reklama
 
 

Fotografovo vyčkávání na Prahu. David Gaberle ukazuje, jak se vypořádal se stíny města ve své hlavě

2. 2. 2018
Jeden záběr, několik dní trpělivého vyčkávání. I tak by se dal shrnout úděl street fotografa. "Ležel jsem týden v posteli, než jsem byl znovu schopen vstát a jít znovu fotit," popisuje svůj příběh fotograf David Gaberle. Někdy musel na dobrou fotku čekat i několik dní, ve dne v noci, na slunci i v dešti. Teď se po několika letech vrátit zpátky do své rodné Prahy. Původně kulturní antropolog je aktuálně jedním z nejviditelnějších českých street fotografů. Jak se to stalo? "Nebyla to vůbec jednoduchá cesta," popisuje na úvod David. Hlavní motivací se stal boj s úzkostí a strachem z přeplněného městského prostředí. Z prostředí plného inzerce, neonových nápisů a reklamních poutačů.

V jednom z posledních rozhovorů jste se přiznal k tomu, že jednou z hlavních příčin, proč jste začal fotit, byly úzkosti, které jste nosil v hlavě. Můžete to vysvětlit?

Měl jsem poměrně velké problémy s přeplněnými prostory. Musel jsem přerušit studium, protože jsem se nedokázal soustředit. Vyhledal jsem odbornou pomoc, protože jsem se potřeboval ujistit, že jsem v pořádku. Hlavu jsem měl pořád roztěkanou. Nakonec se mi podařilo tento problém vyřešit, a to i díky foťáku. Jakmile jsem se zadíval do hledáčku, zjistil jsem, že se dokážu od všech těch rušivých vjemů izolovat, odříznout.

Můžeme říci, že foťák pro vás funguje jako dalekohled, díky kterému jste schopný nevnímat své okolí a zaostřit svůj pohled na jeden jediný okamžik?

Někde jsem četl, že foťák je štít a zbraň zároveň, což mi přišlo pravdivé. Pro mě je foťák skutečně něco, za co se mohu schovat, i něco, čím si pro sebe mohu měnit a přetvářet realitu. V citlivých situacích lze focením i ublížit, toho je samozřejmě třeba se snažit vyvarovat.

Vy jste celý život žil v Praze, ale poté jste pět let pobýval v Londýně. Nebyl právě Londýn tím místem, které ty úzkosti ve vaší hlavě přivedlo k životu? Pokud jste byl citlivý na své okolí, možná jedno z největších měst v Evropě nebyla nejlepší volba. 

Londýn na tom určitě měl svůj podíl, protože právě tam mi začalo být dost nepříjemně. Po návratu do Prahy jsem s tím stavem moc nedokázal pracovat a postupně se to zhoršovalo. Po tom, co jsem se s tím naučil pracovat pomocí terapie a focení, tak pro mě bylo zvláštní vrátit se zpátky do míst, ze kterých jsem měl strach. 

Pokud tomu dobře rozumím, musíte se tedy izolovat od města, abyste v něm mohl existovat?

To nevím, sám tomu moc nerozumím. Možná ano. Foťák mi dává možnost si přetvářet pro sebe podobu města tak, aby mi v něm bylo příjemněji.

Když se zaměříme na veřejné prostory, kterým se věnujete a které ve vás nějakou dobu vzbuzovaly paniku, v posledních letech jsme svědky sílící kritiky poukazující na to, jakým způsobem je město s městskými prostory spravované a jak se o ně Praha stará. Kritizuje se například přemíra reklamních poutačů, které postupně obalují město do jednoho velkého billboardu. Jak vy to přesně vnímáte?

Pro mě je velké množství reklamy taktéž problém. Radost by mi udělalo, kdyby spousta těch věcí byla lépe a odborněji udělaná - od drobných nápisů až po velké poutače. Reklamu dnes dělá každý, i lidé, kteří nemají žádný cit, a výsledkem je jakýsi divný grafický mišmaš. Na druhou stranu chápu, že toto je velice těžké regulovat.

Je to problém pouze Prahy?

Je to možná paradox, ale například Tokio je vizuálně podstatně čistější město, když tedy pomineme čtvrti, které jsou typické svými zářícími neony. Celkově je ale město vkusnější. To samé platí o Bruselu. Ten je podobně velký, ale není zdaleka tak vizuálně zanesený jako Praha. 

Na druhou stranu řada lidí argumentuje tím, že reklama k velkým městům patří a není to záležitost jen Prahy. Reklamu ve veřejném prostoru najdeme třeba v Londýně nebo v Paříži.

S tím do jisté míry souhlasím. Reklama k dnešním městům samozřejmě patří, to změnit asi nelze. Co lze ale změnit, je finální podoba reklamy. Mně, jako obyvateli města a zároveň i fotografovi, dělá neuvěřitelný problém najít ve městě vkusnou a zajímavou reklamu. Možná abychom si rozuměli lépe, není pro mě asi problém například jeden velký billboard u silnice, ale stovka malých nevzhledných nápisů na výlohách.

Možná trochu odbočím, ale nedá mi to. V posledních letech je v Česku velkým tématem kvalita potravin. Lidé začínají řešit, co konzumují, s tím, že zde existuje jednoduchá rovnice: pokud budeme konzumovat zkažené a otrávené potraviny, otrávíme si tělo. Můžeme tuto rovnici aplikovat i do architektury a veřejného prostoru? Zkráceně, když budu žít ve zkaženém a otráveném prostředí, otrávím svou mysl?

S tím naprosto souhlasím. Nebezpečí tkví v tom, že si ten negativní efekt vůbec neuvědomujeme. Základní rozdíl mezi potravinou a architekturou je v tom, že zkaženou potravinu hned poznáte, jen co si do ní kousnete. Ale když někudy jedete nebo chodíte a necítíte se dobře, tak ne každý si to hned spojí například právě s veřejným prostorem. 

Zeptám se vás na rovinu: Je Praha vlídné město?

Myslím, že ano. Dříve jsem ji nevnímal úplně mile, ale to se postupně změnilo, a právě díky focení jsem se s ní dost sblížil.

V čem konkrétně?

Všudypřítomná hospodská a kavárenská kultura je super. Hodně času trávím venku a potřebuji si dělat přestávky, k čemuž jsou tato místa ideální. Jako fotograf u sebe často nosím techniku za několik desítek tisíc korun a oceňuji i to, že se cítím v Praze velmi bezpečně. Můžu přes den, ale i v noci, chodit po městě a nemyslet na to, že mne někdo přepadne třeba se zbraní v ruce. Nebát se. To je hodně příjemné a není to běžné. V některých čtvrtích New Yorku jsem zažil opačný pocit. V Tokiu se pak nekrade vůbec, tam jsem to vůbec neřešil.

Vraťme se zpět k focení. Fotil jste různá velkoměsta od Tokia po New York. Rodné Praze jste se ale dlouho vyhýbal. Proč?

Vždy, když jsem ji fotil, tak mi přišlo, že spoustu pozornosti strhává historie města. Pro mne bylo jednodušší zpracovávat hrubé, skleněné a betonové stavby, protože se mi na nich lépe pracovalo se světlem a tvary. Ovšem s přibývajícím věkem mě Praha začíná více bavit, protože je pro mě v něčem vlastně "nerozklíčovatelná". Rád se věnuji věcem, které pro mě nejsou úplně uchopitelné, protože mám pocit, že pokud budu trpělivý, tak se dozvím něco nového.

Je Praha ideální město pro street fotografii?  

Pro mě teď už ano. Rozhodně to není ale jedna z Mekk street fotografování. Pro cizince, kteří nejdou jen po turistických památkách, je myslím Praha poměrně komplikovaná. Většina fotografů, kteří se zajímají o street foto, přijede do Prahy a dost je láká historické centrum. Tam se ale pěkné fotografie dělají složitě.

Není to paradox?

Jistě, ale street fotografie není o focení památek. Je o hledání zajímavých momentů ve zdánlivě obyčejném prostředí. Zároveň u focení vnímáte městský život. Kde a jak lidé žijí, kudy chodí, jak cestují. Pokud jsem chtěl autentické snímky Prahy, bylo pro mne jednodušší opustit centrum a spíš je hledat na periferii. Když se člověk naučí město vnímat, může být nesmírně magické. Myslím, že Kafka jednou pronesl, že Praha má drápy a už nepustí. Začínám mít pocit, že to je pravda.

Mluvíte o tom, že v centru Prahy už život obyčejných Pražanů skoro nepotkáme. Není to přitom tak dávno, co kluci hráli fotbal na Staroměstském náměstí. Co se stalo? 

Došlo k jakémusi odlidštění ulice. Není to však trend pouze Prahy, řekl bych, že je to celosvětový trend, který do jisté míry souvisí s nástupem internetu.

K čemu tedy přesně došlo?

Myslím, že se díky technologii společnost postupně odlidšťuje. Jak to vnímám já skrze hledáček, tak mám pocit, že se pohyb a život lidí ve městě zmechanizoval. Cestujeme z místa na místo, ale nejsme úplně přítomní. Před několika dny jsem potkal dva táty před Veletržním palácem, jak se svými dětmi hrají hokej. Tento moment byl strašně osvěžující. Bohužel se mi tyto okamžiky zdají být stále vzácnější.

Janek Rubeš v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl, že Češi bojují proti migrantům, ale nevadí jim, že jsme dávno ztratili pražském centrum. Vnímáte to podobně?

Myslím si, že se to do jisté míry skutečně stalo. Není to ale trend, který by byl jen v Česku. Je to globální problém, že se centra měst postupně vyprazdňují a stávají se z nich komerční prostory. V centru Londýna dnes už skoro nikdo z Britů nebydlí, protože si to lidé nemůžou dovolit.

Co to může udělat s Pražany, kteří přijdou o své historické a přirozené centrum a začnou se přesouvat na periferie?

Člověk, který sedne do auta nebo do metra, přepraví se do práce a večer zase zpátky domů, bude mít malý zájem na tom, aby se prostředí, skrz které se přepravuje třeba do centra města za prací, měnilo. Předpokládám, že mu to bude trochu jedno, protože při takové přepravě většinou nijak výrazně nevnímáme, kudy projíždíme. V metru to je samozřejmě jedno úplně. Člověk se tak ochuzuje o prožitek z unikátního místa. Toto spojení s prostředím je pro člověka nesmírně důležité, protože mu dává možnost objevovat svůj domov a starat se o něj. Jakmile je člověk nevědomě postupně izolovaný a uzavíraný do jakési komfortní bubliny, vede to nenávratně k odcizení.

Můžeme zde nastínit trochu utopickou vizi, ve které se Praha zbaví svého marketingového a komerčního obalu, zkultivuje své veřejné prostory a znovu obnoví vazby mezi městem a jeho obyvateli. Jaký by tato proměna měla dopad na Pražany?

Já si tady dovolím vypůjčit jeden anglický slogan, který je známý i v češtině - Jste to, co jíte. V momentě, kdy lidé začnou konzumovat kvalitní věci - od reklam až po veřejný prostor, tak je to bude nevyhnutelně kultivovat v pozitivním směru. Pokud však budou vystaveni prostředí, které je v něčem vulgární nebo i třeba až příliš sterilní, tak se asi nelze divit, že je to ovlivní.

autor: David Kohout | 2. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama