Při prohlížení fotografií v archivu se člověku hned vybaví otázka, jak se americký Červený kříž o českém učiteli dozvěděl a navíc proč mu pomáhal prosazovat jeho snahy poměrně velkými sumami peněz. Za vším stála delegátka Červeného kříže Harrisonová (její křestní jméno neznáme), která se s Bakulovými postiženými dětmi seznámila pravděpodobně během letního tábora na Slovensku.
Bakulova pedagogická práce ji tak nadchla, že o ní informovala doma v USA, a navíc se jí podařilo, aby Bakulova skupina dostala cenu pro "nejpozoruhodnější evropskou společenskou a kulturní organizaci", což znamenalo také dotaci ve výši 340 tisíc českých korun. Mimochodem, Bakuleho práci podpořil darem 150 tisíc korun také první československý prezident Tomáš G. Masaryk. V té době to byly docela vysoké sumy (dnes by jim odpovídaly částky v řádu milionů korun).
Učitel rebel. Odmítal memorování i rákosku
František Bakule se narodil 17. května 1877 v Lidmovicích u Vodňan. Jeho matka si přála, aby se z něj stal kněz, on však chtěl být raději učitelem. Už od počátku měl ovšem velký problém s tím, jak se v tehdejších školách učilo. Byl odpůrcem bezmyšlenkovitého memorování, tvrdě vynucované kázně a fyzických trestů ve školách.
Po ukončení učitelského ústavu nastoupil ve Vrapicích u Kladna. Moc se mu tam nedařilo, ve třídě se 79 dětmi neměl kázeň. Už po roce byl přeložen na Obecnou školu v Družci, také na Kladensku. Právě tam začal s dětmi pracovat kamarádsky a rychle si je získal. Nadchl se pro "volnou školu" bez osnov, bez rozvrhu hodin a bez učebnic. Probíral s dětmi z rodin místních chudých horníků politická a sociální témata, ve škole zavedl žákovskou samosprávu. Děti tam vydávaly časopis s názvem Mladá svoboda a odpoledne také chodily k němu domů, učily se tam a četly si z jeho knih.
S rodiči chodil debatovat do hospody
František Bakule byl sice abstinent a nekuřák, přesto však často chodil do hospody v Družci. Četl tam lidem z novin a vysvětloval jim, co se děje ve světě. Místní horníky dokonce podpořil i tím, že se připojil k jejich stávce. A pomohl jim také jim sepsat stížnost na družeckého duchovního, což byla zřejmě poslední kapka, kterou přetekl pohár trpělivosti školských úřadů. V Družci musel skončit. Nejprve byl přeložen do Kozel u Všetat a krátce nato do Malé Skály na Turnovsku. To se psal rok 1901.
Potížista. Odmítal povinnou četbu, mluvil s dětmi o sexu
Nikoho asi nepřekvapí, že i na další učitelské štaci měl problémy s nadřízenými. Odmítal povinnou četbu, vynucenou kázeň i učení zpaměti, vynechával předepsané modlitby a snažil se prosadit sexuální výchovu. "Jeho výuka probíhala v tomto případě tak, že si vždy nejstarší děvčata a chlapce pozval a pravdivě (ale taktně) je poučil. Měl připravenou i potřebnou literaturu. Byl proti tomu, aby se zneužívala dětská důvěřivost a aby se dětem vykládalo, že děti nosí vrána atd.," píše o jeho názorech František Titzl v knize To byl český učitel - František Bakule, jeho děti a zpěváčci z roku 1998.
Děti si však neustále vodil i k sobě domů a ředitel školy s těmito návštěvami rozhodně nesouhlasil. Ani školní inspektor nebyl s jeho přístupem k vyučování nadšen. Bakule to však ignoroval, a dokonce si doma vytvořil třídu, kde děti vzdělával podle svých vlastních představ.
Byl u založení Jedličkova ústavu
František Bakule se díky snahám o reformu školství a o přátelský přístup k žákům stal poměrně známým a v roce 1913 mu lékař Rudolf Jedlička nabídl místo v nově zakládaném ústavu, jehož cílem byla výchova dětí se zdravotním postižením. Bakule tuto nabídku přijal a stal se ředitelem.
Pohled na tělesně postižené byl tehdy jiný než dnes. "Mrzáky" nechtěl téměř nikdo zaměstnat, pro mnoho z nich byla jedinou perspektivou žebrota. Bakule se snažil, aby na ně lidé pohlíželi stejně jako na zdravé. Kladl velký důraz na pracovní výchovu, aby se tyto děti později dokázaly uživit. Snažil se, aby jeho svěřenci sami toužili po tom něco se naučit. Přizpůsoboval výuku tomu, co zrovna chtěli vědět nebo umět. Navíc je učil loutkové divadlo a zpěv.
Bezruký Frantík a rozchod s Jedličkou
Výborným loutkohercem byl v jeho souboru také František Filip, známý ve své době jako "bezruký Frantík". Chlapec se narodil bez horních končetin a díky své silné vůli se naučil při všech možných činnostech používat nohy.
I v Jedličkově ústavu ale Bakule bojoval s úřady, což bylo vcelku pochopitelné, protože odmítal dodržovat školské osnovy. Byl kritizován, že děti učí málo a že se sice věnuje pracovní výchově, ale zanedbává čtení, psaní a počty. Pozornost některých lidí navíc budily i jiné věci. Například to, že si s sebou z Malé Skály do ústavu přivedl dvě čtrnáctileté dívky, své bývalé žačky, aby zde pracovaly jako sestry a pomocnice v kuchyni. Později přijal ještě další patnáctileté děvče jako vychovatelku.
Postupem času si přestal rozumět se zakladatelem ústavu Rudolfem Jedličkou. Týkalo se to nejen chodu a řízení ústavu, ale i osobnějších věcí. Jedličkovi vadilo, že Bakule přijal zdravotní sestru, o které věděl, že ho miluje. Jedlička pak začal mít pocit, že si Bakule dělá z ústavu svůj "děvín".
Odchod z ústavu i s dvanácti svěřenci
V roce 1918 Bakule z Jedličkova ústavu odešel, aby si založil vlastní, experimentální. Brzy ho následovalo jeho dvanáct chovanců, dvě pěstounky a jeden učitel. Peníze se jim však sháněly velice těžce, a děti žily dokonce u Bakuleho doma.
Jeho snahy však finančně podpořil vysokými sumami prezident republiky Tomáš G. Masaryk a Čechoameričan Emanuel Voska. Bakuleho skupina si na sebe také vydělávala výrobou hraček, část peněz přinášely i jeho přednášky. Při letním pobytu dětí ve slovenském Dolném Smokovci si skupiny všimla sociální pracovnice a delegátka Červeného kříže Harrisonová. Ta pak zajistila další vysokou finanční dotaci na provoz.
Budování nového ústavu a krach
Díky tomu všemu skupina získala důstojnější prostory pro práci i život a nakonec Bakule koupil vilu s pozemkem v tehdejší Mozartově ulici na pražském Smíchově (dnes je to ulice Na Mrázovce). Tam začal s budováním nového ústavu. Potřebné peníze pomáhaly zajišťovat i výnosy z vystoupení sboru Bakulových zpěváčků, který se stal velmi známým.
Zároveň se však začaly objevovat ekonomické potíže, dané z části také hospodářskou krizí. Objekt byl zkolaudován až po dlouhých dvanácti letech od začátku výstavby, v roce 1932. Bakule už kvůli podlomenému zdraví neměl tolik sil bojovat s problémy a přišel krach. V únoru 1937 byl jeho ústav prodán v exekuční dražbě. Přineslo to s sebou i řadu velmi kritických článků v tehdejších novinách.
Vzal si svoji bývalou žačku. A brzy nato zemřel
Po krachu odešel Bakule do penze. Pečovala o něj jeho bývalá žačka z Malé Skály Miluše Šikolová, jedna z dívek, které s ním odešly do Jedličkova ústavu. Bakule si nakonec tuto o jedenadvacet let mladší ženu vzal. Svatba byla 15. prosince 1955. Rok a měsíc poté zemřel. Dodnes je uznáván jako jeden z prvních českých pedagogických experimentátorů a prosazovatelů mravní, pracovní a estetické výchovy.
