Návštěva lesa je pro mě jednou z možností, jak se odpoutat od běžných starostí a každodenního shonu. Dokonce i v dnešní uspěchané době je to místo, kde čas běží tak trochu jinak… Pomaleji a mnohem příjemněji.
Pokaždé, když vejdu do svého oblíbeného bukového lesa v Krušných horách, s pokorou vnímám jeho proměny. Každé roční období přináší svou jedinečnou atmosféru a kouzlo. Bohužel, občas se mi naskytne i smutný pohled, když třeba zjistím, že můj oblíbený starý buk nevydržel nápor posledního větru. Ale tak už to bývá.
V poslední době se často s fotoaparátem vracím na stejná místa, ke stejným stromům a snažím se tak zachytit jejich proměny.
Během podzimní návštěvy mé oblíbené bučiny (v říjnu 2014) jsem si všiml malé skupiny stromů. Díky zajímavému tvaru jednotlivých kmenů, vyrůstajících z jednoho místa, mi hned připomněly chobotnici a já si řekl, že by to nemusel být špatný námět.
Měl jsem štěstí, že ten den panovaly optimální podmínky. Mlhy bylo tak akorát, vše bylo krásně mokré od předchozí dešťové přeháňky a padající mlhy. Podzimní zabarvení lesa se tím ještě více zdůraznilo. Přesně takové podmínky mám nejraději.
Jediný a asi zásadní problém byl v přístupnosti k vyhlédnuté skupině buků. Ty se nacházely na vrcholu úzkého a poměrně kluzkého valu, v místě křížení dvou úvozových cest.
Daniel Řeřicha
Krajinářský fotograf a organizátor domácích a zahraničních fotografických workshopů a fotokurzů.
- Web: www.danielrericha.cz nebo www.phototours.cz
- Facebook: facebook.com/daniel.rericha.photography
- Instagram: instagram.com/danielrerichacz
- Behance: behance.net/Rericha
- 500px: 500px.com/Rericha
Aby jednotlivé kmeny "chobotnice" vytvořily hezkou obrazovou kompozici, bylo nutné je fotit přímo z nejužší části valu. Pokud bych s fotoaparátem zůstal v jedné či druhé úvozové cestě, tak by stromy byly snímány z podhledu a na výsledné fotce by místo buků dominoval kompozičně nezajímavý val. Navíc bych buky snímal z úhlu, a tím by zanikl jejich tvar, který byl pro mě zásadní. Bohužel dobře nevypadala ani kompozice z opačné strany, kde bylo pro focení podstatně více místa.
Ještě než jsem se "vydrápal" na kluzký val, bylo mi jasné, že vzhledem k omezenému prostoru a možnosti malého odstupu od buků, musím sáhnout po tom nejširším ohnisku, které mám k dispozici. Tím byl tehdy objektiv Samyang 14 mm f/2,8 (co bych dal za to, kdybych už tehdy měl objektiv Laowa 12mm f/2.8 Zero-D od Venus Optics).
Uf, tak, jsem nahoře… V jedné ruce stativ, foťák na krku a od shora až dolů zablácený, jelikož jsem se dvakrát vyválel na zemi, když mi to uklouzlo a já sjel z valu zpět na cestu.
Stativ jsem postavil tak, aby byl fotoaparát poměrně nízko u země (cca 60 cm), čímž jsem do záběru dostal i trochu popředí. Velkou roli hrálo extrémně široké ohnisko, díky kterému se perspektiva snímané scény ještě více zdůraznila.
Po vyladění kompozice podle mých představ jsem na manuálním objektivu Samyang 14 mm f/2,8 nastavil clonu f/11 a zaostřil kousek před nekonečno (při těchto parametrech můj kus objektivu vykazuje nejlepší optické vlastnosti). Vzhledem k celkově světlé scéně díky mlze jsem kompenzaci expozice nastavil na +0,7, aby snímek nebyl zbytečně podexponovaný (do plusové kompenzace expozice jsem šel podobně, jak tomu bývá například u snímků se sněhem).
Cvak a je hotovo! Ještě rychlá kontrola expozice snímku na displeji fotoaparátu (když chci mít jistotu, vždy kontroluji RGB histogram, tedy všechny tři barevné kanály), a jelikož je vše v pořádku (žádné přeexponované ani podexponované místo), tak mohu vyrazit hledat další lesní motivy.
Na stejné místo jsem se ještě několikrát vrátil, abych se jej postupně pokusil zachytit jak v zimní, tak jarní náladě.
S pořízením zimního snímku jsem měl štěstí. Vznikl necelá dva měsíce po první podzimní variantě. Na svěží zelenou atmosféru s optimálním množstvím mlhy jsem si musel počkat až na začátek června 2017.
U každého snímku jsem se snažil o totožnou kompozici. Pokaždé jsem použil stejný 14 mm monofokální objektiv a clonu f/11. Expoziční čas jsem se snažil udržet okolo 1/15.
Měl jsem štěstí, že pokaždé bylo úplné bezvětří, nehnul se ani lísteček a tak i při těchto relativně delších expozičních časech nedošlo k rušivé pohybové neostrosti - například rozmazání listů. Abych se na tyto expoziční časy (se zvolenou clonou a kompenzací expozice) dostal, byl jsem nucen zvýšit citlivost fotoaparátu na ISO 200 a u letní varianty na ISO 400.
Jak mé, bezmála tříleté snažení zachytit proměny jednoho místa dopadlo? To můžete vidět na přiložených fotografiích "Krušnohorské chobotnice".
Použitá technika:
Canon EOS 5D Mark II; objektiv Samyang 14 mm f/2,8; stativ Manfrotto (řada 055); kabelová spoušť.
Expoziční hodnoty:
Podzim: Clona: f/11; exp. čas: 1/15; ohnisko: 14 mm; citlivost: ISO 200; expozice +0,7 krok.
Zima: Clona: f/11; exp. čas: 1/20; ohnisko: 14 mm; citlivost: ISO 200; expozice +1,3 krok.
Léto: Clona: f/11; exp. čas: 1/10; ohnisko: 14 mm; citlivost: ISO 400; expozice +0,3 krok.
www.danielrericha.cz
Daniel Řeřicha
Krajinářský fotograf a organizátor domácích a zahraničních fotografických workshopů a fotokurzů.
Web: http://www.danielrericha.cz/
Web: http://www.phototours.cz/
Facebook: https://www.facebook.com/daniel.rericha.photography/
Instagram: https://instagram.com/danielrerichacz
Behance: https://www.behance.net/Rericha
Google+: https://plus.google.com/104828762320720009995/posts
500px: https://500px.com/Rericha
