánová plantáž a kromě toho také citrony, limetky, grapefruity nebo marakuja. Slušně se živili uměním - ona prodávala obrazy, on koncertoval. Ale najednou toho bylo dost.

Seběhlo se víc událostí, kdy i velký dobrodruh jako Mateo, jak ho oslovovali Kolumbijci, ucítil ve vzduchu přízrak smrti. Už byli se ženou unavení vzájemným strachem o životního partnera.

Vystudovaný fotograf původem z Ostravy a bluesový muzikant napsal o životě v Jižní Americe dvě knihy povídek. Po prvotině Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi nyní vyšly Reportáže z rozervaného ráje. Čtenáře zavedou do světa, který jako turista nepozná. Vypráví o tom, že Kolumbijci neumí říct ne, jak tamní policisté opravdu ochotně pomáhají, o nepopulárním ekvádorském prezidentovi, který se klidně prochází na veřejnosti téměř bez ochranky a riskuje, že ho kdokoliv může poslat kamsi. No a právě proto jej nikdo kamsi neposílá.

Před dvěma lety jste říkal, že si návrat do Evropy nedovedete představit. Co se stalo, že jste zpátky?

Matěj Ptazszek

Matěj Ptazszek

V Jižní Americe jsem byl tehdy teprve rok a půl a neměl jsem toho ještě za sebou tolik. Když jste v Kolumbii třeba tři měsíce, je to v pohodě. Týden jste tam, další jinde. Ale se ženou jsme byli na farmě v kuse celý rok a lidé pak znají vaše životní návyky a finanční situaci. Když jsem hrál s místní uznávanou kapelou s příznačným názvem Pablo Blues Boys v Medelínu (který, i když prošel velkou katarzí a učinil od té doby velký progres, má pořád v sobě tu traumatizující temnost z hrozných dob, kdy tam řádil Escobar), žena se bála, že mě tam někdo zastřelí.

Já se zase bál o ni, když byla sama doma na osamělé farmě uprostřed lesa. Pak už jsme byli unavení vzájemným strachem o životního partnera. Do toho mě uštknul škorpion do pravého oka. Byl schovaný v ručníku. A kdyby na mě manželka nekřikla, stoupl bych za tmy na patnácticentimetrového pavouka palovčíka brazilského, který na zemi není vidět. Ale když vás ten pavouk kousne, nemusíte to přežít.

Takže přímo vás nikdo, žádný bandita nebo zloděj, neohrožoval?

Když jsem jeden den stál na farmě a přede mnou třicet ozbrojených vojáků kolumbijské pěchoty, uvědomil jsem si, že jde do tuhého. Hledali bandity, kteří přepadli starostu. Chtěli mu sebrat obecní pokladnu a nedošlo jim, že se dneska všechno hradí bezhotovostně. Starosta se odmítl vzdát, a jak prchal v autě, celé mu ho prostříleli. Dopadlo to dobře, bandity pak pochytali. Ale když vám někdo řekne, že ve vesnici se o vás říká, že máte peníze, je to velmi nebezpečné. V tu chvíli přemýšlíte, co dál. Nevěří vám, že peníze nemáte. Je těžké jim vysvětlit, že existují i chudí "gringos".

Jak chutnají pražení mravenci? Podívejte se na ochutnávku | Video: Matěj Ptaszek |  01:36

Říkáte chudí cizinci, žili jste skromně?

Za tři roky jsem shodil 18 kilogramů. Jedl jsem jen kukuřici, rýži a v Ekvádoru i morčata. Jsou hrozně dobrá. Jsou to krmná morčata, zakrslého králíka si tady taky nedáte. Zabíjejí je ženy, chlapi na to nemají srdce. Ženy tam jsou tvrdé. Mají kolem sebe deset dětí a pořád jsou v klidu. Neuslyšíte je zakřičet na dítě.

Jak vás to vůbec napadlo, že budete žít v Latinské Americe?

Po dvanácti letech profesionálního koncertování po jedenácti evropských zemích jsem se cítil vyhořelý. Žena pracovala jako keramička a byla také unavená. Chtělo to změnu a přišla chvíle uskutečnit sen.

Kolik vám bylo, že jste byli už tolik unavení?

Mně bylo pětatřicet, žena je o trochu starší. Žili jsme hodně intenzivně. V kapele jsem dělal muzikanta, ekonoma, manažera, nákupčího a po dvanácti letech jsem byl - lidově řečeno - úplně na hadry. Předtím jsme byli ve Střední Americe, za dva měsíce jsme projeli Mexiko, Guatemalu, Salvador, Nikaraguu, Kostariku a Panamu. A řekli jsme si, že bychom chtěli poznat ještě více Latinskou Ameriku. Moje žena je vystudovaná hispanistka a výtvarnice. Žila pět let ve Španělsku a Španělé jí přišli oproti cizincům poněkud nedůtkliví. Jihoameričané byli pravý opak - samá sranda, skromní, pokorní. Jižní Ameriku chtěla poznat i kvůli její literatuře, kterou se povinně učila na univerzitě v Krakově.

Co tam lákalo vás?

V osmi letech mě máma vzala s bráchou do kina na dobrodružnou komedii Honba za diamantem. Odehrávala se v kolumbijské džungli a chtěl jsem to moc zažít na vlastní kůži.

Proč jste tedy nejdřív žili v Ekvádoru?

Ekvádorci jsou tolerantní k cizincům, kteří podporují ekonomiku, a jejich země patří mezi nejbezpečnější státy Jižní Ameriky. Žijí tam desítky tisíc Američanů, Kanaďanů, ale i dost Němců, Francouzů a Poláků. Ze Severní Ameriky tam přišlo hodně důchodců. Když v Ekvádoru složí do banky 26 tisíc dolarů, de facto automaticky obdrží povolení k trvalému pobytu a banka jim ročně platí krásných devět procent. Ve Spojených státech by měli problém z důchodu vyžít, tady se mají fantasticky.

Takže jste tam přišli jako bohatí Američané?

My jsme ty peníze jako oni neměli. V Ekvádoru je hodně intelektuálů a my se chtěli živit uměním. Když přijedete, povolí vám pobyt na tři měsíce. Pak si ho můžete prodloužit maximálně o šest měsíců. Musíte ale zaplatit 500 dolarů a pak můžete podnikat, máte v tom totiž zaplacené daně. To je veliká výhoda, neb vás nikdo neprudí. Po devíti měsících jsme se rozhodovali, jestli půjdeme do Peru, nebo Kolumbie.

Proč nevyhrálo Peru?

Indiáni v Peru milují přírodu a jsou velmi pohrouženi do sebe. Kolumbie je příhodnější pro kumštýře - extroverty, jsou tam Hispánci, kteří doslova milují evropskou kulturu. Odjeli jsme tedy do Kolumbie a rozhodli jsme se žít ve tradiční vesnici Concepción, o které se právem říká, že je to jedna z posledních vaquerských čili kovbojských dědin hispánského světa.

Oba jste umělci, co vás táhlo zrovna na farmu?

Napadlo to ženu. Ve městě v Kolumbii se nevyspíte. Neexistuje tam žádný paragraf o rušení nočního klidu a každý může celou noc dělat brajgl, jaký chce, a všichni to akceptují. Proto jsme si vybrali farmu v divočině za vesnicí blízko velkoměsta. Byla to větší farma se třemi hektary, řekou i vodopádem, banánovou plantáží.

Všichni se tam báli kvůli škorpionům, hadům a velkým pavoukům. Žena malovala obrazy, měla velkou výstavu a byl to úspěch. Já zase chodil hrát s bluesovou kapelou po barech a festivalech v Medelínu. Po Bogotě je to druhé největší město, žije tam tři a půl milionu obyvatel a přitahuje nyní hodně cestovatelů a zvědavců z celého světa. S okolními městy, které jsou už dnes jeho součástí, má skoro čtyři a půl milionu obyvatel.

Už se Medelín vzpamatoval z drogového barona Escobara?

V 60. letech to bylo úžasné kulturní město. Pamětníci říkají, že Medelín byla Paříž Kolumbie. Escobar z něj během několika málo let udělal bordel, feťácké doupě a pokazil mentalitu lidí. Dělal hrozné věci. Peníze z prodeje kokainu pral přes restaurace. Vždycky si zjistil, kdo je úspěšný, a nechal vyvraždit celou rodinu. Řekl "Haga le"! - "Udělej ho!". To byl rozkaz k popravě.

Jak to, že ho někteří lidé přesto uznávali?

Ale jen ti, kdo nežili v jeho blízkosti. Escobara chválí jen naprosto naivní člověk nebo blbec. Mluvil jsem s chlapy, kteří zažili tu dobu. Jeden muzikant mi vyprávěl, jak mu Escobar zabil strýce při atentátu na dopravní letadlo společnosti Avianca. O život přišlo tehdy před třiceti lety více než sto lidí a byla to národní tragédie. Byl jsem i v blízkosti jeho vily Monaco v srdci Medelínu, kde plánoval vraždy, a natočil jsem tam videoreportáž. Escobar byl neuvěřitelně zlý, bestiální člověk. Bylo to monstrum bez svědomí.

Teď už je Medelín bezpečný?

Úplně ne. Jednou jsem šel v centru města a telefonoval známému. Měl jsem jen obyčejný mobil za pár korun. Vyběhla paní z krámu, co blázním, že mě zabijí. Byl jsem na náměstí Parque Berío, kde se přepadává i za bílého dne. Nebo jsem hrál s bluesovou kapelou v kampusu Antiocké univerzity a hodinu po koncertě dopadly na pódium tři podomácku vyrobené ruční granáty. Říká se jim papabomba - bramborová puma, protože vypadají jako brambory pečené v alobalu. Ty granáty tam hodili členové neblaze proslulé levicové radikální skupiny Černé kapuce. Oslavili tak výročí smrti Che Guevary.

Kdy jste v Jižní Americe pocítil úplně největší nebezpečí?

Bylo to v Ekvádoru, když přede mnou zmizel most. Lavina kamení ho strhla sto metrů ode mě. Kdyby přišla o pár minut dřív, už bych tu nebyl.

Čili přírodní živel, ne lidé…

Ti také. Bydleli jsme jednu dobu i na jihu Ekvádoru v osadě Cucanama a celou kolonii vesničanů terorizoval jeden Kanaďan. Jednou vtrhl i na naši farmu. Ožralý dvoumetrový chlap mě ohrožoval velkým nožem na krájení chleba. Řekl jsem mu, že se mi to nelíbí a budu zlý. On schoval nůž a odešel. Pak mi známý vysvětlil, proč mě Kanaďan poslechl. Jsem malý chlap a v americkém světě většinou malí chlapi nosí pistole, protože se velkým neubrání. Já přitom pistoli neměl a v životě ji nebudu mít. S lidmi se domluvím.

Zatím jste zpátky jen krátce, ale chybí vám už něco?

Určitě mi chybí kolumbijská dobrůtka papa rellena. Plněná kolumbijská brambora. Dá se udělat i tady, ale oni to umí fakt dobře a je z jejich brambor. Šťouchané brambory vytvarované v kouli, která je usmažená v trojobalu a uvnitř je půlka vejce natvrdo a kuřecí maso. Je to vlastně bramborový karbanátek, který snídají a večeří místo chleba. Kolumbijská strava je fádní. Čechům by ale chutnala speciální ekvádorská kukuřice. Praží se na česneku a jarní cibulce, do misky dáte hrst kukuřice a na to škvarky. Je to indiánské jídlo, které si indiáni dávají před cestou.

Proč zrovna před cestou?

Je kalorické a nehrozí průjmové onemocnění. Tam si člověk během cesty neodskočí do křoví jako tady. Může to být riskantní. V Kolumbii jsou ještě na některých místech protipěchotní miny, v Ekvádoru zase smrtelně nebezpečné zmije macanchi.

Teď budete kavárníkem v královéhradeckém Rovníku. Ke kávě jste přilnul v Kolumbii, nebo už dřív?

Učím se ji připravovat a velmi mě to baví. Jižní Amerika je pořád ve mně a jsem rád, že mi znalec kávy a rovníkové Afriky Petr Peniška tady nabídl práci. Jsem pořád ve svém světě, je těžké z něj po více než třech letech vystoupit a ani o to neusiluji. Okamžik, kdy mi demobilizovaný partyzán neblaze proslulé gerily FARC v divoké kolumbijské vesnici Ochali připravil skvělou kávu v kuchyni uplácané z hlíny, se nedá nikdy zapomenout.

Viděl jsem, jak organicky pěstují kávu, vše dělají ručně a bez chemie. Byl jsem ale úplně první cizinec po šedesáti letech, který se v Ochali, místě velkých drsňáků, ocitl. Bez soudu se tam popravovalo ještě před patnácti lety.

Další knížku z Latinské Ameriky už tedy nenapíšete?

V psaní chci rozhodně pokračovat, ale o čem bude další kniha, to si nechám pro sebe. Jsem dobrodruh, jsem jeden den tam a druhý jinde. V Jižní Americe jsem se naučil vychutnávat přítomnost. Tady lidem unikají drobné pozitivní detaily ze života. Třeba to, že na větev přiletí krásný ptáček, již lidé nevidí, protože koukají do mobilu. Nadávají na politiku a přemýšlejí, co budou dělat v důchodu a jak bude vysoký. Tam jsou důchody tak nízké, že nemá cenu se o tom bavit. Vesničané pracují až do smrti. Viděl jsem devadesátiletého muže jezdit na koni a také nakládat na mezka sekanou třtinu, a to byl bez jedné ruky.

Myslíte, že se do Kolumbie ještě někdy vrátíte?

Česko mám rád pro jeho osobnosti, kumštýře a rovněž si myslím, že Praha je nejkrásnější metropolí světa. Jednou se ale možná přestěhuji do Kolumbie na důchod a budu v džungli pozorovat zvířátka. Úžasně jsem si tam odpočinul, pročistil hlavu a připravil se tak na nové výzvy.

Časem bych chtěl vzít partu lidí na výlet do Ekvádoru a Kolumbie. Treky uspořádá každý, ale já bych jim chtěl ukázat tamní život. V ekvádorském městě Cuenca, třetím největším v zemi, jsem potkal mladý manželský pár z Polska. Chodili po sopkách, které ohrožují místní obyvatele.

Říkal jsem jim, proč se nejdou podívat, jak se peče morče, nebo na čističky duší, aby pochopili ten pravý místní život, o kterém se v tištěných turistických průvodcích takřka nepíše. Ale turisté většinou nerozumí místním, umí kromě svého jazyka angličtinu, která je ale světovou jedničkou jen v určité části světa. V Jižní Americe se s angličtinou nedomluvíte tak, jak byste si mysleli.

Co jsou čističky duší?

Co se týče Cuency, tak je spatříte jenom na jednom místě, a to na obecním tržišti. Je to jedenáct stařenek, které vám za dva a půl dolaru pomocí metliček z léčivých bylin a syrového vajíčka nebo živého morčete vyčistí hlavu, poprskají vás pomocí vlastních úst vývarem z léčivých bylin a zbaví vás stresu. Z milionu lidí, kteří v oblasti žijí, to umí jenom těch jedenáct babiček.

Zdědily to po svých maminkách a zaučují své dcery. Podle žloutku řeknou, co vám je. Když se na vás vajíčko rozbije, znamená to, že jste zlý, nepříjemný a nenávistný člověk. Takže všichni si dávají bacha, aby stařenku něčím neurazili a ona vajíčko nerozmáčkla. To je pak velká ostuda.

Nechal jste si u nich pročistit hlavu?

Zase tak odvážný frajer nejsem. Jen jsem se díval.

autor: Táňa Králová | 21. 6. 2018 9:35

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama