reklama
 
 

Fotil ukrajinské vrahy i Íránce líbající vlajku USA. Za moje fotky je mohli popravit, říká Těšínský

7. 6. 2018 17:32
David Těšínský fotí subkultury po celém světě. Reportážní fotograf z Prahy zaujal i v zahraničí unikátními fotografiemi tvrdého života japonských byznysmenů, kteří míří z práce rovnou do hospody, nebo sériových vrahů na Ukrajině. "Jde o lidi, kteří nemají co ztratit. Nechtějí si dělat problémy už ani ve věznici," říká Těšínský, který již procestoval 60 zemí, a kdyby se neživil fotografií, pracoval by jako psycholog. "Nejprve bych vyléčil sám sebe, a pak ty ostatní," tvrdí v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Proč jste rozhodl fotit zrovna sériové vrahy?

Tento nápad vznikl hodně dávno. Šlo mi o to, zachytit jejich pohledy, emoce, které vychází z jejich očí, a vytvořit celou portrétní sérii, což je u mě výjimečné.

A co jste v jejich očích spatřil?

Jde o lidi, kteří nemají co ztratit. Nechtějí si dělat problémy už ani ve věznici. Někteří z nich podle mého měli prázdný pohled, u jiných jsem zase viděl hodně života a zájem. Po pravdě jsme během jednoho dne v ženské věznici zažili tolik srandy jako málo jinde.

Jak se vám podařilo dostat se do věznice?

Co vím, tak tady v Česku by sehnat veškerá potřebná povolení pro focení ve věznici mohlo trvat i dva až tři roky. Zatímco na Ukrajině se mi to díky známému podařilo celkem jednoduše během jednoho měsíce. Stačilo k tomu v podstatě okopírovat jenom můj pas.

Musel jste splnit nějaká speciální bezpečnostní opatření?

Až na jednu výjimku jsme normálně seděli v místnosti za přítomnosti dozorčích. Samozřejmě hodně záleželo na tom, koho jsem zrovna fotil. Lidé, co spáchali do pěti vražd, jsou v režimu s nižší ostrahou. Jejich cely jsou hodně komfortní, dokonce s vlastní televizí. Tu mají i ti s nejpřísnějším režimem, ale napevno zabezpečenou.

David Těšínský

David Těšínský

  • Nezávislý dokumentární fotograf, který se věnuje primárně focení subkultur po celém světě.
  • Čas strávil u exorcistického rituálu v Etiopii, osm měsíců dokumentoval život pražských narkomanů, fotil černošské rapery v Detroitu i japonské byznysmeny a naposledy sériové vrahy ve vězení na Ukrajině.
  • Jeho snímky publikovaly zahraniční média jako Daily Maily, VICE, Le Monde, La Repubblica nebo Gazeta Wyborcza
  • Držitel ceny Czech Press Photo (2014, 2015, 2016)
  • Davidovu tvorbu a novinky ohledně jeho práce můžete sledovat na Facebooku.

A který z vězňů nebo vězeňkyň byl tou jedinou výjimkou?

Šlo o Ruslana Khudolije, který byl v roce 2004 odsouzen za krádeže a brutální vraždy. Zabil 29 lidí. Ten byl během focení spoután s rukama za zády. Sice vypadá, že by už neublížil ani mouše, ale jako jediný na rozdíl od ostatních vůbec nespolupracoval. Čišel z něj doslova ledový chlad.

Měl jste s nimi možnost prohodit pár vět?

Se vším, tedy i včetně rozhovorů, mi pomáhal ukrajinský novinář Oleksij Naumenko. Ten i několik rozhovorů udělal. Vyšly v německém Sternu.

S fotoaparátem mapujete subkultury po celém světě. Fotil jste například narkomany v Praze, tragikomický příběh japonských byznysmenů, íránský underground nebo válku na Ukrajině. Proč si vybíráte právě tato témata?

Co se týká Íránu, tak ten mě vždycky zajímal. Věděl jsem, že spousty věcí jsou tam ilegální, a na tom jsem postavil celou sérii. Fotil jsem komunitu LGBT, tamní hip hop nebo lidi, co poslouchají západní hudbu. Kolekce je složená z vizuálně symbolických portrétů, jako je například žena, která líbá pistoli s americkou vlajkou. Všechno tohle se odehrávalo na opuštěné americké ambasádě.

Evidentně se lidé v Íránu zákazů nebojí.

Přesně do té doby, než přijedu já. Hodně snímků mi nakonec zakázali zveřejnit, jiné jsem musel opatřit černou páskou přes oči. Kdyby se na ně přišlo, hrozí jim vězení a mnohdy i poprava. Stačí, kdyby se prozradili třeba na Instagramu, což se i stalo. Takže jsem si dával opravdu hodně velký pozor, abych nezveřejnil něco, co by jim mohlo způsobit problémy.

Lidi jsem měl vždycky rád, baví mě je zachycovat v různých emocích, interakcích a prostředích. U fotky mi nejde jen o prvotní efekt, chci ukázat mnohem víc.

A vy jste se tam někdy bál?

Nebál, jde o hodně bezpečnou zemi, pokud si nebudete nabíhat na problémy jako já a budete ctít všechny jejich zákazy. Tu a tam jsem nerespektoval prohibici, což mi tamní známí dost vyčítali. Ten měsíc tam byl vlastně takovým jedním velkým mejdanem. Za opravdu nebezpečné ale považuju čtyři dny, které jsem loni v zimě strávil na Donbasu, kde jsem fotil sérii žen ve válce. Válku jsem nikdy předtím nezažil, tam se střílí každý den. Ukrajinské dodávky, ve kterých jsme objížděli frontu, nemají žádné opancéřování a jsou opravdu snadným terčem. Jednou jsem přijel na návštěvu gruzínské jednotky v konfliktní oblasti v Doněcku a při podání ruky s vojačkou začala střelba a my museli víceméně okamžitě dolů.

Co vám tyto zážitky dávají do života?

Samozřejmě mě obohatily. Na začátku jsem byl hlavně rád za všechny příležitosti a zkušenosti, i když jsem se tehdy trochu potýkal se smutkem. Dnes už je výsledkem všech mých zážitků každodenní pocit štěstí. Nejsem vždy veselý člověk, ale ráno se probouzím se smíchem.

Vracíte se rád domů, nebo vás některé místo okouzlilo natolik, že jste tam chtěl zůstat?

Ze všech šedesáti zemí, které jsem procestoval, to bylo asi jediné, a to Portland v Oregonu a vlastně celý Oregon. To je země, kde bych si dokázal přestavit, že budu žít. Kdyby to mělo být v Evropě, pak by to byl spíš Bělehrad než Londýn. Asi spíš patřím na Východ. Na druhou stranu, mojí nejoblíbenější zemí v Evropě je Španělsko. Především jsem ale začal mít fakt rád Prahu, předtím jsem jako spousta lidí okolo mě tvrdil, že Prahu nesnáším a chci z ní vypadnout. Teď tomu nerozumím, proč ty lidi zkrátka nevypadnou, když mají problém? Hranice jsou otevřené a dneska je jednodušší něco udělat pro sebe než jen fňukat.

Vaše snímky se objevují v českých i zahraničních médiích. Která ze sérií vyvolala největší zájem?

Byl to tragikomický příběh japonských byznysmenů. Série byla zveřejněna zhruba v 15 zemích.

Proč jste se vlastně vrhl do focení subkultur?

Lidi jsem měl vždycky rád, baví mě je zachycovat v různých emocích, interakcích a prostředích. U fotky mi nejde jen o prvotní efekt, chci ukázat mnohem víc. Mnohdy to může být jednoduché kouzlo, jindy to může být mnohem komplexnější. Celé je to pro mě hodně psychologické. Myslím si, že kdybych nebyl fotograf, byl bych psycholog nebo psychiatr. Nejprve bych vyléčil sám sebe, a pak ty ostatní.

Tvorbu Davida Těšínského a novinky ohledně jeho práce můžete sledovat na Facebooku.

autor: Petra Jansová | 7. 6. 2018 17:32

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama